zpět britské stíhačky druhé světové války

Britské stíhačky
druhé světové války

připravil Jirka Wagner

NAVIGACE
HOME PAGE
Diskuse
Naše inzerce

Bristol Beaufighter

V kritických letech 1935-39 spočívala nejzjevnější mezera ve výzbroji Velké Británie v tom, že neměla žádný dálkový stíhací letoun, žádný kanóny vyzbrojený stíhací letoun a žádný stíhací letoun schopný účinně doprovázet bombardéry a stíhat nepřátelská letadla v noci. Nad obdobným letounem bádali projektanti firmy Bristol a byli rozhodnuti vytvořit stroj, který by vycházel z již realizovaných letadel typu Blenheim a Beaufort a jenž by splňoval všechny podmínky. Bohužel neexistovalo žádné oficiální zadání, místo něj přišla překvapivá propozice požadující těžký stíhací letoun vyzbrojený kanónovou věží. Dva odborníci firmy (Leslie Frise a motorář Felder) bádali dále a nakonec navrhli letoun vybavený dvěma motory Hercules s pevnou dopředu mířící výzbrojí natolik silnou, že byla schopna smést z oblohy jakéhokoliv případného protivníka. Skutečnost, že převzali od bombardéru Beaufort křídlo, kormidla, podvozek a řadu systémů a postupů, jim umožnila zavést nový letoun do výroby velmi rychle. Ministerstvo letectví bylo nadšeno a o šest měsíců později se slavné letadlo vzneslo poprvé do vzduchu.

Krátkonosý stroj byl mimořádně silný, překvapivě dobře manévroval a navíc představoval dobrý základ pro další vývoj. V bojovém provozu se později projevily i nedostatky typu - tendence přepadávat do vývrtky při startu a přistání a nestabilita při nízkých rychlostech. To se stalo důvodem, proč byla u dalších verzí dodána prodloužená ploutev ke kýlovce a proč se změnilo nastavení vodorovných ocasních ploch. Rané modely dosahovaly s motory Hercules pouze necelých 480 km/h, proto bylo 450 letounů vybaveno motory Merlin, které ale byly slabé (motory Griffon nebyly ještě k dispozici). Jakmile po německých nočních útocích proti Británii vznikla potřeba nočních stíhaček, nebyla otázka rychlosti už tak důležitá. Beaufightery s radary AI Mk.IV se staly důvodem, proč Luftwaffe vzdala noční ofenzívu proti Británii.

Beaufightery sloužily na všech frontách; na přídi měly v roce 1942 "náprstek" s radarem AI Mk.VII, torpédy byly vybaveny v roce 1943, raketami v roce 1944 a speciálním vybavením v roce 1945. Kromě 5564 britských bylo vyrobeno ještě 364 Beaufighterů v Austrálii, poslední stíhací a torpédonosné verze sloužily u Coastal Command, na Dálném východě a u RAAF (Royal Australian Air Force) až do konce roku 1960. Letouny Luftwaffe se jich obávali v Atlantiku ještě ve vzdálenosti 800 km od pobřeží, Japonci je pro jejich tichý chod překřtili na "Šeptající smrt". Spojenci měli štěstí, že měli takový stroj.

Stručná charakteristika
Základní funkce Těžký útočný/stíhací letoun, noční stíhač, torpédový bombér; s dlouhým doletem
Pohon Dva hvězdicové motory Bristol Hercules XVII
Výkon 2x 1770 HP 2x 1320 kW
Rozpětí 57 ft 10 in 17,63 m
Délka 41 ft 8 in 12,6 m
Výška 15 ft 10 in 4,84 m
Hmotnost prázdná 15 650 lb 7100 kg
max. 25 420 lb 11 530 kg
Speed cest. 205 mph 330 km/h
max. 328 mph 528 km/h
Poč. stoupavost 1850 ft/min 564 m/min
Dostup 26 500 ft 8077 m
Dolet 1500 mi 2400 km
Výzbroj 4x 20mm kanón Hispano, 1x 7,7mm kulomet (stíhačky- 4x kanón, 6x kulomet); 728 kg torpédo nebo 2x 454 kg bomba nebo 8x raketa
Posádka 2
První vzlet Prototyp 17.7.1939
Datum výroby červenec 1940
Vyrobeno 5928 (vč. 364 postavených v Austrálii)


Jirka Wagner

 


Pokud najdete v článku chyby, pište autorovi článku. Jeho jméno je uvedeno v záhlaví či na konci stránky.

V případě jiných dotazů, nápadů nebo problémů,  napište mail sem

Copyright © 2017 All Rights Reserved

Bez písemného souhlasu autorů není dovoleno využívat zveřejněné informace ke komerčním účelům.


Naše další stránky: Agile Factory | Experio | Beatles