Tvrz jest uzavřená soustava pěchotních a dělostřeleckých srubů, dělostřeleckých a minometných věží, podzemních ubikací pro osádku tvrze, skladišť střeliva a různého materiálu. Všechny tyto složky jsou spolu spojeny podzemními chodbami, na povrchu terénu jsou obklopeny souvislým pásmem překážek a tvoří tak samostatný celek.

(oficiální definice ŘOP)

Tvrze navazovaly na linii izolovaných pěchotních srubů a svými dělostřeleckými zbraněmi doplňovaly jejich palebnou přehradu. Stejně tak mohly ve většině případů vést čelní palbu proti nepříteli do nástupních prostorů a bránit rozvinutí do bojové formace. V některých případech mohly tvrze vést palbu na důležité komunikační uzly nepřítele na jeho vlastním území. V případě obklíčení po průlomu linie těžkých objektů měly být tvrze schopny dlouhodobého odporu (v řádu několika měsíců). Z těchto důvodů byly dělostřelecké tvrze projektovány na takticky důležitých místech a všechny objekty tvrzí byly vždy stavěny v nejvyšším IV. stupni odolnosti. Z důvodu menší zranitelnosti tvrzí byly jednotlivé objekty tvrze vhodně rozptýleny v terénu a rozmístěny tak, aby co nejvíce splynuly s terénem. Obranu nadzemní části tvrzí mnohdy zesilovalo několik linií lehkých objektů. Ochranu podzemních částí tvrzí zajišťovalo dostatečné krytí nadložím horniny.

Sestavu dělostřelecké tvrze na povrchu tvořily vždy

Vchodový objekt
Tvrzové pěchotní sruby

a vždy alespoň jeden dělostřelecký objekt

Dělostřelecký srub
Otočná dělová věž
Otočná minometná věž

Do sestavy dělostřelecké tvrze patřila i

Dělostřelecká pozorovatelna

přestože na většina tvrzí nebyla napojena na tvrzové podzemí.

Na severní hranici státu od Moravské Ostravy po Krkonoše bylo plánováno postavit množství dělostřeleckých tvrzí. Úmyslně neuvádím jejich počet, protože ve fázi návrhu umístění tvrzí docházelo často ke změnám a jedna tvrz byla nahrazována jinou nebo izolovaným dělostřeleckým srubem. Některé stavby byly dokončeny, jiné odloženy, v projektu nebo rozestavěny. Nedá se tedy dnes přesně určit kolik tvrzí mělo být postaveno. Dá se říci , že k 30.9.1938 bylo u nás v nějakém stavu rozpracovanosti 13 dělostřeleckých tvrzí:

Orel

Smolkov

Šibenice

Orlík

Hůrka

Bouda

Adam

Hanička

Skutina

Dobrošov

Jírova hora

Poustka

Stachelberg

Ostatní tvrze uvedené jen pro úplnost byly vypuštěny nebo nahrazeny jinou tvrzí nebo izolovaným dělostřeleckým srubem

Milotický vrch Tvrz zrušena, plánováno nahrazení dvěma IDS Životice východ a Životice západ
Gudrich Objevuje se jen v několika dokumentech ŘOP a docela dobře je možné, že jde pouze jednu z variant projektu tvrze Milotický vrch
Kronfelzov Tvrz zrušena, plánováno nahrazení IDS Kronfelzov
Bartošovice. Tvrz zrušena a nahrazena tvrzí Hanička

Vchodový objekt

Vchodový objekt sloužil jako hlavní vchod do tvrze. Umožňoval zejména zásobování nákladními automobily, ale byl současně i hlavním vchodem pro pěší. Tím se liší od koncepce např. francouzské Maginotovy linie, kdy pro pěší byl zřízen samostatný vchodový objekt. Konstruktéři ŘOPu tímto způsobem minimalizovali počet nebojových objektů a tím i zranitelnost tvrze. Svou roli v neposlední řadě hrála i finanční náročnost. Objekty se stavěly vždy na týlové straně kopců, na kterých byla umístěna tvrz. Aby se znesnadnilo jejich vyhledání nepřítelem byly protipěchotními a protitankovými překážkami obehnány pouze bojové objekty tvrze, zatímco vchodové objekty byly vně této oblasti a používaly své vlastní lokální překážky.Srub byly z důvodu bezpečnosti jak vlastního objektu tak připojeného podzemí zapouštěny ze 2/3 do svahu. Současně se stavbou srubu byla zadávána i stavba příjezdové komunikace pro nákladní automobily, která vedla vždy údolími odvrácenými od nepřítele. Zásobování tvrzí se předpokládalo v noci.

Vchod pro pěší byl podobně jako u izolovaných pěchotních srubů řešen zalomenou chodbičkou chráněnou střílnou. Nákladní vjezd byl taktéž chráněn postřelováním kulometem. Střílna pro kulomet byla umístěna v nitru chodby přímo proti vchodu v jejím ohybu. Ohyb chodby o 45 ° vlevo nebo vpravo bránil nepříteli v přímé střelbě dovnitř vchodového objektu do prostoru překladiště. Zadní stěna ohybu chodby byla vertikálně stupněna, aby se zabránilo odrážení střel do prostoru překladiště.

Vjezd pro nákladní automobily se uzavíral dvoukřídlými mřížovými přibližně 1 tunu těžkými. Tato vrata se dala velmi rychle zavřít a tak získat čas pro zavření padacích vrat, která byla umístěna hned za vraty mřížovými. Tato pancéřová padací vrata byla vyrobena z 2 cm silného ocelového plechu zesíleného rámem a zvenčí pokrytým devíti pancéřovanými deskami o síle 5 cm. Střední pancéřová deska byla navíc opatřena střílnou pro lehký kulomet. Padací vrata (podobná jako jsou k vidění třeba v pražském metru) se vysouvala do zavřené polohy pomocí protizávaží umistěného v dolním patře objektu. Zavření vrat mělo trvat 15 vteřin. Padací vrata zasouvaná do dolního patra byla zvolena, protože použití bočních zasouvacích vrat bránily střelecká místnost a vchod pro pěší umístěné stranách vjezdu.

Za ohbím vjezdu následovala zasouvací pancéřová plynotěsná vrata vyrobená ze 4 cm silného ocelového plechu. Prostor mezi těmito dvěma vraty sloužil jako ochranná protiplynová předsíň (SAS) k odmořovaní automobilů v případě chemického napadení.

Teprve za zasouvacími vraty se nacházel prostor překladiště. Vchodový objekt umožňoval podle velikosti tvrze vjezd jednoho nebo dvou nákladních automobilů současně. Toto bylo dáno zejména potřebnou denní dotací munice pro hlavní zbraně tvrze. Pokud byla denní potřeba dělostřelecké munice menší než 50 tun byl stavěn VO s překladištěm pro jeden velký nákladní automobil (pro dva malé). Pokud byla potřeba vyšší bylo budováno dlouhé překladiště. V objektu se náklad překládal na vozíky úzkorozchodné dráhy.

Napojení na podzemí bylo realizováno 3 způsoby v závislosti na konfiguraci terénu, ve kterém byl VO budováno.

Pokud byl VO postaven v prudkém svahu bylo možno z prostoru překladiště do nitra tvrze vést rovnou galerii (MO-S-41 tvrze Smolkov, K-S-43a tvrze Adam, N-S-52a tvrze Skutina, T-S-14a tvrze Jírova hora, T-S-50a tvrze Poustka, T-S-80a tvrze Stachelberg). Jak je vidět dávali konstruktéři ŘOPu tomuto řešení přednost, protože bylo nejúspornější, konstrukčně nejjednodušší a nejsnáze obsluhovatelné osádkou překladiště.

V případě, že umístění VO v terénu nebo druh horniny neumožňovaly dostatečné nadkrytí hlavní galerie bezprostředně za vchodovým objektem byla zvolena tzv. svážnice. Svážnice byla šikmá chodba do podzemí tvrze, ve které jezdily 2 vozíky klínovitého tvaru spojené přes kladku v horní části chodby ocelovým lanem. Na klínovém vozíku byla namontována kolej, na kterou se postavil běžný vozík úzkorozchodné dráhy používaný v podzemí tvrze. Svážnice končila zářezem pod úrovní podlahy hlavní galerie. Po dosažení spodní části kolejnice ve svážnici byl naložený vozík vytlačen na kolej v hlavní galerii, po které pokračoval až na místo určení. Spojení vozíků ve svážnici ocelovým lanem umožňovalo používat druhého vozíku jako protizávaží (na podobném principu fungují pozemní lanovky např. na Petřín v Praze nebo na Hrebienok ve Vysokých Tatrách). Svážnice byla projektována u vchodových objektů StM46a tvrze Kronfelzov, K-S-12a tvze Hůrka, K-S-22a tvrze Bouda, N-S-77a tvrze Dobrošov).

Nejméně výhodné a pouze výjimečně projektované bylo napojení překladiště na hlavní galerii výtahovou šachtou. K tomuto řešení se konstruktéři ŘOPu uchylovali pouze v nezbytně nutných případech, kdy ani svážnice neřešila dostatečnou ochranu hlavní galerie. Výtahová šachta byla použita pouze u objektu MO-S-20e tvrze Orel, OP-S-35a tvrze Šibenice a R-S-79a tvrze Hanička .

Vchod srubu byl chráněn zbraněmi ze střeleckých místností srubu a to buď kulomety nebo protitankovými kanóny). Ve stropnici objektu byly zapuštěny 2 pancéřové zvony pro lehký kulomet.


Vchodový objekt K-S-22a Krok tvrze Bouda v nedávné minulosti

Tvrzový pěchotní srub

Tvrzové pěchotní sruby navazovaly po stranách na linii izolovaných pěchotních srubů a tvořily většinou čelo tvrzí. Výjimku tvoří tvrze Hanička a Orel, které měly před linii PS předsunuty dělostřelecké otočné věže, což bylo vzhledem k okolnímu terénu takticky výhodnější. Tvrzový pěchotní srub vychází z konstrukce izolovaného pěchotního srubu. Na první pohled však je patrná jeho mohutnost daná IV. stupněm odolnosti, která se projevuje zejména masivní stropnicí, poloměrem věží pro pancéřové zvony a sílou ochranné zdi diamantového příkopu. Stejně jako u izolovaných pěchotních srubů můžeme nalézt tvrzové pěchotní sruby oboustranné, jednostranné nebo dokonce zcela zapuštěné v okolním terénu se zbraněmi pouze pod pancířem (K-S 23 tvrze Bouda) . Snahou projektantů bylo, aby sruby co nejvíce splynuly s terénem a proto se často zapouštěly zasypávaly i týlové stěny srubů, které neměly střílny. Tvrzové pěchotní sruby se stavěly bez vchodu, což umožnilo zúžit půdorys ze strany nepřítele a snížit riziko dělostřeleckého nebo leteckého napadení. Vchody byly projektovány pouze výjimečně (K-S 24 tvrze Bouda, MO-S 20 tvrze Orel) a to zejména pro výpady do prostoru ženijních překážek a pro jejich opravy. Vchod byl zásadně podzemím. Na povrch bylo možno vystoupit nouzovým východem ústícím z týlového patra do diamantového příkopu. Všechny vchody byly projektovány lomenou chodbou pod ochranou kulometné střílny. Týlové stěny srubu, které u izolovaných pěchotních srubů byly pod ochranou střílen na ochranu vchodu, byly buď zasypávány nebo chráněny granátovým skluzem a pozorovány stěnovým periskopem. Sruby byly často projektovány s třemi i čtyřmi zvony nebo kopulemi a jejich půdorys má tvar čtverce. Typickým představitelem je N-S-73 Jeřáb tvrze Dobrošov .

Zatímco u izolovaných pěchotních srubů bylo nasávání vzduchu řešeno přes vchod objektu u tvrzových objektů s chybějícím vchodem bylo nasávání řešeno buď zranitelnými ventilačními zvony ve stropnici objektu nebo později vyřešenou konstrukcí stěnového nasávání. Místo pro stěnové nasávání muselo být vždy chráněno buď granátovým skluzem nebo postřelováním z jiného srubu.


Pěchotní srub R-S 76 Lom tvrze Hanička v nedávné minulosti

Dělostřelecký srub

Dělostřelecké sruby jsou největšími objekty budovanými v rámc čs. opevnění. Větší měl být pouze izolovaný dělostřelecký srub. Ten však existoval pouze v projektu a žádný nebyl nikdy postaven. Úkolem DS bylo vést daleké boční palby do předpolí obranné linie izolovaných pěchotních srubů, sousedních tvrzí a do nástupových prostorů nepřítele. Dělostřelecké sruby se stavěly vždy na straně svahů odvrácené od nepřítele, aby bylo znemožněno jejich přímé postřelování nepřátelským dělostřelectvem. V sestavách tvrzí se vyskytovaly dva nebo jeden DS. V případě dvou DS byly jejich palebné vějíře směrovány tak, aby se vzájemně křížily a nevznikala hluchá místa. Výzbroj DS tvořila trojice pevnostních rychlopalných houfnic vzor 38 ráže 100 mm (zbraň Y). Střílny zbraní byly chráněny krakorci, které znemožňovaly vyřazení střílny příkře dopadajícími dělostřeleckými granáty. Stropnice objektu byla zakončena 20 cm silnou betonovou deskou, která kopírovala půdorys objektu a znemožňovala nepříteli zjistit z leteckého pozorování směr palebných vějířů zbraní. Vzhledem ke své velikosti (okolo 5500 m3 železobetonu) a zejména délce přes 40 m, byly všechny DS betonovány nadvakrát a tyto samostatně stavěné části jsou odděleny tzv. dilatační spárou vyplněnou asfaltem. V mnohé literatuře týkající se opevnění se na tuto dělenou betonáž poukazuje a zdůrazňuje především kubatura betonu a nemožnost betonovat tak obrovský objekt v jednom zátahu. To je ovšem jen půl pravdy. Dilatační spára je technický pojem související především s pnutím materiálu následkem změn teploty. Pokud by tedy byly takto dlouhé objekty betonovány v jednom kuse, časem by vlivem střídání teplot došlo k praskání železobetonu a snížení odolnosti objektu.

Před střílnami byl vždy ponecháván rozsáhlý volný prostor, který umožňoval plně využít náměru střílny a v případě nutnosti měl umožnit použít houfnice k přímé obraně srubu při střelbě tzv. kartáčovým střelivem. Na čs. dělostřeleckých srubech se měly používat střílny třech typů, podle toho jak se vyvíjely poznatky konstruktérů a praktické zkušenosti. První sruby byly osazeny střílnami s odměrem 45o, které nebyly osově souměrné a bylo nutno je vyrábět ve dvou variantách pro sruby pravostranné a levostranné. Střílna byla navíc uzavírána pancéřovými vrátky ovládanými táhlem ze střelecké místnosti. Byly instalovány na DS tvrzí Smolkov, Adam, Hůrka a Hanička. Další variantou byla souosá střílna s odměrem 45o. Tyto byly osazeny na tvrzi Dobrošov. Ostatní tvrze již byly projektovány pro modernější střílnu s odměrem 60o. U tvrzí dříve projektovaných, ale dosud stavebně nerealizovaných byly dodatečně provedeny změny v projektu DS. To se stalo např. u DS tvrze Skutina, kde byla změna odměru provedena těsně před zadáním tvrze k výstavbě. Vlastní obranu srubu obstarávaly 1-2 pancéřové zvony a 1 nebo 2 střílny pod betonem. Diamantový příkop bránící zahrnutí střílen nebo jejich zasypání hlínou při výbuších nepřátelských granátů byl chráněn 4 granátovými skluzy a postřelován kulometem. Do diamantového příkopu také vedl nouzový východ, který na rozdíl od tvrzových pěchotních srubů měl normální velikost. Sloužil především k výstupu ženistů na povrch tvrze.

Srub byl na podzemí napojen schodištěm pro pěší a dvěma rychlovýtahy o nosnosti 2,5 t pro zásobování střelivem. Strojovna výtahů nebyla umístěna ve srubu nýbrž v podzemí, aby se zabránilo jejímu poškození v případě dělostřeleckého nebo leteckého napadení srubu.

V horním patře DS byly kromě zbraní ještě příruční sklady střeliva pro houfnice. V týlovém patře byly ubytovací prostory pro pohotovostní posádku tvrze. Bojové a týlové patro bylo kromě schodišť spojeno navíc průlezy, které posádce umožňovaly zaujmout bojové postavení v co nejkratší době. Dále se v týlovém patře nacházelo sociální zařízení a umývárny. V týlovém patře byly rovněž umístěny plynotěsné jímky na vystřelené nábojnice, do kterých byly tyto spouštěny rourou přímo od houfnic. Odsud pak byly nábojnice odváženy výtahy do podzemí a odtud vyváženy z tvrze k dalšímu použití.

Bylo vybudováno celkem 6 dělostřeleckých srubů z celkového počtu 17 tvrzových DS a to MO-S-39 tvrze Smolkov, K-S-11 tvrze Hůrka, K-S-43 a K-S-45 tvrze Adam, R-S-79 tvrze Hanička a N-S-75 tvrze Dobrošov. Určitou raritou mezi těmito sruby je K-S-45 Jabůrek, který jako jediný z čs. DS byl projektován jako horizontálně stupněný. Vzhledem ke stavební obtížnosti a zejména střeleckým vlastnostem toto řešení již ŘOP nikdy nepoužilo.


R-S-79 Na mýtině tvrze Hanička (stav v roce 1938)

Dělostřelecká otočná věž

Dělostřelecká výsuvná otočná byla považována za hlavní objekt dělostřelecké tvrze. Na všech tvrzích čs. opevnění byla projektována. Na dělostřelecké tvrzi Stachelberg byly projektovány dokonce dvě věže. Hlavním úkolem bylo vedení dalekých čelních paleb do nástupových prostor nepřítele mnohdy na jeho vlastním území. V případě potřeby mohla věž doplňovat palbu dělostřeleckých srubů a podporovat linii izolovaných pěchotních srubů. Věže byly vždy projektovány poblíž hřebenu, aby se vyloučila hluchá nepostřelovaná místa. Umístění na vrcholy kopců, pod nimiž byly tvrze budovány je však spíše výjimečné (Skutina), protože věž by byla snáze zaměřitelná a zranitelná.

DOV se skládá ze železobetonové části většinou třípatrového srubu, který byl celý zapuštěn pod úroveň terénu. Z terénu vystupovala pouze stropnice objektu s vlastní věží. Někdy se do stropnice umísťoval i zvon pro lehký kulomet pro ochranu blízkého okolí (K-S-22 tvrze Bouda) nebo kopule pro kulomet těžký (R-S-78 tvrze Hanička). Pokud však byla DOV pod palbou ostatních tvrzových objektů byla věž projektována bez zvonů a kopulí.

Otočná část věže byla osazena v tzv. předpancíři což byl ocelolitinový prstenec pokrývající stěny šachty, ve které byla věž instalována. Celá konstrukce věže vážila asi 420 t. Z toho asi 180 t vážil předpancíř a po 120 t vlastní věž a protizávaží. Výsuvná část byla vyrobena chromniklové molybdenové oceli. Tloušťka pancíře na vrchlíku věže byla 35 cm. Věž byla otáčena a vysouvána pomocí elektromotorů. Vysunutí do bojové polohy trvalo přibližně 7 vteřin. Ruční nouzové vysunutí pak asi 90 vteřin. Otočení věže kolem své osy trvalo asi 60 vteřin. Výsuvná část se v horní i dolní poloze zajišťovala čtveřicí závor.

Výzbroj měla tvořit dvojice 8 cm kanónů. Po zastavení vývoje této zbraně bylo rozhodnuto v rámci unifikace výzbroje vyzbrojit věž dvojicí 10 cm pevnostních houfnic vz. 38 na společné lafetě. Hlavně houfnice byly opatřeny kloubovým čepem, který umožňoval pohyb zbraně ve střílně a zároveň bránil osádku ve věži před postřelování. Vystřelené nábojnice byly šroubovitou trubicí odváděny do plynotěsné komory v týlovém patře objektu, kde se chladily a posléze výtahem odvážely.

Objekt neměl východ na povrch. Vstoupit do něj bylo možno jen z podzemí tvrze. V útrobách objektu se nacházely kromě vlastního ovládání a pohonu věže, filtrovna, stanoviště velitele, sklad proviantu a munice pro kulomety a ubikace pro posádku. Do září 1938 se sice podařilo vybetonovat 5 objektů DOV, žádný z nich však nebyl osazen věží. Věž vyvíjela plzeňská Škodovka a na pevnosti se měla dostat až v roce 1939. Němci po okupaci nechali v Plzni dokončit nejvíce rozpracované 2 kusy. Jeden byl odvezen na zkoušky do Německa a o jeho dalším osudu není nic známo. Druhý po válce skončil v ženijním skladu v Pardubicích a v roce 1963 byl odvezen do šrotu. Tak zmizela tato unikátní zbraň v nenávratnu a zůstaly po ní pouze výkresy.

Minometná otočná věž

Při procházení našeho opevnění nenajdete ani jeden takovýto objekt. Na stavebně dokončených tvrzích je pro něj připraveno podzemí (K-S-44 tvrze Adam) ovšem vlastní objekt nebyl vybetonován. V září 1938 existoval tento typ objektu pouze na výkresech, proto v zadaných tvrzích bylo požadováno pouze napojení na podzemí a betonáž jako poslední objekt tvrze.

Výzbrojí měla být zcela speciální zbraň, minometné dvojče B-12 v pancéřové kopuli. Vlastní věž se skládala z předpancíře a vlastní kopule. Kopule byla stabilní. Otočné bylo pouze dvojče minometů. Nad terén měl vystupovat pouze vrchlík věže, takže objekt byl téměř nezranitelný. Minometná věž mohla v rámci svého dostřelu (250 - 7500 m) podporovat palbu dělostřelectva tvrze a zejména postřelovat hluchá místa v údolí nedosažitelná pro dělostřelectvo. Zároveň mohly být zbraně věže použity pro bezprostřední ochranu tvrze, kdy mohly postřelovat ostatní objekty tvrze napadené nepřátelskou pěchotou a ženisty.

Objekt se skládá ze dvou pater. Horní měla tvořit střelecká místnost, dolní prostory sloužily k uložení části střeliva, ventilačního zařízení, velitelství, ubikací a výtahu. Na tvrzi Poustka byla projektována MOV se dvěma věžemi, což s sebou přineslo ostatní konstrukční změny (dvě bojové místnosti, zvětšení půdorysu, větší sklady, větší spotřeba vzduchu apod).

Pro ochranu bezprostředního okolí sloužil zvon pro lehký kulomet. Objekt neměl vlastní východ. Vstupovalo se do něj pouze z podzemí tvrze.

Dělostřelecká pozorovatelna

DP byly projektovány jako tvrzové ve IV. nebo samostatné ve III. stupni odolnosti. Izolovaná dělostřelecká pozorovatelna byla s tvrzí spojena jednak telefonicky, jednak měla mít radiostanici.

Dělostřelecká pozorovatelna byla technicky řešena obdobně jako pěchotní srub. Stavěna byla na místa s dobrým výhledem na bojiště, aby tak mohla plnit svůj hlavní účel a to pozorování pro potřeby dělostřelectva tvrzí nebo pro vyšší vojenské velitelství. Izolované pozorovatelny byly častější, protože umístění mimo linii bylo pro pozorovatelnu jednak bezpečnější a jednak nemohlo dojít k jejímu oslepení při zadýmování bojiště.Pozorovatelny byly pro svůj účel vybaveny pozorovacím zvonem s jedním až třemi průzory. Tento zvon se někdy osazoval také na tvrzové i izolované pěchotní sruby pokud měly dobré podmínky pro pozorování. Síla stěny zvonu byla 30 cm. Zvon byl dvouvrstvý, vnitřní vrstva byla vyrobena z měkčího kovu, aby nedošlo k poškození periskopického dalekohledu odlétávajícími střepinami při zásahu zvonu. Tento dalekohled byl projektován speciálně pro svůj účel. Měl zvětšení buď 6x nebo 10x. Byl binokulární, vysoký necelý metr a vážil 78 kg. Do září 1938 se na žádnou pozorovatelnu ani pěchotní srub periskop nedostal, přestože bylo vyrobeno všech 17 zadaných kusů.

Pro ochranu bezprostředního okolí pozorovatelny sloužil pěchotní zvon pro lehký kulomet. Aby nebránil výhledu, mohla být pozorovatelna i třípatrová. Do pěchotního zvonu se vstupovalo z nejvyššiho patra, do zvonu pozorovacího z prostředního patra. Vnitřní zařízení pozorovatelny bylo obdobné s pěchotním srubem.

Podzemí tvrze

Podzemí tvrzí tvořil systém chodeb spojujících podzemní sklady, kasárna a bojové objekty tvrze s vchodem. V hlavní galerii a v odbočkách pod dělostřelecké objekty byly položeny koleje pro vozíky úzkorozchodné dráhy. Ostatní chodby pouze vybetonovány a pro dopravu střeliva sloužily vozíky s gumovými koly. Dělostřelecká galerie měla největší světlost a poloměry zatáček byly projektovány tak, aby jí bylo možno dopravit všechny díly pevnostní houfnice vz. 38.

Hlavní sklady munice byly blízko vchodového objektu. Pod každým dělostřeleckým objektem pak byl mezisklad, ze kterého se munice nákladními výtahy dopravovala ke zbraním.

Celé podzemí bylo důsledně odvodněno. Během stavby tvrze byly podchyceny všechny prameny a svedeny do nádrží zásobujících vodou celou tvrz Přebytečná voda byla svedena do kanalizace pod podlahou chodeb.Všechny chodby byly vyspádovány buď ke vchodovému objektu nebo jiné mu objektu tvrze, kde byla voda odvodňovacími šachtami a rourami odváděna do drenáže mimo tvrz. V odvodňovacích šachtách byly sifony, které měly zabránit vniknutí bojových chemických látek do tvrze. V případě, že podzemí bylo výškově členěno (tvrz Bouda), bylo odvodnění spádováno do dvou míst.

Celé podzemí mohlo být odříznuto od vchodového objektu v případě jeho dobytí nepřítelem zavalením hlavní galerie ekrazitovými náložemi ve zvláštních komůrkách hned za vchodovým objektem. Za těmito komůrkami pak následoval pancéřový plynotěsný uzávěr hlavní galerie.

Prvním sálem, který následoval za vchodem byla filtrovna. Ta měla být napojena na ventilační potrubí, ženoucí do podzemí vzduch nasávaný ve vchodovém objektu. Ta rozváděla předehřátý vzduch po celém podzemí tvrze. V případě chemického napadení byla vybavena protichemickými filtry, které umožňovaly pobyt posádky ve tvrzi bez plynových masek. Vzduch z centrální filtrovny nebyl určen pro bojové objekty, které vzhledem ke spotřebě vzduchu při palbě zbraní byly vybaveny vlastní filtrovnou zásobující bojové patro objektu.

Bohužel zavalení hlavní galerie při dobytí vchodového by pro osádku tvrze bylo pravděpodobně to poslední, co by udělala. V rámci úsporných opatření a zdokonalování francouzských modelů tvrzí bylo nasávání vzduchu do podzemí tvrze řešeno ve vchodu pro pěší ve vchodovém objektu. Zavalením hlavní galerie se osádka odřízla od přísunu vzduchu. Filtrovny bojových objektů nebyly řešeny pro zásobování podzemí vzduchem. Další otázkou je, co by se stalo s kanalizací, která vedla pod podlahou hlavní galerie. V případě poškození by pravděpodobně během několika hodin nastaly v podzemí docela velké problémy.

Elektřina pro potřeby pohonu zbraní, výtahů a jiných zařízení byla dodávána z centrální elektrárny, kde byly umístěny dieselagregáty o výkonu 80-200 kW. Tyto se používaly pouze v boji. V míru byla tvrz připojena na civilní elektrickou síť. V blízkosti agregátů byly ve zvláštním sále uskladněny pohonné hmoty. Prostor skladu PHM byl oddělen od ostatních prostor nehořlavými přepážkami. V blízkosti elektrárny se nacházely i nádrže na vodu pro chlazení agregátů. Zbytkové teplo z agregátů se používalo pro temperaci vnitřních prostor tvrze. Na obrázku je tvrzová elektrárna instalovaná na tvrzi Hanička. Ta ovšem nepochází z předválečného období, ale byla vybudována v 80. letech při přestavbě tvrze na protiatomový úkryt.

Za elektrárnou byl zvětšen profil hlavní galerie na překladiště. Z překladiště bylo vyraženo několik sálů, které tvořily hlavní muniční sklad M1. Zde se ukládala přibližně polovina dotace střeliva pro všechny zbraně tvrze včetně kompletní zálohy munice. Zvlášť bylo uskladněno dělostřelecké a zvlášť pěchotní střelivo. Z důvodů bezpečnosti byly separátně skladovány osvětlovací rakety a ruční granáty. Veškerá munice byla uložena ve vzduchotěsných obalech zajišťujících jeho dlouhodobou trvanlivost.

Přibližně uprostřed tvrze byly vyraženy chodby pro kasárna, velitelství tvrze, kuchyň a ošetřovnu. Na většině tvrzí to bylo 5 sálů, na tvrzi Šibenice pouze 4. Sály byly rozděleny zděnými příčkami na jednotlivé místnosti. Kasárna se stavěla většinou na křižovatce chodeb, aby do nich byl přístup ze dvou stran. Všechny kasárenské sály jednak ústily do chodby, jednak byly spolu propojeny zvláštní chodbičkou, aby bylo možno mezi sály přecházet a nebránilo se přitom provozu na hlavní dělostřelecké galerii.

Ošetřovna byla vzhledem k počtu vojáků ve tvrzi poměrně malá. Počítalo se ovšem především s hospitalizací členů osádky nemocných nikoli zraněných. Bojové objekty byly považovány za natolik bezpečné, že zranění se předpokládalo spíše při manipulaci ve skladech nebo obsluze zařízení než při vlastní bojové činnosti. Kromě toho byli nemocní expedováni do nemocnic při zásobování tvrzí.

Pod každým dělostřeleckým objektem byla trojice sálů sloužící jako mezisklad s druhou polovinou dotace pro objekty (sklad M2), kancelář velitele objektu a dělostřelecká telefonní ústředna.

Jako hlavní vchod sloužil vchodový objekt. V případě jeho dobytí nebo zavalení hlavní galerie byla každá tvrz vybavena několika nouzovými východy. Ty byly většinou situovány do diamantových příkopů bojových objektů, občas se počítalo s nouzovým výlezem z odvodňovací šachty nebo byla projektována zvláštní šachta opatřená stupačkami. která byla lomená. Horní šachta byla ve své horní polovině zasypána štěrkem a dolní polovina sloužila jako jímka. Zvláštním zařízením ovládaným mimo šachtu se otevřel ocelový příklop, štěrk se vysypal do jímky a osádka mohla vystoupit šachtou na povrch. Výstup v terénu pak byl dokonale maskován proti objevení nepřítelem.

Při konstrukci podzemí se úzkostlivě dbalo na to, aby podzemní galerie a sály byly vždy v dostatečné hloubce s ohledem na druh horniny, ve které byly vyraženy. Za bezpečnou hloubku se považovalo např. 16 metrů skály nebo 20 metrů soudržné kompaktní horniny. V případě, že konfigurace terénu nedovolovala krýt nadložím celé rozsáhlé podzemí tvrze bylo podzemí rozděleno na více výškových úrovní vyrovnávací šachtou (tvrz Bouda nebo Poustka).


Podzemní galerie tvrze Bouda (současný stav)

Kde se vzaly? | Lehké objekty | Těžké objekty | Dělostřelecké tvrze | Překážky | Zbraně
Seznam těžkých objektů | Literatura | Muzea | Odkazy | Konference | Kontakt | Mp3 ke stažení zdarma

NAVRCHOLU.cz