O čs. pohraničním opevnění kolují ve veřejnosti mýty a pověsti o tom, že všechny byly nebo měly být navzájem spojeny podzemím, že mají několik pater podzemí, byly stavěny tak, aby byly z jednoho bunkru vidět další dva a jiné podobné. Něco je naprostý nesmysl, něco se blíží skutečnosti. Veřejnost nerozlišuje mezi řopíkem a těžkým objektem, ale mluví se o velkých bunkrech a malých bunkrech. Jako to tedy je… nebo vlastně bylo.

přidružené stránky
Úseky čs. opevnění
Pancéřové prvky na těžkém opevnění
Spojení na čs. opevnění
„Odborné“ výmysly o čs. opevnění

Objekty stavěné v rámci čs. opevnění lze rozdělit na dvě hlavní kategorie a to na objekty lehké a těžké. Lehkým objektům je věnována samostatná stránka. Tady se zaměříme na těžké opevnění.

Těžké objekty dále dělíme na objekty izolované a tvrzové. Tvrzové objekty skutečně byly napojeny na systém podzemních chodeb, které umožňovaly jejich plynulé zásobování během boje, ovšem oblast tvrze byla vždy místně omezena a minimalizována tak, aby byly splněny nejdůležitější úkoly tvrze tj. dělostřelecká podpora obranné linie izolovaných objektů, ohrožování nástupních prostor nepřítele a postřelování důležitých komunikačních uzlů jak v obranném úseku, tak na území nepřítele. Tvrzové pěchotní sruby byly určeny zejména k obraně vlastní tvrze. Napojení všech objektů pohraničního opevnění na podzemí je naprostý nesmysl. O tvrzích je však také samostatná stránka. Tady už se dále budeme věnovat jenom izolovaných těžkých objektům.

Jak již bylo řečeno objektům těžkého opevnění se říká sruby. Zatímco objekty lehkého opevnění byly stavěny podle jakéhosi vzorníku, sruby byly projektovány vždy s ohledem na terénní podmínky, taktické požadavky, prostupnost okolního terénu. Každý izolovaný těžký objekt je originál, každý měl vlastní projekt, který se upřesňoval i během výstavby např. podle umístění studny. Po záboru Rakouska, když vyvstala nutnost rychle opevnit jižní hranici, byly pro rychlou výstavbu opevnění úseků na jižní Moravě vybírány projekty již dříve postavených srubů z různých úseků severního opevnění. Ovšem i ty se upravovaly co se týče odolnosti a vybavení pancéřovými prvky. Na rozdíl od objektů lehkého opevnění byly srubům kromě jejich kódového značení přidělovány navíc krycí názvy. Kódové značení se skládá z kódu stavebního úseku, písmene S a pořadového čísla srubu v linii. Např. N-S-82 Březinka, kde N značí úsek Náchod, S samostatný, 82 pořadové číslo a Březinka krycí název. Pokud byl srub součástí tvrze nahrazovalo se písmeno S v označení kódem tvrze např. R-H-79 Na mýtině (tvrz Hanička). Tato praxe však nebyla používána vždy a všude proto vznikaly i patvary, které používají i autoři některé literatury např. R-S-H-79. Na některých úsecích se kód tvrze do označení nevkládal. Na pořádkumilovnou armádu docela dobrý zmatek, že jo? Na svých. stránkách důsledně dodržuji značení bez kódu tvrze pouze s písmenem S. Pokud bylo nutno do linie vložit další sruby přidávaly se za číslo písmena. Písmenné označení se vyskytuje u některých srubů už ve stadiu projektu linie, kdy např. 2 sruby plnily úkol jednoho, který by vzhledem k terénním podmínkám nemohl být postaven (OP-S-36a, OP-S-36b). Aby chaos byl ještě větší, tak sruby libereckého úseku, které netvořily souvislou linii, ale uzavíraly jednotivá údolí mají v kódu navíc ještě kód uzávěru např. Li-H-S-2 (H=uzávěr Chrastava). V některé literatuře se však toto značení nedodržuje a kód se zkracuje na LH-S-2. Hmm. Dost bylo zmatků. Přesunem se jinam.

Podle stavebního řešení se sruby dělí na jedno nebo dvoupatrové. Jednopatrové objekty se stavěly především v místech s vysokou hladinou spodní vody, kde by jinak byly nutné nákladné a málo účinné izolace (prostor řeky Odry nebo Opavy). Tyto sruby se pak vyznačovaly větším půdorysem, protože do jednoho patra bylo nutno namačkat vše, co jinde bylo ve dvou a byly tím pádem snadnějším cílem nepřátelského dělostřelectva i bombardovacího letectva. Většina izolovaných objektů je dvoupatrových. Izolovaný třípatrový objekt se v rámci celého čs. opevnění vyskytuje pouze jeden a to dělostřelecká pozorovatelna K-S-12b Utržený. Tato stavební ojedinělost je dána jeho umístěním v prudkém svahu. Dá se v podstatě říci, že má dvě nadzemní patra. Několik pater pod zemí u samostatných pěchotních objektů je pohádka. Několik pater pod zemí je specialitou tvrzových dělostřeleckých objektů (DS, DOV a MOV) a s touto možností se počítalo i u samostatných dělostřeleckých objektů, které byly levnější náhradou zrušených tvrzí. Žádná taková stavba ale nebyla do září 1938 postavena.

Dalším členění samostatných těžkých objektů je možno z hlediska použitých zbraní na sruby pěchotní, dělostřelecké a minometrné. Ze všech těchto skupin byly ovšem do září 1938 postaveny pouze samostatné sruby pěchotní.

Nesmíme zapomenout na další členění srubů z hlediska odolnosti. Odolnost objektu byla důležitým faktorem a byla stanovována podle umístění srubů (k obraně strategických míst se stavěly odolnější sruby), podle dostupnosti (v horském terénu neprostupném pro těžkou techniku se stavěly sruby nižší odolnosti), podle důležitosti srubu (sruby, které působily současně jako dělostřelecké pozorovatelny, byly stavěny ve vyšší odolnosti) atp. Původní návrh odolnosti objektů byl čtyřstupňový (stupně se značily římskými číslicemi I - IV, proto se těmto srubům také někdy říká římani). Pozdější zkušenosti ukázaly, že na mnohým místech opevnění je i nejlehčí I. stupeň zbytečně nadsazený, proto byla stupnice doplněna o dva lehčí stupně, které dostaly čísla arabská (arabi). Mezi vybudovanými sruby čs. opevnění se vyskytují všechny stupně odolnosti.

Tabulka odolnosti těžkých objektů

stupeň odolnosti

strop

čelní stěna

stěny se střílnami hlavních zbraní

týlová stěna

stěna zvonu nebo kopule

1

120

120

80

80

15

2

150

175

100

80

15

I

150

175

100

100

20

II

200

225

100

100

20

III

250

275

125

125

30

IV

350

350

125

150

30


všechny údaje uvedené v tabulce jsou v centimetrech.

Razantní skok v tabulce mezi III. a IV. stupněm odolnosti je dán tím, že sruby IV. stupně odolnosti se stavěly výhradně v sestavách tvrzí, kdy dobytím jednoho srubu by došlo k ohrožení celé tvrze.

Izolovaný pěchotní srub

Nejrozšířenější stavbou v rámci těžkého opevnění byly izolované pěchotní sruby. Tyto se stavěly v liniích s rozestupem asi 200 - 800 metrů. Vzdálenost mezi sruby byla dána zejména konfigurací terénu, ale i přítomností důležitých silnic od hranic do vnitrozemí. Mezi jednotlivými sruby bylo vybudováno pásmo protitankových a protipěchotních překážek postřelované hlavními zbraněmi srubu.

Srub z vnějšku.
V dalším textu, v literatuře, v tabulkách a koneckonců i v seznamu těžkých objektů se hovoří o zbraních vlevo a zbraních vpravo. Tato orientace je z pohledu od srubu směrem k nepříteli. Pokud se vydáte k některému srubu, zjistíte, že střílny naprosto nelogicky nemíří k nepříteli, ale do vnitrozemí a do stran. Skutečně, celá obranná soustava byla koncipována s boční střelbou. Mezi sruby je několik málo výjimek, které mají střílny pro čelní nebo kosou palbu. Tato koncepce je dána zejména tím, že čelní strana srubu by byla v boji nejvíce ohrožena bez možnosti adekvátní obrany. Čelní stěnu mohlo ostřelovat nepřátelské dělostřelectvo ze značné vzdálenosti, aniž by bylo ohroženo zbraněmi srubu. Rovněž rozevření palebného vějíře hlavních zbraní by muselo obsáhnout v podstatě 180 stupňů, což by bylo možné jen zeslabením čelní stěny. Zásah čelní střílny dělostřeleckým granátem znamenal vyřazení střelecké místnosti z boje. Při větší ráži vyřazení celého srubu. O tom se mohli přesvědčit např. Němci při obraně Atlanického valu. Čelní stěna byla tedy budována jako nejsilnější, navíc byla zarovnána až 4 metry silnou ručně rovnanou vrstvou kamení, které mělo tlumit výbuchy dopadajících dělostřeleckých granátů. Kamenná rovnanina byla vysvahována do vzdálenosti až 20 metrů hliněným zásypem, který byl oset trávou, aby objekt splynul s okolním terénem.


Střílny hlavních zbraní
vlevo dvojkulomet, vpravo smíšené dvojče PTK a těžký kulomet
Z tohoto hlediska přichází na řadu další členění srubů na oboustranné nebo jednostranné tj. s hlavními zbraněmi na obě strany nebo pouze na jednu. Aby mohl v systému boční palby nepřítel ohrožovat střílny hlavních zbraní musel vejít do jejich palebného vějíře nebo do palebného vějíře sousedního srubu. Proti ohrožování střelbou z velkého úhlu chránily střílny křídla srubu tzv. uši, ve kterých bývaly zasazeny pancéřové zvony (u jednozvonových srubů bylo ucho pouze prodloužením čelní stěny). Proti strmě dopadajícím dělostřeleckým granátům byly střílny shora chráněny tzv. krakorcem tj. přečnívající částí stropnice. Před střílnami hlavních zbraní byl umístěn asi 3 metry hluboký diamantový příkop, jehož šířka byla daná odolností srubu. Název "diamantový" vychází z původních francouzský vzorů, kdy příkopy byly lomené, obepínaly značnou část obvodu srubu a svým půdorysem připomínaly diamant. Tento příkop bránil k přístupu ke střílnám a měl nepřátelským ženistům zabránit v umístění náloží ke stěnám se střílnami. Zároveň znemožňovat zasypání střílen hlínou při výbuších bomb a granátů. Do diamantového příkopu rovněž ústily odpadní roury pro vystřílené nábojnice, které by ve srubu překážely a jedovatými plyny zamořovaly interiér. Střílny hlavních zbraní byly rovněž chráněny střelbou lehkého kulometu, který vykrýval prostor útoku z týlové strany a mířil do vnitrozemí.

Vchod do srubu byl vždy ze strany odvrácené od nepřítele. Prostor před vchodem byl postřelován jedním nebo dvěma lehkými kulomety umístěnými v rozích hlavních střeleckých místností proti hlavním střílnám. Hluché prostory tj. prostory, které nebylo možno postřelovat žádnou zbraní srubu (týlové stěny a dna diamantových příkopů) bylo možno pozorovat speciálními stěnovými periskopy a v případě nutnosti použít pro obranu granátové skluzy (ocelové trubky s rychlouzávěrem, viz obrázek), kterými mohla osádka srubu vyhazovat ven ze srubu speciální časované granáty). Týlové stěny byly u paty stěny zešikmeny. Toto je jednak proto, aby se případná nálož nedala umístit těsně ke stěně a jednak je tímto způsobem vyrovnána rozdílná síla stěn v bojovém a týlovém patře.


Kopule pro dvojče těžkých kulometů

Čelnímu útoku na srub a vstupu na strop objektu zabraňovala jednak palba ze sousedních srubů a zejména zbraně umístěné v ocelolitinových zvonech zapuštěných do stropu objektu. Mnoho lidí se domnívá, že tyto zvony byly otočné nebo zasouvací, ale opak je pravdou. Zvony byly pevně usazeny a zality betonem, Aby co nejvíce splynuly s terénem byl k nim modelován betonový náběh. Ten zároveň chránil zvon z nepostřelované strany. Zvony se nevyráběly sériové, ale v podstatě každý zvon by originálem, který se lišil počtem střílen (2 až 6), rozmístěním střílen po obvodu, tak aby výstřel ze zvonu směřoval ideálně do míst předpokládaného útoku. Střílny zvonů se lišily depresí, což je laicky úhel, pod kterým se zeslabuje stěna zvonu, aby bylo umožněno rozevření palebného vějíře. Rozdílné střílny byly pro zvony vyzbrojené lehkým nebo těžkým kulometem. To vše v kombinaci s různou sílou stěn zvonu v závislosti na odolnosti. Kromě obrany bezprostředního okolí byly zvony určeny zejména pro pozorování a řízení střelby hlavních zbraní srubu. Pro tyto účely byl v temeni zvonu otvor pro vysunutí periskopu.

Pokud měl srub ideální výhled do předpolí býval občas vybaven pozorovacím zvonem, který byl stanovištěm dělostřeleckého pozorovatele, který plnil úkoly ve prospěch tvrzového dělostřelectva.

Z důvodů terénních i taktických byly sruby vybavovány občas kopulemi pro dvojče těžkých kulometů (viz obr.) nebo dvojici samostatných těžkých kulometů. Kopule se od zvonu lišila zejména větším poloměrem, menší výškou a menším počtem střílen (1-2). Kopule neměla otvor pro periskop, ale pro pozorování sloužily 1-2 průzory po stranách střílny. Kopule byly zapouštěny do betonu tak, aby byly kryty ze všech stran kromě střílen. Zbraně v kopuli byly často hlavními zbraněmi srubu (srub nebyl vyzbrojen dvojčetem TK ve střelecké místnosti, ale pouze v kopuli), občas byly směrovány do předpolí a postřelovaly důležité komunikace, železniční trati aj. Sruby bývaly vybaveny ve většině případů 1 až 3 zvony nebo kopulemi. Čtyři zvony byly doménou tvrzových pěchotních srubů. V celém opevnění se vyskytují pouze 2 izolované pěchotní sruby, které jsou vybaveny 4 zvony (MO-S-4, T-S-44).

Interiér srubu
Pěchotní srub je ryze účelová stavba, která umožňovala jeho osádce účinný boj po dobu cca 14 dnů bez nutnosti zásobování. Tomuto účelu bylo podřízeno veškeré vnitřní uspořádání srubu. Klasickým srubem je oboustranný, dvoupatrový, dvouzvonový objekt ve II. stupni odolnosti, kterých bylo postaveno nejvíce. Interiér srubu je rozdělen na 2 patra.

Ukázka bojového patra (zde N-S-71)

Použité zkratky:

S - střelecká místnost T - telegrafista
M - muniční sklad U - ubikace
Sv- stanoviště velitele ZN - zvon (zde pro N)
Horní (nadzemní) patro je nazýváno patrem bojovým. Zde byly umístěny hlavní zbraně srubu (většinou protitankové kanóny a dvojčata těžkých kulometů) a to v tzv. střeleckých místnostech. V bojovém patře bylo stanoviště velitele srubu a telegrafisty a sklady munice pro protitankové kanóny. Z bojového patra se vstupovalo do pancéřových zvonů na stropnici objektu.

Prostor srubu byl dělen na místnosti buď betonovými stěnami (střelecké místnosti vždy) rovnou při betonáži nebo dodatečně cihlovými příčkami. Místo poslední řady cihel se dávala vrstva korku prolitá asfaltem, která měla tlumit přenášení otřesů výbuchů ze stropnice na příčky a a jejich praskání. Zdi místností a chodeb byly omítány cementovou maltou. V některých místnostech byly stěny navíc obloženy železnými pláty, které chránily osádku a mechanismy zbraní před odlétajícími střepinkami betonu při zásahu a následném pnutí armatury.

Vchod do objektu byl chráněn zvnějšku chráněn mříží z ocelových bezešvých trubek. Prostor vchodu byl postřelován ze zvláštní střílny z výklenku hlavní chodby bojového patra. Tato střílna neměla lafetaci a bylo v ní možno použít jakoukoli zbraň, která byla zrovna po ruce. Za vchodem je vstupní chodbička zalomena vpravo nebo vlevo a opatřena plechovými silnostěnými dveřmi otvíranými ven. Tyto dveře byly zevnitř zapřeny závorou, která bránila deformaci dveří např. při výbuchu nálože v prostoru za mříží. Dveře byly ve své spodní polovině opatřeny nouzovým výlezem, který měl být použit pokud došlo k jejich deformaci. Chodbička se dále znovu lomila a byla ukončena pancéřovými dveřmi. Prostor mezi dveřmi byl použit jednak jako protiplynová předsíň v případě chemického napadení a také pro vyrovnání okolního atmosférického tlaku s tlakem vzduchu v objektu (viz filtrovna). Lomení chodby znemožňovalo přímé postřelování interiéru srubu nepřítelem.

Proti vchodu byly ve většině případů umístěny schody do týlového patra. Napravo a nalevo od vchodu se nacházely střelecké místnosti hlavních zbraní. Proti těmto místnostem byly často sklady munice pro protitankové kanóny. Toto umístění umožňovalo plynulé zásobování těžkou kanónovou municí během boje ze skladu do střelecké místnosti. Ovšem nebylo to pravidlem, mnohdy se v bojovém patře najde jen jeden větší sklad pro obě střelecké místnosti. Lehčí truhlíky se střelivem do kulometů byly rozmístěny v každém volném prostoru, který se ve srubu našel. Ve střelecké místnosti se nacházely střílny pro hlavní zbraně srubu a proti nim v rohu místnosti střílna lehkého kulometu pro střelbu do týlového prostoru. Pokud by v týlovém prostoru vznikl nepostřelovaný hluchý prostor, byl navíc v týlové stěně instalován stěnový periskop a granátový skluz. Všechny zbraně byly zalafetovány ve střílnách, které měly pouze minimální rozměry znesnadňující jejich zasažení. Hlavní zbraně byly často opatřeny optickými zaměřovači pro přesnější střelbu. Optické zaměřování navíc umožňovalo střelce postavit mimo osu střílny a naprosto znemožnit jeho zasažení při zásahu střílny. Lafety hlavních zbraní byly navíc opatřeny panoramatickým nákresem palebného prostoru, který umožňoval poměrně přesnou střelbu při zadýmování bojiště nebo v noci na základě informací pozorovatele ve zvonu. Se zvonem byla střelecká místnost spojena telefonem, hlásnou trubkou (tzv. hubafon) a světelným signalizačním zařízením. Vystřelené nábojnice byly odváděny od zbraní rourami ústícími do diamantového příkopu, zplodiny střelby pak výdechovými trubkami v týlové stěně nebo nad střílnami.

Místnost velitele srubu byla ve většině případů spojena s místností telegrafisty okénkem pro rychlejší předávání informací. Spojení mimo srub bylo zajištěno polním telefonem, jehož linka byla vedena od týlové stěny objektu do týlu linie. Počítalo se i radiovým spojením. Protože však anténa na stropnici byla snadno zranitelná, byla anténa projektována jako vodorovná, vysunovací a umístění bylo předpokládáno pod vchodovým krakorcem. V roce 1938 však sruby nebyly radiostanicemi vybaveny. Dalším druhem spojení, který byl použit byla tzv. zemní telegrafie. Tato tehdy již přežitá metoda umožňovala spojení s vedlejšími sruby v linii. Její výhodou bylo, že nemohla být nepřítelem odposlouchávána, rušena a v podstatě byla nezranitelná. Nevýhodou pak krátký dosah. Pro nouzové spojení mezi sousedními sruby mohlo být navíc použito signalizace morseovkou přes zvonové periskopy. Bylo ověřeno, že toto spojení spolehlivě funguje i za dne.

Dalším důležitým prostorem bojového patra byly pancéřové zvony. Do zvonů se vstupovalo po žebříku. Zvony byly opatřeny železnou profilovanou podlážkou jejíž výška se dala upravit o 35 cm podle výšky střelce. Bylo zavrhnuto drahé francouzské řešení, kdy se podlážka spouštěla až na podlahu bojového patra. Zásobování zvonu střelivem se provádělo pomocí jednoduchého výtahu. Vystřelené nábojnice byly odváděny rourou ve středu podlážky do plynotěsné krabice. Plyn z vystřelených nábojnic byl odsáván a odváděn mimo objekt. Zbraň ve zvonu byla lafetovaná a jednoduchou manipulací mohl střelec během 20 vteřin změnit střílnu. Střílny, které nebyly používány, byly uzavřeny pancéřovým uzávěrem s pozorovací vložkou. Ve vrchlíku zvonu byl otvor pro periskop. Tento se ukládal do zvláštního pouzdra pod podlážkou, aby v boji nepřekážel a v případě potřeby byl snadno dostupný. Pokud nebyl periskop používán, byl otvor zaslepen. Otvoru pro periskop bylo využito taktéž pro instalaci světlometů, které v noci osvětlovaly prostor překážek. Nevýhodou tohoto dodatečně vymyšleného řešení bylo, že záměnu periskopu za světlomet bylo možné provést jedině po výstupu na stropnici objektu.

V chodbičce vedoucí ke zvonu byla umístěna ochranná střílna pro lehký kulomet, která postřelovala týlový prostor srubu a prostor před střílnami hlavních zbraní. U střílny byl vždy stěnový periskop a granátový skluz ústící do diamantového příkopu. Toto postavení mělo zabránit přístupu ke střílnám hlavních zbraní a jejich ohrožení náložemi.

Ukázka týlového patra (zde N-S-71)

Použité zkratky:

A - dieselagregát Tz - zemní telegrafie
F - filtrovna L - umývárna
U - ubikace c - čerpadlo
Dolní (podzemní) patro se nazývá patrem týlovým a byly v něm umístěny ubikace osádky, sklady potravin, pohonných hmot, srubová elektrárna, filtrovna, WC, umývárna. Do patra se vcházelo po schodech, nad kterými byly většinou umístěny nádrže na vodu. V týlovém patře byla studna osazená elektrickým čerpadlem, které v nouzi mohlo fungovat i na ruční pohon. Voda byla potřebná nejen pro potřeby osádky, ale zejména pro chlazení dieselagregátu vyrábějícího elektřinu a pro chlazení zbraní. Umístění studny bylo určeno až při výstavbě srubu a podle toho se potom upravovalo vnitřní uspořádání srubu. Jen výjimečně byla studna umístěna mimo objekt. Voda se čerpala mnohdy ze značných hloubek (na trutnovském úseku nejsou výjimečné vrty nad 100 metrů). Studny jsou umístěny v objektech na různých místech někdy i dost kuriózních. Mnohdy jsou to ubikace osádky, střed chodby. V jednopatrovém srubu OP-S-9 je studna ve výklenku chodby určeném pro obranu vchodu. Voda se čerpala do zmíněných nádrží, které se umísťovaly pod stropnici objektu odkud pak byla samospádem rozváděna po celém srubu. Rozvod vody byl veden pozinkovanými trubkami, ale pro jejich spojování a ohýbání byly použity pryžové hadice. Toto opatření mělo zabránit popraskání trubek při otřesech vzniklých zásahem srubu dělostřeleckým granátem nebo leteckou pumou.

Ještě ke schodišti. Ve srubech arabské odolnosti bývala patra spolu spojena pouze průlezem. Průlez se dokoknce výjimečně objevuje i v některých srubech římské odolnosti.

Rozmístění místností v týlovém patře není již tak pragmaticky dodržováno jako v patře bojovém. Zpravidla největší místnost byla určena pro ubikaci osádky. Protože se počítalo se střídáním směn u zbraní, byl každý kavalec určen pro dva muže, kteří se na něm střídali. Poddůstojníci měli každý svůj kavalec a oddělenou ubikaci, která se umisťovala podle místa buďto v bojovém nebo týlovém patře.

V jedné z místností byl umístěn dieselagregát pohánějící elektrický generátor o výkonu 10 kW. Dieselagregát byl zvolen pro svou nízkou spotřebu oproti běžným benzínovým motorům. Výfuk agregátu byl veden trubkami mimo objekt zpravidla některou týlovou stěnou střelecké místnosti. Elektřina byla ve srubu potřeba pro pohon filtroventilačního zařízení, čerpadla a nočního osvětlení prostoru překážek. Přestože bylo i ve srubu bylo instalováno elektrické osvětlení, zpravidla se svítilo petrolejovými lampami. Elektrocentrála byla určena pro použití pouze za boje. V době míru se pouze pravidelně spouštěla, aby se ověřila její funkčnost. Veškeré elektrické rozvody byly vedeny vodotěsnými pancéřovými kabely upevněnými na stěny a stropy konzolami v ručně vrtaných dírách utěsněných olovem. Při instalaci se dbalo především na pevnost vyhotovení, aby při zásahu srubu neopadaly kabely ze zdí. Na kabelech byly ponechávány průvěsy, které měly zabránit přetržení kabelu v případě popraskaní zdí. Poblíž místnosti generátoru byl sklad pohonných hmot.


Filtrovna na N-S 82 Březinka
Filtrovna
bývala ve zvláštní místnosti. Jen ve zvláštních případech byla umístěna do stejné místnosti jako dieselagregát. Nasávání vzduchu do objektu bylo umístěno ve vchodu za mřížovými vrátky. Vzduch byl rozváděn z filtrovny do většiny místností srubu rourami a průstupy ve stěnách. Vzduch byl temperován odpadním teplem vzniklým při chlazení dieselagregátu. V případě zadýmování bojiště nebo nasazení otravných látek byl vzduch hnán přes sadu protidýmových resp. protichemických filtrů. To umožňovalo osádce setrvávat ve srubu bez plynových masek. Hlavním úkolem filtroventilačního zařízení bylo udržovat ve srubu přetlak oproti okolí. Z toho důvodu jsou ty přechodové komůrky ve vchodu, z toho důvodu je každá díra ven důsledně minimalizována nebo zaslepitelná. Přetlak jednak znemožňoval vniknutí otravných látek do nitra srubu např. střílnami a na druhou stranu sloužil k účinnému odvádění zplodin vzniklých při střelbě mimo objekt. Ve střeleckým místnostech bývaly někdy pod stropem umístěny přetlakové ventily vypouštějící přebytečný vzduch mimo objekt. Filtrovna byla dimenzována podle potřeby vzduchu pro zbraně srubu, na velikost osádky se nebral zřetel. Z tohoto hlediska měly největší spotřebu vzduchu kasematní minomety.

Zvláštní místnost byla v týlovém patře vyhrazena pro zemní telegrafii. Antény zemní telegrafie byly vyvedeny kabelovým průchodem v jedné z místností týlového patra u podlahy v hloubce asi 3 metry spolu s kabelem polního telefonu. Antény byly většinou tři s různou délkou a směrem. Dvě vedly k sousedním srubům, 1 do týlu k předpokládanému velitelskému stanovišti obranného úseku.

Ústí kanalizace u MO-S-18
WC a umývárny byly umisťovány v chodbě vedoucí do místnůstky pod jedním ze zvonů objektu nebo v samostatné místnůstce. Odpadní voda byla směřována do štěrbinové čističky odpadních vod (jímka OMS) odkud byla vypouštěna do drenáže mimo objekt nebo do kanalizační šachty ústící v dostatečné vzdálenosti od srubu opatřené sifony proti vniknutí otravných látek. Kanalizace mimo objekt byla zpřístupněna revizní šachtou umístěnou většinou v kamenném záhozu čelní stěny, nebývalo to však pravidlem, revizní šachty se nacházejí na nejrůznějším místech v okolí srubů. Ne, že by snad naši předkové tolik dbali na ekologii, ale přítomnost čističky byla nutností, aby nedošlo k průsaku odpadních vod do studny objektu. Do jímky byly rovněž vyspádovány chodby objektů opatřené na okrajích kanálkem, který odváděl vodu kondenzující na stěnách objektu nebo v zimě vodu z tajícího sněhu naneseného do chodby na botách.

Na chodbičce byl rovněž umístěn vařič pro přípravu stravy. Ten se zavěšoval na zeď na zvláštní konzoly. Sklad potravin byl buď v prostoru pod jedním ze zvonů nebo ve zvláštní místnosti obvykle pod vstupní chodbou.

Ve zbylém prostoru týlového patra bylo uloženo střelivo pro kulomety a odděleně od něj byly skladovány ruční granáty a světlice. Pod schody do týlového patra byl uložen ženijní materiál.

Pokud terén, kterým linie procházela byl hodně členitý a umožňoval nepříteli proniknout až k linii bez možnosti účinného ostřelování byla do týlového patra umístěna střelecká místnost pro 9 cm kasematní minomet (zbraň G). Střílna minometu byla umístěna v diamantovém příkopu pod jednou ze střeleckých místností. Konstantní náměr zbraně byl 45o, dostřel se reguloval tlakem plynu při výstřelu. Umístění minometu bylo v tom případě podřízeno uspořání zbytku týlového patra, kde musely být další skladovací prostory pro miny. Manipulaci při navážení munice do skladu bylo řešeno ručním výtahem. Podlaha střelecké místnosti byla níž než zbytek týlového patra, proto se do ní vstupovalo po schodech. Střílny pro G se vyskytují na mnoha objektech opevnění avšak žádný srub nebyl do září 1938 touto zbraní vyzbrojen.

Osádku srubu tvořilo v bojové situaci 10 - 50 mužů v závislosti na počtu zbraní srubu. Velitelem srubu byl nižší důstojník pěchoty nebo délesloužící poddůstojník.

Izolovaný dělostřelecký srub

Zvláštní stavbou vzniklou kombinací tvrzového dělostřeleckého srubu a vchodového objektu měl být izolovaný dělostřelecký srub. Tento objekt byl levnější náhradou za zrušené dělostřelecké tvrze a také rychlým řešením situace vzniklé na jižní hranici záborem Rakouska. V roce 1938 existovaly plány na postavení 12 IDS z toho 5 na severní hranici v prostoru Jeseníků (Životice východ, Životice západ, Skrbovice, Dětřichovice, Kronfelzov) 7 na jižní Moravě (Podmolí, Hrádek, Hrušovany, Novosedly, Mikulov, Havraníky, Valtrovice). Je otázkou, kolik by jich bylo postaveno celkem, pokud by byla celá opevňovací soustava dokončena, protože už v roce 1938 sílila úsporná opatření.

Další text je pouze teorií, protože žádný srub nebyl postaven. V roce 1938 se teprve dokončovaly projekty srubů a dolaďovaly se detaily. Pokud by sruby byla stavěny jednalo by se o největší stavby celého opevnění. Kubatura betonu je odhadována na 7-9000 m3 železobetobetonu. Hlavními zbraněmi IDS byly 3 10cm houfnice vz. 38 (zbraň Y). Prostor vchodu byl postřelován protitankovými kanóny vz. 36 (L1) a dvojkulomety. Pro ochranu bezprostředního okolí srubu byly na stropnici osazeny 2 zvony pro lehký kulomet. Sruby byly na rozdíl od svých tvrzových kolegů projektovány ve III. stupni odolnosti, aby se zmenšením půdorysu snížilo riziko zásahu objektu.

Vzhledem k rozsáhlé potřebě střeliva byly sruby projektovány jako třípatrové. Patra byla spojena nákladními výtahy. Jako sklady munice sloužilo zejména druhé patro objektu. Munice však by uložena i v patře bojovém. Spodní patro ležící ve velké hloubce bylo určeno pro filtrovnu, elektrárnu, strojovnu výtahu, kancelář velitele a počtáře dělostřelectva, spojení a ubytovací prostory. Hotovostní část osádky byla ubytována v mezipatře. Válečnou osádku mělo tvořit cca 120 mužů. Velitelem měl být štábní kapitán dělostřelectva.

Izolovaný minometný srub

Izolované minometné sruby měly být stavěny za linií těžkého opevnění a svou palbou působit na místa nepostřelovaná zbraněmi linie, zejména na hluboká údolí. Měly posilovat palbu minometů z izolovaných pěchotních srubů. Objekt byl projektován jako jednopatrový a mohl být zcela zapuštěný do úrovně terénu. Střelecká místnost pro 2 minomety ráže 9 nebo 12 cm byla řešena podobně jako v izolovaných pěchotních srubech. Obranu bezprostředního okolí zajišťoval zvon pro lehký kulomet a dvě střílny pro lehký kulomet na obranu týlového prostoru před vchodem. V objektu měly, stejně jako v ostatních srubech, být filtrovna, elektrárna, ubikace pro osádku, sklady, sociální zařízení. Navíc se zde měla nacházet kancelář počtáře dělostřelectva. Srub měl mít 2 vchody řešené stejně jako izolovaných pěchotních srubů lomenou chodbou. O tom proč byly vchody 2 se vedou dohady. Nejpravděpodobnější se jeví možnost rychlého doplnění munice při přestávce v boji, pro které by jedna lomená chodba nestačila. Vezmeme-li v úvahu velikost a váhu truhlíků se střelivem byl obousměrný provoz v jedné vstupní chodbičce prakticky vyloučen.

S výstavbou se počítalo v první etapě především na Bruntálsku, kde již byly vybrány přesné lokality, sruby byly vyprojektovány a připraveny k zadání. Žádnou stavbu se však nepodařilo zahájit. Kromě toho dosud nebyly vyrobeny hlavní zbraně srubu minomety 12cm (firemní označení B12 - kód ŘOP nebyl přidělen). Velikost osádky není známa.

Izolovaný minometný blok

Po záboru Rakouska v březnu 1938 bylo nutno urychleně předisponovat část stavebních kapacit na odkrytou jižní hranici státu. Vzhledem k požadované rychlosti výstavby a také k nevhodné skladbě podloží s vysokou hladinou spodní vody byly zcela vynechány dělostřelecké tvrze. Jejich absence měla být vyplněna jednak výstavbou 7 izolovaných dělostřeleckých srubů a za druhé měla budovanou linii pěchotních srubů posílit minometná palba ze zvlášť pro tento účel navržených minometných bloků. Tato stavba, jejíž výkresová dokumentace se nedochovala, byla kombinací klasického izolovaného pěchotního srubu a tvrzové minometné otočné věže. Kopule pro dvojče minometů ráže 12 cm byla umístěna ve stropnici objektu podobně jako byly na ostravském a kralickém úseku umístěny otočné kulometné věže. Obranu bezprostředního okoli měly pravděpodobně zajišťovat zbraně v pěchotních zvonech a střílny na obranu vchodu (vchodů - budeme-li uvažovat o stejném problému jako u izolovaného minometného srubu). Výstavba minometných bloků měla být zahájena v roce 1939 a počítalo se s výstavbou 5 bloků (Vrbovec, Dyjákovice, Mikulov, Lednice a Břeclav). O odolnosti, počtu pater, velikosti osádky a jiných parametrech se nedochovaly žádné údaje.

Stanoviště velitele úseku TO

Velitelská stanoviště se umisťovala ve vybraných budovách blízkých obcí ležících za linií těžkého opevnění nebo pro tento účel postavených chatách, které však byly snadno zranitelné. Většinou sloužily současně jako kuchyňské baráky. Projektované velitelské stanoviště byla dvoupatrová železobetonová stavba pravděpodobně v I. stupni odolnosti. Obranu zajišťovaly pouze lehké kulomety ze zvonu a střílen pod betonem. Samotné stanoviště velitele bylo v dolním patře objektu stejně jako místnost spojovatele. Ostatní místnosti týlového patra jsou shodné s izolovaným pěchotním srubem. Horní patro objektu sloužilo především jako obvaziště, kuchyně a sklady proviantu. V horním patře rovněž byly ubikace zdravotního personálu. Do objektu vedly 2 vchody. Jeden lomený jako u pěchotních srubů. Druhý rovný vedoucí do obvaziště. Tento vchod měl umožnit průchod s nosítky pro raněné. V prostoru ošetřovny mohlo být současně umístěno až 14 raněných. Obvaziště sloužilo především pro poskytnutí nezbytné pomoci. Ranění byli po ošetření transportováni do nemocnic ve vnitrozemí. Protože přednostně se budovaly bojové objekty, nebylo žádné takto koncipované srubové velitelské stanoviště vybudováno. Na bratislavském předměstí Petržalka však byla vybudována čtyři podstatně jednodušší velitelská stanoviště. Jedná se o jednopatrové železobetonové objekty bez vlastní účinné obrany. Jedinou obranou byla střílna v pancéřových dveřích a granátový skluz ve vstupní chodbičce. Uvnitř objektu byly 3 místnosti pro velitele, spojovatele a ubikace stráže. Pro pozorování okolí byly ve dvou objektech instalovány zrcátkové periskopy. Celý objekt kromě týlové stěny byl obložen záhozem. Objekty byly napojeny na spojovací příčky. Tři ze čtyř objektů dosud stojí, čtvrtý byl zlikvidován koncem sedmdesátých let.

Kde se vzaly? | Lehké objekty | Těžké objekty | Dělostřelecké tvrze | Překážky | Zbraně
Seznam těžkých objektů | Literatura | Muzea | Odkazy | Konference | Kontakt | Mp3 ke stažení zdarma

NAVRCHOLU.cz