Pancéřové prvky jsou nedílnou a nezbytnou součástí čs. opevnění. Narozdíl od francouzské Maginotovy linie jsme využívali daleko méně pohyblivých věží. Pouze v nejdůležitějších prostorech(Ostravsko, Králicko...) měly být instalovány kulometné otočné věže.

Jediná otočná výsuvná věž byla konstruována původně pro 8 cm kanóny, ale ty nepodaly uspokojivý výkon a byly nahrazeny 10 cm houfnicemi, což zvyšovalo unifikaci výzbroje. Dalším otočným prvkem byla otočná minometná věž. V případě čs. opevnění to bylo šetření penězi a i časem. Projektování nových systémů věží bylo velice náročné a drahé.
Nepohyblivé zvony a kopule byly určeny k pevnému usazení do objektu. Byly si rozměrově i tvarově podobné, jejich technologie výroby, materiál a osazování shodné. Zásadní rozdíly byly v taktickém použití.


Pohled z pěchotního srubu N-S-81 na linii srubů v náchodském údolí
Hlavním úkolem zvonu bylo pozorování předpolí palebné přehrady, střežení mezer mezi objekty a řízení palby hlavních zbraní srubu. Teprve druhořadým úkolem byla palba - sloužila nejčastěji k bezprostřední ochraně objektu.Aby mohl plnit oba úkoly, měl zvon v temeni otvor pro periskop a po obvodu několik střílen. proto musel vždy vyčnívat nad povrch srubu. Nevýhoda pevného usazení v objektu byla eliminována buď větším počtem střílen zvonu (až šesti pro kruhový obstřel), nebo použitím dvojice zvonů se třemi až čtyřmi střílnami, vzájemně natočených dle palebných úkolů (běžné uspořádání, které částečně odstranilo zranitelnost zvonů s mnoha otvory). Výzbroj většiny zvonů tvořil lehký kulomet, ale tam, kde bylo nutno postřelovat komunikaci či jinak zasahovat dalekou palbou byl nasazen těžký kulomet. Pěchotní zvony byly nejrozšířenějším typem nepohyblivých pancířů v československém opevnění.


Dělostřelecký pozorovací zvon na objektu K-S 12 b
Dělostřelecký pozorovací zvon sloužil, jak již název napovídá, k dělostřeleckému pozorování. Ve vrchlíku tohoto speciálního pancéřového zvonu byl instalován periskop se zvětšením 6x a 10x. Tyto pancéřové zvony byly instalovány na dělostřelecké pozorovatelny (K-S 12b, R-S 91), tvrzové pěchotní sruby (K-S 23) a i řadové pěchotní sruby (N-S 91) s dobrým výhledem do předpolí. Zvon byl zevnitř opatřen košilkou z měkčí oceli, tak aby nebyl při ostřelování ohrožen periskop ani pozorovatel.

Jediným úkolem kopule byla palba - buď do palebné přehrady (tam, kde nahrazovala hlavní zbraně pod betonem, např. z terénních důvodů), nebo do důležitého vedlejšího palebného směru. Kopule neměla ve vrchlíku otvor pro periskop. Pokud nebyla nutná určitá výška zbraně (vyloučení hluchých prostorů), zapouštěli projektanti kopuli pro zvýšení odolnosti do stropnice srubu, někdy tak, že její temeno nevyčnívalo vůbec nad povrch objektu. Kopule měla buď jednu střílnu vyzbrojenou těžkým kulometem či dvojkulometem, nebo (ve zdůvodněných případech) dvě střílny pro jeden těžký kulomet. Lafetace umožňovala přemisťovaní zbraně mezi střílnami. Palebný vějíř se tím rozšířil na 91 stupňů, ovšem za cenu snížení odolnosti kopule. Pro kopuli byla charakteristická dvojice průzorů opatřených optikou ve výši střílen, rozšiřující obsluze zbraně výhled do stran.

Při hledání materiálů na odlévání pancéřových prvků, které probíhalo již od roku 1935, ŘOP zkoušelo pancéřové prvky z Francie a Belgie. Ty se však ukázaly jako nevhodné (stejně jako jejich beton). Byly odzkoušeny nové technologie výroby. Např. různé technologie, odlišné složení i tepelné zpracování. Výsledky zkoušek byly využity nejen pro zvony a kopule, ale i pro další prvky opevnění (dveře, střílny apod.).

Velmi tvrdé, cementované a kalené pancíře, odolné proti prostřelení, se ukázaly jako nevhodné, neboť v místě zásahu odletovaly ze zadní strany odštěpky. Protože u věží nevadila zvětšená tloušťka stěny (naopak byla žádoucí větší hmotnost k pohlcení části dopadové energie), byla zvolena levnější zušlechtěná ocelolitina s vysokou houževnatostí. Složení materiálu bylo přísně tajeno, i odříznuté čepy se směly prodat pouze některé ze sléváren, která věže dodávala.


Vytrhané pancéřové zvony vytrhané připravené k odvozu do Říše na náchodském nádraží

Vojenská hlediska, zvolený materiál a technologie odlévání dala věžím charakteristický tvar mírně kuželovitého pláště věže, přecházející nahoře v plochou kruhovou klenbu, je kompromisem mezi požadavkem co nejmenší plochy, na kterou by střela mohla dopadnout kolmo, a požadavky technologie odlévání. Příruba na spodním okraji věže zvětšovala dosedací plochu k přenášení nárazů, zlepšovala upevnění věže v betonu a sloužila i k jejímu spojení s nástavcem. Na vnějším povrchu pláště byly přility dva páry nálitků (čepů) umístěných tak, že těžiště odlitku bylo mezi nimi. Sloužily k manipulaci s věží až do doby jejího zabetonování v šachtě srubu. Kódové označení na horních čepech každou věž identifikovalo (úsek opevnění, číslo a odolnost srubu, druh a deprese zbraně, rozlišení, zda jde o zvon či kopuli). Odlitky byly bez otvorů pro střílny, s přídavkem materiálu na obrábění na přírubě. V místech budoucích střílen či průzorů byly na věži nálitky, ze kterých se zhotovovaly zkušební tyčky pro mechanické zkoušky. Výsledky zkoušek sloužily vojenské správě při přejímce každé jednotlivé věže.

Při stanovení vhodné velikosti věže postupovali konstruktéři obdobně, jako při projektování celého srubu - hledali co nejmenší vnitřní prostor nutný pro zbraň a obsluhu. V jedné z místností ŘOP byla postavena dřevěná maketa zvonu, ve které se prakticky zkoušela pohyblivost zbraně a obsluhy. Použitím různě silného pancíře (u odolnosti 1 a 2 - 15 cm, u I a II - 20 cm , u III a IV - 30 cm ve výši střílen) se zásadně promítalo pouze do vnějších tvarů věže, vnitřní rozměry byly u všech odolností konstantní.

Pro lehký a těžký kulomet byl určen jako optimální vnitřní průměr pěchotního zvonu 130 cm (ve výši střílen), pro dvojkulomet 150 cm. Vnitřní průměr odlitku dělostřeleckého zvonu byl 138 cm ve výši průzoru. Vnitřní průměr spodního okraje zvonu byl odstupňován u každého typu do tří hodnot dle výšky zvonu (pro zachování kuželovitosti nutné pro jádro odlévací formy). Například u zvonu pro lehký kulomet je tento průměr u odolnosti 1 a 2 - 138 cm, u I a II - 142 cm a u III a IV - 146 cm, čímž byl zároveň dán průměr vstupní šachty ve srubu.

Pro zbraň s vyšší depresí byl pod temenem zvonu vyšší prostor. Protože i ochranná vrstva betonu kolem věže proti podstřelení byla při větší depresi zbraně slabší, musela být prodloužena spodní část zvonu. Se zvyšujícím se stupněm odolnosti celého srubu se automaticky zvětšovala hloubka zabetonování zvonu. To vše jsou důvody, proč zvony pro zbraně s větší depresí a pro větší odolnosti byly vysoké. Naopak u kopulí, které byly zapouštěny do stropů objektů, byla část od střílen dolů nízká. U zvonu s různými depresemi střílen byla výška odlitku určena dle největší deprese. Ostatní mohly být buď na úrovni určující střílny, nebo výše.

Pro všechny používané zbraně a jejich různé deprese a pro všechny stupně odolnosti byl postupně schválen soubor normalizovaných zvonů a kopulí. Obsahoval 54 typů zvonů a kopulí a 4 typy dělostřeleckých zvonů. U odolnosti 1 a 2 se nepočítalo s kopulí pro kulometné dvojče, na tyto sruby byly většinou osazovány zvony pro lehké kulomety na blízkou obranu srubu či pro palbu do předpolí. Srub s odolností 1 byl postaven pouze jeden a tloušťky stěn odpovídaly tloušťkám stěn zesíleného řopíku.

Mimo tuto řadu byly používány individuálně konstruované zvony s depresí 30 stupňů (byla dosažena šikmým osazením střílnové vložky 1:2) a kopule s prodlouženou spodní částí pláště, které měly vyčnívat nad strop srubu. Okolnostmi byla vynucena i konstrukce tzv. uškrcené kopule. Do již vybetonované šachty připravené pro kopuli s těžkým kulometem bylo potřeba z taktických důvodů osadit kopuli pro dvojkulomet, která měla větší průměr. Aby se nemusel otvor v Železobetonu pracně rozšiřovat, přizpůsobila se raději kopule - byla odlita s přírubou vytvarovanou dovnitř.

Vysoké věže byly ve spodní části děleny na vlastní věž a nástavec. V přírubách obou částí byly opracovány drážky s dosedacími plochami. Při montáži se do drážek vložily předehřáté spony (zděře). Spony smrštěním materiálu po vychladnutí obě části pevně spojily. Důvodů pro tento výrobně složitější a tím i dražší způsob bylo hned několik: Požadavkem vojenské správy bylo odlití zvonů z jedné tavby. Výjimečně se směly odlévat celé věře ze dvou pecí za podmínky shodného složení taveniny. Rozdělení věží pro vyšší odolnosti na dvě části umožnilo zvýšení produkce využitím i menších výrobních kapacit. S velkými zvony se obtížně manipulovalo při obrábění i dopravě. V některých případech stačilo k existujícímu zvonu přidat nástavec a byl vhodný pro vyšší odolnost. Snížilo to cenu odlitku, neboť byl ušetřen model k formování. Určitého snížení nákladů bylo dosaženo také tím, Že na materiál nástavce nebyly vysoké požadavky jako na pancíř vlastní věže.

Praktické zkušenosti po odlití a osazení prvních desítek zvonů a kopulí vedly ke změnám v jejich konstrukci. Byly zkráceny čepy, protože vadily při osazování. Po vyhodnocení pozorování z osazených dělostřeleckých zvonů bylo v únoru 1938 rozhodnuto zvětšit výšku průzorů nad betonem o 7 cm, o tutéž hodnotu byl prodloužen plášť zvonu.


Vnitřní vybavení

Do přesně obrobených otvorů pro střílny se vkládaly střílnové vložky. Lišily se podle zbraně a její deprese. Byly vyráběny z kované, vysoce jakostní pancéřové oceli. Vnější část, stupňovitě uspořádaná k odrážení dopadajících střel, byla cementována a kalena. Zbraň s lafetou se nasazovala do střílny dle potřeby (s výjimkou trvale osazeného dvojkulometu v kopuli).

Jako nejnaléhavější bylo řešeno vybavení zvonu pro lehký kulomet. Obsluha zbraně stála na výškově přestavitelné podlážce z děrovaného plechu. Podlážka (po vysunutí aretačního čepu ovládaného nohou) svisle pojížděla po středové vodící trubce uchycené konzolami k betonu zvonové šachty. Byla nadzvedávána pružinou, jejíž síla byla volena tak, Že podlážka zatížená obsluhou sjížděla dolů, po odlehčení se naopak zvedla. Střídavým přenášením váhy z podlážky na stupačky a madla na stěně zvonu ovládala obsluha pohyb plošinky.

Na stěnách zvonů byly přišroubovány držáky pro kulomet, lafetu, závěrné desky (ve střílně byla buď zbraň v lafetě nebo deska), náhradní hlavně, poličku pro hotovostní dávku střeliva v zásobnících, signální pistoli, spojovací zařízení (telefon, zvukovod, optická signalizace), sklopné sedátko, stupačky, madla a horní konec výtahu na munici. Středová trubka byla využita jako odpad nábojnic a odtah plynů. Do zvonu se vylézalo po Žebříku trojúhelníkovým poklopem v podlážce.

Za nejdůležitější byla považována střílna mířící do palebné přehrady (označována číslem 1), druhá v pořadí důležitosti byla střílna mířící na nepřítele (označována číslem 2). Veškeré vybavení zvonu podřízené tomuto číslování střílen bylo tedy dvojí - pravé a levé.

Obdobně měly být vybaveny zvony pro těžké kulomety a kopule. Odlišnosti vnitřního zařízení byly dány jinými parametry použitých zbraní a lafet.

Dělostřelecké zvony neměly vložky, stupňovitý průzor byl přímo ve stěně zvonu. Byl uzavřen neprůstřelným sklem, které odolávalo střepinám a odraženým střelám.Při ostřelování bylo možno otvor zaslepit ocelovým šoupátkem. Pro zvýšení bezpečnosti pozorovatel byl uvnitř zvonu přišroubován přídavný pancíř z ocelového plechu (tzv. košilka). Mezi stěnou vlastního zvonu a košilkou byla ponechána mezera, takže skutečný vnitřní průměr dělostřeleckého zvonu ve výši průzorů činil je 130 cm. Vybavením zvonu odpovídalo jeho úkolům: periskop, dalekohled, podlážka a pomůcky pro řízení palby dělostřelectva.


Výroba a montáž


Pancéřové zvony na tvrzovém pěchotním srubu MO-S-40
Významné hutní a strojírenské firmy předválečného Československa viděly ve výrobě pancéřových věží pro opevnění možnost vysokých a dlouhodobých zisků.

Prvním podnikem, na který se již začátkem roku 1935 MNO obrátilo s výzvou ke zpracování ideového návrhu pancéřového zvonu, bylo Vítkovické horní a hutní těžířstvo. Nebyla to náhodná volba, neboť Vítkovické železárny byly v té době vybaveny nejmodernějšími elektroocelářskými pecemi umožňujícími výrobu i těch největších odlitků. První objednaný zvon firma vyrobila a dodala v červnu 1936 pro zkušební pěchotní srub v Brdech (srub Jordán - zachoval se).

V polovině roku 1936 se výstavba objektů těžkého opevnění rozběhla na plné obrátky a byl nejvyšší čas řešit sériovou výrobu pancéřových zvonů a kopulí. V posledních květnových dnech roku 1936 obdržely Vítkovické Železárny souhlas k okamžitému zahájení výroby zvonů tzv. I. série pro budované objekty TO na Ostravsku. Aby si zajistila podíl na lákavé nabídce, poskytla plzeňská Škodovka MNO bezplatně ke zkouškám zvon vlastní konstrukce. Protože se však při zahájení sériové výroby v Plzni vyskytly nečekané potíže s kvalitou odlitků, zadalo ŘOP Škodovce jen výrobu menší části zvonů.

Třetím podnikem podílejícím se na výrobě zvonů I. série byly Třinecké železárny - báňská a hutní společnost. Firma se již delší dobu živě zajímala o zbrojní výrobu a k opracování odlitků zvonů nakoupila řadu speciálních strojů. ŘOP zároveň oceňovalo skutečnost, že vedení Báňské a hutní bylo české, kdežto Vítkovické železárny zaměstnávaly mnoho techniků německé národnosti.

Tak hned v počátcích výroby zvonů začalo ŘOP uplatňovat zásadu dělení zbrojní výroby, tak aby jednotlivé firmy nezískaly monopol. To znamenalo pro armádu především možnost stlačování cen výrobků těchto firem a rozdělení zaměstnanosti do více regionů. Druhá série měla pokrýt potřebu zvonů a kopulí pro objekty TO, budované v roce 1937. Po zdlouhavém jednání, kdy šlo o rozdělení zakázky mezi tři výrobní firmy, byla objednávka druhé série v červenci roku 1937 potvrzena.

Přes stupňující se tempo výroby v roce 1938 se neustále zvyšoval počet stavebně dokončených objektů, pro které chyběly zvony a kopule. Teprve pod tlakem zhoršující se mezinárodní situace využilo ŘOP kapacitních rezerv výrobních firem a v letních měsících 1938 jim v předstihu zadalo výrobu zvonů III. série. Celá objednávka byla rozvržena tak, aby nenarušila plynulé dodávky zvonů II. série, která ještě nebyla dokončena. Protože rezervy v kapacitě byly pouze ve výrobě zvonů menších odolností, byly zadány firmám přednostně jen tyto zvony. Zvony a kopule větších odolností měly být dodány převážně až po vyřízení objednávky II. série.


Vytržené zvony na srubu N-S-79 Hrobka, osud skoro všech pancéřových prvků

Pohled na protější svah Bělovse ze srubu N-S-82 Březinka.

Vytržené střílny jednoho z náchodských srubů.
Po mnichovských událostech byla výroba zvonů a kopulí zastavena. Zvláštní komise zjišťovaly v továrnách míru rozpracovanosti jednotlivých kusů a rozhodovaly, jak s nimi bude dále naloženo.

O kvalitě našich pancéřových prvků se přesvědčila i německá armáda a začala je trhat. Může nám to skrytě lichotit, neboť ve Francii se pancéřových prvků ani nedotkla. Bohužel byla tato lichotka zatroleně drahá a vedla k destrukci řady srubů. Zatímco však Wehrmacht trhal zvony, tak aby se vyvalily pohromadě, poválečný Kovošrot n.p. Hradec Králové již chtěl jen železo, takže na našich srubech udělal větší paseku než Němci. Příkladem může být srub K-S 14 a vůbec celá oblast okolo Králík.

Několik foto nakonec. V dnešní době zarůstají narušené stavby vegetací, voda se dostává do puklin, mráz a horko jen dokonávají dílo skázy. Nemnoho pevností se daří zachránit před osudem zapomnění, jedním z nich je např. N-S-82 Březinka, ze které je jedna z dobových fotografií, dnes již její vytržené střílny opět hledí do náchodského údolí. Nebo zničený srub K-S-5 U potoka, jehož zvon je opět na svém místě, ikdyž v provedení makety. Ve srubu MO-S-19 Alej opět střílí kanón, který zde byl před válkou instalován. Takové jsou osudy našeho opevnění. Asi nejdražšího pomníku naší historie.

Zpět na hlavní stránku

NAVRCHOLU.cz