Hlavním úkolem těžkého i lehkého opevnění bylo udržovat tzv. palebné přehrady, k čemuž sloužily zbraně. Jaké zbraně to byly? V celkovém výčtu bychom se dostali od kulometů, minometů přes kanóny až k houfnicím. Níže uvedené údaje popisují nejen nainstalované zbraně, ale i ty zbraně, které se díky Mnichovskému diktátu na opevnění nedostaly.

Zbraně logo
název zbraně kódové označení zbraně
Zbraně - Puška vzor 24  
Zbraně - Lehký kulomet vzor 26 N
Zbraně - Těžký kulomet vzor 37 D, M
Zbraně - Protitankový kanón vzor 36 L1, Q
Zbraně - Houfnice vzor 38 Y
Zbraně - 12 cm minomet vzor 38 B12
Zbraně - 9 cm minomet G
Zbraně - 5 cm minomet U

Puška vzor 24
ráže 7,92 mm

Zbraně ©Milo Gona

Patřila mezi standardní zbraně vojínů a poddůstojníků. Používána ve strážní službě v okolí objektů, u jednotek SOS, v objektech ke krytí vchodů a nouzově též ve střílnách LO. Konstrukčně pětiranná opakovačka systému Mauser, ráže 7,92 mm. Vyráběla ji čsl. zbrojovka Brno (v září 1938 bylo k dispozici 762 tisíc pušek). U jednotek SOS se vyskytovaly též pušky vz. 33 stejné konstrukce a ráže, vyráběné v Brně pro četnictvo a finanční stráž (18 040 kusů). S puškou tvořil komplet i bodák vz. 24

Hmotnost bez bodáku/s bodákem:     4,08 /4,48 kg
Délka bez bodáku/s bodákem: 1100/1410 mm
Účinný dostřel: 2000 m
Zásobník: 5 nábojů
Úsťová rychlost střely: 860 m/s

Lehký kulomet vzor 26
ráže 7,92 mm
Kódové označení ŘOP "N"

Zbraně ©Milo Gona

Patřil mezi standardní zbraně naší armády a využíval se též v opevnění, jak v lehkém tak i v těžkém s tím rozdílem, že v lehkých objektech se namontoval do univerzální lafety a mohl se použít i mimo objekt a v těžkých objektech už byl uchycen do speciální lafety s panoramatickou mapkou s jezdcem na zaměřování ( tzv. pomocný zaměřovač ) a byl vybaven pytlíkem pro vypálené nábojnice.

LK vz. 26 zkonstruoval V. Holek na počátku 20. let. Fungoval na principu odběru prachových plynů z ústí hlavně. K zásobování municí sloužil schránkový zásobník. Kulomet vyráběla Čsl. zbrojovka v Brně ve velkých sériích pro čs. armádu i export po celé meziválečné období. Tato zbraň byla v zahraničí ceněna natolik, že britská vláda zakoupila licenci na její výrobu a kulomet byl vyráběn pod značkou Bren ZGB-33 britskou firmou Enfield Ordnance Factory a byl používán na všech bojištích 2. světové války. Armáda měla k dispozici v září 1938 celkem 34 557 těchto zbraní. ŘOP objednalo v roce 1936 pro opevnění 2 600 kulometů bez dvojnožky a dalších 1 400 zbraní na jaře 1938. Lze předpokládat, že v září 1938 bylo těchto zbraní v těžkých i lehkých objektů v převážné částí linií dostatek.

U nejběžnějšího typu LO vz. 37, typu A, se počítalo pro dva LK vz. 26 kolem 10 000 nábojů, z toho 8 800 normálních vz. 23, 200 červeně svítících a 1 000 průbojných vz. 31. V pěchotních srubech TO měly LK vz. 26 pro zvony pohotovostní dávku 400 ran ( 20 zásobníků ), v celém srubu pak maximálně 1 200 ran pro všechny lehké kulomety. Kromě toho se skladovalo dalších 394 000 kusů (říman) a 18 800 kusů (arab) v truhlících ve spodním patře objektu. Skladované množství střeliva se lišilo podle počtu namontovaných zbraní.

Hmotnost bez zásobníku:     8,84 kg
Maximální dostřel: 3200 m
Účinný dostřel: 2000 m
Praktická kadence: 200 ran/min.
Zásobník: 20 nábojů
Trvanlivost hlavně: 50 000 ran

Těžký kulomet vz. 37
ráže 7,92 mm
Kódové označení ŘOP "D" pro provedení sólo a "M" pro dvojče

Zbrně ©Milo Gona

Zdokonalením těžkého kulometu vz. 35 vznikl TK vz. 37. Pevnostní varianta TK vz. 37 vycházela z polního provedení od kterého se lišila v tom, že měla masivnější hlaveň, aby vydržela větší dávky pro udržení palebné přehrady. Zbraň vyvinula a vyráběla Čs. zbrojovka v Brně. Stejně jako LK vz. 26 pracoval i TK na principu odběru prachových plynů z hlavně. Používal unifikovaného střeliva Mauser 7,92 mm stejně jako LK, což v opevnění usnadňovalo zásobování střelivem i jeho skladování.

ŘOP předpokládalo do roku 1940 potřebu 5 200 těchto zbraní, přičemž byly také postupně odstraňovány TK vz. 35, kterými byly vyzbrojeny první vybudované objekty na ostravském úseku opevnění. Do mobilizace v září 1938 bylo vydáno 1 464 TK vz. 37 v provedení “O” pro montáž do těžkých objektů - jako sólo zbraň, dvojče a smíšené dvojče s 4 cm protitankovým kanónem vz. 36. Kulomet vz. 37 se často vyskytoval i v lehkých objektech - jejich univerzální lafety použití tohoto kulometu také umožňovaly. Těžké kulomety v LO byly plánovány tam, kde jejich střílny umožňovaly daleké palby, zejména v objektech typu E. Pro LO bylo rozděleno 1 300 TK vz. 37 v pěchotním provedení, většinou bez podstavců.

Montáž kulometů vz. 37 se předpokládala celkem v šesti variantách: sólo a dvojče "pod betonem", sólo a dvojče v pancéřové kopuli a zvonu, smíšené dvojče s PT kanónem vz. 36 (zbraň L1) a dvojče v otočné kulometné věži OR. V roce 1938 se však výzbroj kopulí improvizovala, neboť lafetace pro TK vz. 37 sice byla schválena, ale sériová výroba dosud nezačala.

Na každou hlaveň TK v objektu TO se počítalo se zásobou 79 200 ran u objektů římské odolnosti a 39 600 ran u "arabů", z čehož bylo 4 800 kusů napásovaných jako pohotovostní dávka u zbraně. TK smíšeného dvojčete L1 měl vlastní dotaci střeliva pouze v případě, že ve stejné střelecké místnosti nebyl další TK, jinak čerpal z jeho zásob. Pro otočnou věž OR se předpokládala zásoba 199 200 nábojů, z toho přímo u zbraně 1 000 ran v pásech a dalších 3 800 napásovaných u muničního výtahu pod věží. Faktický stav zásob munice k 24. září 1938 v objektech TO činil 73 969 000 ran pro všechny namontované kulomety. Z toho je vidět, že plánované dotace střeliva nebylo zdaleka dosaženo.

Hmotnost bez zásobníku: 19,1 kg
Maximální dostřel: 3200 m
Účinný dostřel: 2500 m
Praktická kadence: 500 ran / minuta
Zásobník - pásy: 100 / 200 nábojů 

Protitankový kanón vz. 36
ráže 4,7 cm
kódové označení ŘOP "Q" bez TK nebo "L1" jako smíšené dvojče s TK vz. 37

Řešil úkoly obrany linie TO proti útočné vozbě a zároveň účinně zesiloval palebnou přehradu proti živé síle nepřítele. Kanón vyvinuly Škodovy závody v Plzni a po jeho schválení začaly koncem roku 1936 sériovou výrobu. Proto první objednávka ŘOP na 268 zbraní L1 ( v tom zahrnuto i 21 ks samostatných kanónů bez kulometu s označením Q ) mohla být splněna již v dubnu 1938. Plynule navazovala výroba další série 273 kusů tu však už za okupace přejímala wehrmacht.

Kasematní kanón vz. 36 patří mezi poloautomatické zbraně se svislým klínovým závěrem, umožňující základní tříčlenné obsluze dosahovat kadence až 30 ran za minutu (nutno podotknout, že by se jí při boji na pohyblivý cíl nedokázalo dosáhnout). Celá zbraň byla umístěna ve střelecké kasematě (místnosti), z pancéřové střílny vyčnívalo ven pouze ústí hlavně uloženo v masivní ocelové kouli sloužící zároveň jako ložisko. U smíšeného dvojčete L1 mohly střílet jak kulomet, tak i dělo samostatně, nebo se odpalovaly společně. Odpad prázdných nábojnic pružnou hadicí ústil do diamantového příkopu vně objektu. Původně se počítalo též se slabší variantou této zbraně v ráži 37 mm, označovanou jako L2 a určenou pro horský lesnatý terén nebo pro lehké objekty typ "G". Z důvodu jednotnosti nakonec sériově vyráběna nebyla. Zaměřování se provádělo dvojím způsobem . Nepřímé řídil pozorovatel z pancéřového zvonu, který periskopem sledoval cíle, odečítal jejich souřadnice a ty pak hlásil telefonem obsluze zbraně. Miřič podle údajů jen nastavil patřičné hodnoty na stupnicích zbraně. Při přímé palbě se kanón s kulometem zaměřoval pomocí společného dalekohledu rektifikovaného pro obě zbraně. V případě jeho zničení se mířilo nouzově přes hledí a mušku. Munici pro kanón tvořily protipancéřové granáty, nárazové tříštivé granáty a pro boj proti živé síle v bezprostředního okolí objektu - kartáče. Účinek granátu proti pancéřovaným cílům byl tehdy naprosto dostačující - na tisíc metrů prostřelil pancíř síly 50 mm. Objednávka munice zněla na 196 000 PG a 125 000 NG, kartáče do sériové výroby nešly. Do mobilizace útvary dostaly 139 408 granátů, tedy zhruba 43% objednaného množství. Norma kanónového střeliva činila ve srubu 1 800 ran ( hodina nepřetržité střelby ) na hlaveň u "římského" typu a 900 ran u "arabů". Pohotovostní dávka střeliva 600 nábojů byla umístěna ve střelecké místnosti v dřevěných truhlících podle zadní stěny kasematy. Bedny po sejmutí vík umožňovaly podavačům zásobovat bleskově obsluhu potřebnou municí. Zbytek střeliva byl uložen v muničním skladu.

K 24. 9. 1938 se ostravský, kralický a bratislavský úsek podařilo vybavit úplně; opavský, rokytnický, náchodský a trutnovský více jak z poloviny; jižní Morava a Staré Město se již zbraně nedočkaly. Celkem 222 kanónu zamontovali škodováci v 83 oboustranných a 56 jednostranných pěchotních srubech. Jak je vidět, mohla valná část vybudované linie TO v září 1938 plnit své hlavní úkoly.

Nenainstalované zbraně v objektech opevnění  

Pevnostní houfnice vz. 38
ráže 10 cm
kódové označení ŘOP "Y"

Tři roky trval vývoj pevnostních kanónů a houfnic ve Škodovce, což posunulo datum jejich zavedení do výzbroje. 27. července 1938 byla po armádních zkouškách schválena jen 10 cm houfnice. Projekt 8 cm pevnostního kanónu (zbraň "X", který byl vyvíjen spolu s ní byl zastaven (zbraň nedosahovala požadované přesnosti). 8 cm kanón byl původně určen pro odočné dělové věže a do některých tvrzí přímo do střeleckých kasemat (R-S-79 tvrze Hanička). Zavedení jediné zbraně na naše opevnění přispělo k unifikaci výzbroje, na druhou stranu vznikl problém s tím, že při projektování čs. tvrzí se počítalo s větším dostřelem věží a na mnohých místech teď vznikaly dělostřelecky nepokryté úseky linie, které bylo nutno operativni řešit např. doprojektováním minometných srubů.

Tato houfnice byla vyvíjena spolu s 4 cm kasematním kanónem a byla též poloautomatická s vertikálním klínovým závěrem a s odpadem nábojnic mimo střeleckou místnost do kobek v týlovém patře, ale byla složitější. Její věžová zdvojená varianta představovala důmyslný, leč komplikovaný zbraňový systém. Měla být montována v dělostřeleckých srubech ( 3 houfnice ) a v dělových otočných věžích ( dvojče na společné lafetě ). Protože 10 cm pevnostní houfnice měly provádět převážně nepřímé palby, zaměřovaly se na základě údajů pozorovatelů v dělostřeleckých pozorovacích zvonech převáděných telefonicky. Všechny tyto zbraně však měly i svůj zaměřovací dalekohled pro přímou palbu a nouzová miřidla. Podle druhu palebného úkolu se mohlo použít nárazového, časovaného či protipancéřového granátu, šrapnelu a kartáče. Základní dotace jednoho děla činila 12 000 nábojů, z toho bylo 9 000 nárazových, 1 863 šrapnelů, 900 časovaných, 530 protipancéřových granátů a 360 kartáčů.

Z objednaných 87 kasematních houfnic ( 13 izolovaných a 16 tvrzových dělostřeleckých srubů ) se přes vysokou rozpracovanost Škodovce nepodařilo do mobilizace dokončit jediný exemplář této zbraně, zůstalo pouze u prototypů. Objednávka byla v říjnu 1938 snížena na 15 ks houfnic - vše převzala wehrmacht, ani ta je však nikdy nepoužila. V září 1938 dostaly nouzově tvrze Smolkov, Hůrka, Adam a Hanička celkem pět třídělových baterií horských kanónů 7,5 cm vz. 15 umístěných na dřevěných točnách před jejich dělostřeleckými sruby. Je nasnadě, že to byla náhrada neplnohodnotná - výkon horských kanónů nemohl zabezpečit předpokládané úkoly a jejich nechráněné palebné postavení mohlo být snadno napadeno. Šest dělostřeleckých srubů připravených k montáži pevnostních houfnic vz. 38 se do září 1938 dočkalo pouze jediné komponenty této zbraně - 18 pancéřových střílen.

Pouze jedna (prototypová) houfnice byla namontována v roce 1940 do dělostřeleckého srubu tvrze Adam krátkodobě při zkouškách pro wehrmacht.

Dostřel: 11 950 m
Rychlost střelby: 15 až 20 ran/min.
Délka hlavně: 2,5 m
Hmotnost granátu: 14,4 kg

 Pevnostní minomet vzor 38
ráže 9 cm
kódové označení ŘOP "G"

Zbraně ©Tomáš Kamenský
Zbraně ©Tomáš Kamenský
Průřez 9 cm minometem-pro zvětšení možno kliknout
Linie těžkého opevnění, vedoucí převážně v horském členitém terénu, se nemohly obejít bez zbraní střílejících vrchní skupinou úhlů - minometů. Konstruovaly je Škodovy závody, přičemž ze tří požadovaných typů byl vývojově dokončen pouze jeden - 9 cm kasematní minomet vz. 38. I vtomto případě došlo k zavedení do výzbroje příliš pozdě (koncem července 1938). V září 1938 v plzeňském závodě teprve probíhala výroba prvních pěti minometů z celkové série 54 ks.

Kasematní minomet vz. 38 patřil mezi speciálně konstruované zbraně s nabíjením zezadu, s konstantním náměrem 45 stupňů, u níž se dostřel reguloval upouštěním části prachových plynů z hlavně. Předpokládalo se, že zbraně "G" doplní boční palby pěchotních srubů tam, kde terén vytvářel v palebné přehradě hluché prostory. Objekty měly pro minomet zvláštní střeleckou místnost ve spodním patře, situovanou pod pravou či levou kasematou hlavních zbraní. Do mobilizace bylo vybudováno a pro montáž minometů připraveno (včetně zabetonování minometné střílny) celkem 29 objektů TO: pět na Hlučínsku, šest na Králicku, pět na Náchodsku, sedm na Trutnovsku, dva na Opavsku a tři v úseku Staré Město pod Sněžníkem. Zbraně se však nedočkaly, ty firma dokončila až v letech 1939-40, kdy redukovanou objednávku převzala Wehrmacht. Kompletně byla zrušena původní objednávka střeliva čítající 54.140 min

 

Pevnostní minomet
ráže 5 cm
kódové označení ŘOP "U"

Příruční zbraň s poloautomatickou funkcí, určena pro pěchotní zvony, kde ji bylo možno umísťovat do střílen namísto LK či pozorovací vložky. Původně se pro zvony uvažovalo s použitím granátometu pro vrhání ručních či puškových granátů, ale náročné zadávací podmínky si vynutily vývoj speciálního minometu. Škodovy závody postavily dva prototypy ráže 5 cm pod označením B 10, funkčně blízké většímu typu B7 (zbraň G). Zkoušky této užitečné zbraně (možnost postřelování nepřítele skrytého v blízkosti objektu za teréními vlnami či v granátových jamách) pro četné poruchy nebyly dokončeny. Vývoj pokračoval za okupace, ale ani tehdy nedospěl ke zdárnému konci.

Pevnostní minomet
ráže 12 cm
kódové označení Škodových závodů "B12"

Nejtěžší minomet - 12 cm určený pro instalaci do kopulí minometných srubů jak dvojče. Byl zadán do vývoje až v roce 1938. Věž existovala pouze jako dřevěná maketa v měřítku 1:1. Původně se pro věž vyvíjelo dvojče minometů v ráži 9 cm (rovněž vznikl pouze dřevěný model), ale zvýšené nároky vedly ke konstrukci úplně nové zbraně, v ráži 12 cm, nabíjené zepředu zvláštním nástavcem hlavně.

Minometné věže měly posilovat palebné přehrady na libovolných směrech a účině doplňovat palbu ostatních zbraní, hlavně do hluchých prostorů členitého horského reliéfu. Miny měly mít značný střepinový účinek a měly vytvářet jen mělké krátery, kterých by nemohl využít nepřítel k úkrytu.

Na obranu jednotlivých objektů napadených nepřátelskou pěchotou mohla být minometnou věží vedena palba přímo na tyto objekty bez nebezpečí jejich poškození. Počítelo se i s účinkem min proti lehce pancéřovaným vozidlům.

Minometná výzbroj československého opevnění se do vybudovaných objektů TO nedostala tedy vůbec a za mobilizace ji musely nahrazovat - samozřejmě ne v plné hodnotě - minometné jednotky zakopané přímo v terénu.


Kde se vzaly? | Lehké objekty | Těžké objekty | Dělostřelecké tvrze | Překážky | Zbraně
Seznam těžkých objektů | Literatura | Muzea | Odkazy | Konference | Kontakt | Mp3 ke stažení zdarma

NAVRCHOLU.cz