přidružené stránky
Mobilizace září 1938
Text mnichovské dohody

Když se v roce 1933 se dostal v Německu k moci Adolf Hitler, který se naprosto netajil svými úmysly na podmanění si Evropy, reagovala na tuto skutečnost většina zemí budováním stálých pohraničních opevnění. V tehdejším Československu pak byla nastolena otázka jak se úspěšně bránit případné invazi. Pro obranu proti Německu jsme měli před druhou světovou válkou uzavřeny spojenecké smlouvy především s Francií. Ta vědoma si těžkostí s případnou pomocí nám diplomatickou cestou zajistila spojenectví ještě se Sovětských svazem. Samozřejmě, že Československo mělo uzavřeno i jiné smlouvy, ty však byly namířeny spíše proti Maďarsku a proto je v tomto okamžiku pomineme. Německo, z jehož strany hrozilo značné riziko napadení Československa, mělo výrazně vyšší vojenský potenciál. Československo mohlo mobilizovat přibližně stejně početnou armádu jakou mělo Německo ve stálém stavu. Přesto bylo nutné v případě konfliktu uhájit co největší část našeho území a zachovat silnou armádu nejméně po dobu, než spojenci, především Francie, stačí mobilizovat a zahájí odvetnou ofenzívu na západě Německa. Česká armáda měla za této ofenzívy vázat značnou část německých sil a tím usnadnit pozici útočící francouzské armády.

Dalším důležitým faktorem, který rozhodl o výstavbě stálého opevnění byl nevýhodný protáhlý tvar republiky a značná délka hranice s nepřátelskými státy. Československo nemělo v podstatě bezpečné vnitrozemí. Navíc čs. strategický průmysl mělo Německo přímo za humny (Ostravsko, Plzeň). Životně důležitá železniční trať do Ostravy procházela v blízkosti německých hranic. Ostravská aglomerace nebyla chráněna žádnou přirozenou přírodní překážkou. Na nejužším místě republiky hrozil průlom, který by republiku rozdělil na dvě části a znemožnil operování armády. Pohraniční opevnění bylo řešením, které mělo podstatně ušetřit živou sílu, vázat na sebe značnou část sil nepřítele a umožňovalo mobilní armádě zasahovat na nejohroženějších směrech. Pohraniční opevnění mělo invazi zbrzdit, umožnit mobilizaci spojenců, vleklými boji nepřítele vyčerpat a případně umožnit ústup. Inspirována francouzskou Maginotovou linií a s pomocí francouzských vojenských poradců přistoupila tedy republika k výstavbě opevnění. Za tímto účelem bylo zřízeno Ředitelství opevňovací prací (ŘOP), které neodkladně zahájilo práce na projektování a budování opevnění.

Byly vypracovány tři programy opevňování.
První program výstavby byl schválen 12. 12. 1935 a zahrnoval těžké opevnění ve dvou sledech od Odry k Labi na severu hranice. Naše opevnění mělo poskytnout armádě bezpečí, aby mohla provádět taktický ústup ze západu na jih po takzvaných ústupových příčkách a přitom by někde na Česko-Moravské hranici provedla protiútok a dobyla území zpět. Podmínkou pro stavbu opevnění bylo, že Rakousko bude nestranné nebo přátelské a že Polsko musí být přátelské. Délka opevnění byla přibližně dvojnásobkem Maginotovy linie a bylo by při stavu naší ekonomiky jen těžce finančně únosné jej realizovat.
Druhý program schválený vládou 5. 6. 1936 byl pro armádu nepřijatelný a byl jen zbožným přáním politiků. Opevnění celé hranice státu nebylo únosné a navíc by armáda nemohla disponovat žádnými mobilními jednotkami, protože veškeré svoje síly by spotřebovala v opevnění. Taktika ústupu byla k ničemu, po proražení opevnění mohla jít armáda domů.
Třetí program z 9. listopadu 1937 byl kompromisem mezi vládou a armádou. Velitel ŘOP gen. Husárek prosadil plán, který počítal s výstavbou dvou sledů moderních LO vlastní čs. konstrukce po celé délce hranice a na ústupových příčkách s tím, že v nejohroženěnjších směrech budou posíleny těžkým opevněním. Těžké opevnění budované před tímto rozhodnutím bylo přirozeně součástí tohoto systému. Třetí program počítal s 1 276 těžkými a s 15 463 lehkými objekty. Z doby prvních dvou programů zůstalo po republice rozeseto několik set pevnůstek kopírujících lehké opevnění francouzského vzoru, které střežily důležité silnice a očekávané prostory útoku.

Pro vlastní řízení výstavby byla zřízena ženijní skupinová velitelství (ŽSV), kterým byl svěřen dozor nad výstavbou opevnění v daných stavebních úsecích. Stavební úseky byly rozděleny na podúseky, které byly jako celek zadávány k výstavbě civilním stavebním firmám. První pevnosti stavěné v roce 1936 ještě vycházejí z francouzského vzoru a vznikaly za aktivní pomoci francouzských poradců. Postupně však byla vyvinuta dokonalejší koncepce opevnění, která odstraňuje nedostatky a finanční náročnost francouzského opevnění a kterou později převzala samotná Francie. Československé opevnění bylo vrcholem fortifikačního umění tehdejší Evropy a v případě svého dokončení bylo tehdejšími zbraněmi pro Německo v podstatě nepřekonatelné. Na rozdíl od Francie, kde hlavní základ opevnění tvoří dělostřelecké tvrze, které jsou občas proloženy linií izolovaných srubů byla zvolena varianta, při které je důraz položen především na konzistentní linii těžkého opevnění tvořeného izolovanými pěchotními sruby. Dělostřelecké tvrze se měly stavět řídce a to tak, aby se dotýkaly jejich palebné vějíře a byly určeny zejména k posílení obrany linie izolovaných pěchotních srubů a k palbě do předpokládaných nástupových prostorů nepřítele. Toto řešení bylo také finančně únosnější. Přestože je dnes neustále poukazováno na vyspělost tehdejšího Československa, je pravdou, že Československo již začalo za svým okolím zaostávat. Rozpočet na výstavbu a vyzbrojení opevnění, vývoj zbraňových systémů a zřízení speciálních pevnostních jednotek činil kolem 11 miliard tehdejších korun a tuto částku už si předválečné Československo nemohlo dovolit.

Plán výstavby opevnění byl tedy rozpracován na 10 let, tj. opevňovací práce měly být v podstatě ukončeny v roce 1945. Výstavba opevnění se rozběhla horečným tempem o čemž svědčí to, že za tři roky výstavby se podařilo vybudovat přes 10000 lehkých objektů, 226 těžkých objektů a rozestavěno bylo 9 dělostřeleckých tvrzí. Současně byly vybudovány dlouhé kilometry protitankových a protipěchotních překážek, které tvořily nedílnou součást opevnění. Stavělo se ovšem nejen na hranicích, ale i ve vnitrozemí, kde byly budovány druhosledové příčky lehkého opevnění, které měly brzdit postup nepřítele v případě proražení první linie. V podstatě celou hranici s nepřátelskými státy počínaje Těšínskem přes Jeseníky, Krkonoše, Šumavu až po tehdejší Zakarpatskou Ukrajinu se do roku 1938 podařilo obehnat několika sledy lehkých objektů. Současně byly vyvíjeny speciální pevnostní zbraně, které něměly v tehdejším světě obdoby. Linie těžkých objektů na některých úsecích byla téměř dokončená (chyběly součásti výzbroje, periskopy, speciální druhy granátů, ale vše se dalo provizorně nahradit.). Během všobecné mobilizace v září 1938 byly všechny hotové úseky opevnění připraveny k obraně. Chybějící pevnostní dělostřelectvo bylo nahrazeno dělostřelectvem polním. Ovšem události předstihly všechno. Na nepřátelský vpád však naši vojáci v opevnění čekali marně.

Přišel Mnichovský diktát 29.9.1938 a s ním odstoupení pohraničních oblastí Německu. Zástupci Francie odmítli pod vlivem Anglie dostát spojeneckým závazkům a naopak potvrdili oprávněnost územních nároků Německa. Prezident Beneš jej proti vůli národa odhodlaného bránit se přijal. Dnes lze těžko hodnotit, jaké by byly důsledky jiného rozhodnutí. Je třeba si uvědomit, že jsme zůstali sami v nedostatečně opevněné republice. Navíc Německo po záboru Rakouska mělo k útoku v podstatě celou jižní hranici, na které opevnění zoufale chybělo a horečně se dobudovávalo. Německo získalo záborem společnou hranici se svým spojencem Maďarskem, které by rádo získalo zpět Horní Uhry tj. Slovensko. Teoretická možnost pomoci ze strany Sovětského svazu předhazovaná nám minulým režimem byla velice iluzorní, protože Sovětský svaz neměl s námi společné hranice a cesta sovětských vojsk by musela vést přes Polsko nebo královské Rumunsko, které ani jeden s přechodem vojsk přes své území nesouhlasily v obavách, že na území pro přechod by si Sověti činili územní nároky. Polsko navíc mělo s Německem podepsánu smlouvu o neútočení a koketovalo s možností využít této vratké aliance k územním nárokům na Těšínsko (vydrželo jim to přesně 11 měsíců od záboru našeho pohraničí). Letecký most byl v tehdejších podmínkách nesmyslný. Zůstávala možnost, kdy by se k nám sovětská armáda probila násilím samozřejmě se zdržením. O tom v jakém stavu byla sovětská armáda svědčí události z července 1941. Je pravda, že Německo už proti Sovětskému svazu nastupovalo lépe vybaveno zejména československou kořistní výzbrojí a sebevědomé po úspěšném tažení západní Evropou. V roce 1941 byla sovětská armáda naprosto nepřipravená na válku vlivem stalinských čistek na všech velitelských úrovních. Ovšem ve stavu techniky se toho asi moc nezměnilo. Pomoc Sovětského svazu narážela také na logistické problémy. Československé a sovětské zbraně nebyly kompatibilní. To znamenalo vézt si veškerou munici s sebou. To je nepředstavitelné množství materiálu, které nebylo v jejich silách tehdy přepravit nebo plynule jím zásobovat bojiště. Psal se rok 1938 a ne 1945, kdy proti Německu bojoval moderně vyzbrojený stát. Dále panovaly obavy, že v případě pomoci ze strany Sovětského svazu dojde k rozšíření bolševizmu do Evropy. Československo si nemohlo dovolit sovětskou taktiku praktikovanou už od dob Kutuzova tj. ustoupit 2000 km na vlastní území a nechat nepřítele zmrznout. O 40 let proklamované ochotě Sovětského svazu přispěchat na pomoc i bez žádosti československé vlády svědčí nakonec i to, že na základě událostí v Československu v září 1938 povolilo Rumunsko sovětskému vojenskému kontingentu přechod přes své území ovšem pomoc se nekonala. Stalin vyčkával na vývoj situace a do věci se chtěl vložit později a získat ve střední Evropě rozhodující vliv. (O sedm let později se mu to skutečně povedlo).

Byli jsme připraveni a byli jsme odhodláni bránit se. Odhodlání našich lidí by však samo pravděpodobně samo německý vpád nezastavilo. Možná, že by vzdor malého státu proti obrovskému sousedovi vyvolal nějakou protiakci ze strany našich spojenců spíše však diplomatickou nežli vojenskou, to lze dnes těžko říci. Německo však také nebylo v roce 1938 připraveno na válku. Výzbroj byla vesměs zastaralá a nekvalitní, vojáci s historickými puškami na provázku vyvolávali spíš smích než hrůzu. Válka proti jakékoliv koalici by pro něj s největší pravděpodobností skončila katastrofou. Chyběly bojové zkušenosti, chybělo sebevědomí získané až dalšími výboji proti nepřipraveným státům. Představy německého velení o naší armádě byly zkreslené. O našem opevnění nevěděli skoro vůbec nic a čekalo by je mnoho nepříjemných překvapení a obrovské ztráty. Na druhou stranu je třeba podotknout, že mnichovské události byly do jisté míry odrazem chybné politiky vůči národnostním menšinám ze strany čs. vedení a vlastní čs. opevnění proti Německu stálo na území z velké části obývané německým obyvatelstvem, které mohlo výrazně pomoci německé armádě diverzními akcemi. Přes všechny jmenované zápory se Německu harašícímu okatě zbraněmi povedlo vytvořit v celém světě dojem síly a neporazitelnosti. Kromě toho jakákoliv koalice proti Německu chyběla. Naši spojenci Francie a Anglie nebyli ochotni kvůli nějakému Československu opustit bezpečí Maginotovy linie a britských ostrovů. Francie navíc poté, co Německo obsadilo Porýní nemělo možnost dostatečně rychle a razantně proti Německu zakročit a boje o Rýn by pro Francii znamenaly velké ztráty a zdržení. Dalším důvodem neochoty angažovat se proti Hitlerovi byl obdiv některých politiků k němu. Hitler totiž v Německu velice rychle sjednal pořádek, vypořádal se s dělnických hnutím a byl považován za protizbraň bolševizmu. To byl důvod, proč imponoval některým politikům a ti nebyli ochotni proti němu vystoupit.

Dnes už neposoudíme, jak by dopadla druhá varianta. Jisté je, že československé opevnění zůstalo památníkem odhodlání našich lidí ubránit se. O jeho kvalitách se přesvědčili Němci okamžitě po záboru našeho pohraničí, kdy provedli cvičnou výsadkovou operaci za linii lehkého opevnění a snažili se ji prorazit. Akce skončila fiaskem. Po zhodnocení se němečtí velitelé vyslovili s domněnkou, že dobývat toto opevnění bojem bez jeho předběžné znalosti by pro první sledy německé armády znamenalo 100 % ztráty. Těžké opevnění se posléze učili dobývat u Opavy a tyto zkušenosti pak používali při dobývání belgických a francouzských pevností, které však nedosahovaly takových kvalit. Poté bylo opevnění na čas zapomenuto a bylo využíváno jen k "těžbě" pancéřových prvků jako pro německé pevnostní stavby tak pro přetavení na potřebnější zbraně. Ke slovu se dostalo až ke konci války, kdy Němci zdevastované opevnění zbavené pancéřových zvonů a střílen narychlo opravovali proti postupující Rudé armádě. Přestože tou dobou již zcela chyběl původní překážkový systém a Rudá armáda disponovala daleko účinnějšími zbraněmi než Německo na začátku války, zadržela čs. pevnostní linie útok směrem na Ostravu a rozmělnila jej na táhlé boje proti jednotlivým pevnostem, které pro Sovětský svaz a postupující čs. tankovou brigádu znamenaly obrovské ztráty.

Poválečné využití pevnostních staveb se různí. Přestože činnost ŘOP byla nakrátko po válce obnovena, na pokračování výstavby opevnění nebo jeho obnovu nebylo ani pomyšlení. Armáda si pro své účely ponechala některé objekty těžkého opevnění zejména podzemní prostory dělostřeleckých tvrzí. Pro účely, ke kterému bylo opevnění opravdu stavěno, sloužilo několik zmodernizovaných těžkých objektů na jižní Moravě na hranici s Rakouskem. Některé izolované sruby byly využívány jako skladiště jedů a výbušnin, zdroje pitné vody, pracoviště štábů civilní ochrany. Většina však pomalu zarůstá vegetací a pustne. Co nestihli rozkrást Němci za okupace, to dorazilo obyvatelstvo, které především ve vnitřních vyzdívkách našlo levný zdroj stavebního materiálu. Zbytek pancéřových prvků o své vůli a bez vědomí armády, které objekty stále patří, vytěžil n.p. Kovošrot. Z původní grandiózní stavby dnes zbývá pouze torzo. Naštěstí se v posledních letech našlo dostatek nadšenců, kteří nezapomněli na odhodlání svých předků bránit svoji zemi a dnes tyto stavby opravují a zpřístupňují, aby ukázali svým spoluobčanům, že tato betonová monstra mají své dějiny, které stojí za to znát, a že to všechno nebylo jen o betonu a železe, ale zejména o lidech.

Zpět na hlavní stránku

NAVRCHOLU.cz