Linie těžkých objektů sama o sobě byla sice jistě účinným prvkem obrany, ovšem jistě by nezabránila průniku nepřátelských vojsk, kdyby mezi jednotlivými objekty byly mezery umožňující volný průchod útočících jednotek, nebo kdyby těmto jednotkám byl umožněn přístup až k objektům. Mezi jednotlivými sruby a kolem nich byly proto budovány překážky, jejichž prostor byl postřelován zbraněmi srubů.

Překážky zesilující obranu linie těžkého opevnění bylo možné rozdělit na dva základní druhy a to překážky intervalové vyplňující mezery mezi jednotlivými objekty a překážky obvodové, které obcházely obloukem jednotlivé sruby (někdy i skupiny srubů) ve vzdálenosti asi 50 metrů směrem do předpolí. Intervalové i obvodové překážky se budovaly podle prostupnosti terénu buď jako lehké (protipěchotní) nebo těžké (protitankové - v tehdejší terminologii proti útočné vozbě). Překážkový systém byl zadáván k výstavbě buď firmám stavějícím daný podúsek opevnění nebo v případě lehkých překážek byl budován i ženijními jednotkami armády.

Prostor před výstavbou
S těžkým opevněním
S překážkami a palebnými průseky

Intervalové překážky se nebudovaly v přímkách od jednoho srubu ke druhému, ale byly vždy vedeny s několikastupňovém úhlu směrem do předpolí, kde se lomily. Toto opatření zajišťovalo jednak dobrý výhled do prostoru překážek ze střílen a jednak zabraňovalo ohrožení střílen palbou ze sousedního srubu.

Během postupu prací bylo vyzkoušeno mnoho variant a kombinací překážek, které se postupem času ustálily na nejefektivějších typech.

Jako lehká protipěchotní překážka se používalo několik řad (nejčastěji 5) železných kolíků různé výšky zapuštěných v betonové kostce (tzv. prasečí ocásky), které byly spolu propleteny ostnatým drátem. Tato se používala jako intervalová i obvodová. Navíc téměř výlučně byla používána jako obvodová překážka z týlové strany objektů.

Nejčastěji používanou a nejúčinější překážkou protitankovou byl zátaras z ocelových sloupků zapuštěných do betonového prahu a jedné řady ocelových rozsocháčů (tzv typ A). Mezi řadami jehel a rozsocháčů byla instalována již zmíněná protipěchotní překážka. Aby překážka nepřekážela výstřelu hlavních zbraní, zapouštěla se v blízkosti srubů pod úroveň terénu.

V místech napojení překážky na protitankové příkopy se rozsocháče nahrazovaly druhou řadou jehel (typ B). Tato překážka se používala v některých případech i k vyplnění celého intervalu mezi sruby

Již zmiňovaný protitankový příkop byl další významnou a často používanou překážkou. Jednalo se přibližně 250 cm vysokou železobetonovou stěnu obrácenou směrem k nepříteli, které předcházel hluboký příkop. Za horní stranou příkopu pak byla instalována protipěchotní překážka. Tyto příkopy se budovaly jako intervalová překážka především v blízkosti srubů v délce 50-100 metrů a posléze pokračovaly některou z variant protitankové překážky. Smysl tohoto opatření byl v tom, že zabraňoval nepříteli zablokovat střílny hlavních zbraní vyřazenou technikou v místech, kde bylo rozevření palebných vějířů ještě malé. V místech, kde to bylo takticky vhodné se protitankové příkopy PÚV (proti útočné vozbě) budovaly v celém intervalu mezi sruby.

Za zmínku stojí ještě přenosná překážka, které se říkalo španělský jezdec. Je to konstrukce buď ze železných profilů nebo i dřevěná propletená ostnatým drátem. Tato překážka se používala pro uzavírání průchodu v překážkách např. na místech přístupu ke srubům nebo na silnicích a cestách. Na snímku je vidět několik těchto překážek ledabyle poházených kolem srubu.

V rámci experimentování s překážkovým systémem se používaly různé kombinace výše uvedených překážek i s dalšími typy, které se však příliš neosvědčily. Zde je např. betonový rozsocháč, který byl postupně z překážkového systému vyřazen. Jeho robustnost nebyla přímo úměrná pevnosti. Navíc mohl být dobrým úkrytem pro nepřátelské pěšáky. Co se pevnosti týče, bylo vyzkoušeno, že palba zbraní srubu je schopná tyto rozsocháče dokonale devastovat a to už pouhá palba z kulometů.

V literatuře týkající se opevňování je opomíjena ještě jedna důležitá překážka a tou byla minová pole. Ta se zřizovala až v případě ohrožení státu ženijními jednotkami armády a to jak v předpolí linie těžkého opevnění tak v prostoru obranných linií opevnění lehkého. Bližší údaje o minových polích a používaném materiálu však zoufale chybí.


Osud překážek je různý. Část překážek byla demontována při ústupu čs. armády z opevnění, část odvezli Němci za okupace na svá opevnění. Protitankové jehly se staly zdrojem železa pro německou válečnou výrobu. Betonové prahy pro jehly vzaly za své v poválečné době, kdy byly na některých zemědělsky obhospodařovaných plochách systematicky likvidovány. Protitankové příkopy byly zaváženy sutí a odpadky, občas byly přebudovány na silážní jámy. V lesních úsecích překážky zarostly vegetací a jsou dnes hluboko pod vrstvami jehličí a hlíny. Celkově z překážkového systému mnoho nezbylo i když dodnes jsou jejich pozůstatky patrné v terénu. Zde je např. vidět práh pro protitankové jehly mezi sruby OP-S-15 a OP-S-16.

Zpět na hlavní stránku

NAVRCHOLU.cz