zpět letouny MiG

Ruské letouny MiG

NAVIGACE

MiG-21 Fishbed

Mikojan/Gurjevič, SSSR

Na základě poznatků z Korejské války zformulovaly sovětské úřady v roce 1953 požadavek na přepadový stíhač pro dobré počasí s omezenými možnostmi pro útok na pozemní cíle, který měl dosahovat rychlosti Mach 2.
OKB MiG na základě návrhů institutu CAGI zvolila dvě vývojové línie: první byla zkonstruovat letoun s klasickým štíhlým šípovitým křídlem (křídlo dobře známé z MiG-19), a druhá byla, využít prakticky nové a neotestované (ale na Západě známé z Mirage III, F-102, F-106) deltovité křídlo. Tento typ křídla sliboval dobré vlastnosti při nízké hmotnosti, ale bylo teoreticky a technicky neprozkoumané. Ale protože na vývoj bylo málo času, bylo rozhodnuto postupovat metodou "pokus-omyl". Pro každou vývojovou větev byl postaven jeden prototyp.
Prototyp E-2 se šípovým křídlem vzlétl 14.února 1955 z Experimentálního Centra Žukovského (známé též jako Ramenskoje) u Moskvy. Trup byl shodný s pozdějším MiG-21 F. Křídlo bylo prakticky shodné s MiG-19. Byl zajímavý tím, že kryt kabiny se otvíral dopředu. Otvírání krytu dopředu nebylo samoúčelné, kryt měl sloužit jako aerodynamický štít, který ochrání pilota při katapultáži.
První prototyp s deltakřídlem byl E-4/1, který vzlétl 16.června 1956. Byl postaven jako porovnávací letoun s E-2. Měl identický trup, ale absolutně nové deltovité křídlo. Začátkem roku 1958 vzlétl prototyp E-6 s rekonstruovaným trupem, zvláště zadní částí a novým překrytem kabiny. Aerodynamické plůtky na spodní straně křídla nahradil jeden větší na spodní části trupu. Byl to prototyp definitivního sériového MiG-21.

Do služby byl v SSSR zařazen v roce 1959. Spolu se Su-7 tvořil hlavní leteckou sílu států Varšavské smlouvy. Ve výzbroji SSSR jej v 70.letech nahradil MiG-23, ale u jiných uživatelů stále ještě slouží. Slouží tedy již více jak 30 let. V tom se podobá F-4 Phantom II. Je možné, že bude sloužit i v příštím tisíciletí v čínské armádě a armádách zemí východní Evropy.
V našem letectvu slouží od roku 1962. Technická životnost našich Mig-21 končí v roce 2005.

Uspořádání středového vzduchového kanálu s vestavěným radiolokátorem uprostřed příďového kužele spolu s pilotní kabinou, která plynule přechází ve hřbetní nástavbu, výrazně omezuje výhled dolů před letoun a dozadu za letoun. MiG-21 je celkově mimořádně výkonný a obratný letoun s dobrými letovými vlastnostmi, avšak včetně posledních verzí se jedná o typ nejen s malou vytrvalostí letu, ale i s nedostatky v oblasti avioniky (vybavení pro působení za všech povětrnnostních podmínek) a nosnosti bojového nákladu. Je však mimořádně dobrý z hlediska spolehlivosti, bojeschopnosti (typicky 6 bojových vzletů denně po dobu až několika dní) a mimo spotřebu paliva i nízkých provozních nákladů.

Jeho protivníkem byl F-4 Phantom II. V rukou rovnocenného pilota jej MiG-21 dokáže vymanévrovat.

Kromě SSSR jej v licenci vyábělo Československo (v letech 1962 až 1972 bylo vyrobeno 194 ks těchto letounů) a Čína. Odhadovaný počet celkem vyrobených letounů přesahuje 10 000 kusů. Více kusů jednoho typu letounu bylo vyrobeno pouze za druhé světové války a z moderních strojů pouze Lockheed C-130 Hercules.

Verze

První generace

MiG-21 první generace byly stíhače určené k použití za dne, při dobrých povětrnostních podmínkách a pro boj s cíli ve vizuálním kontaktu.

Druhá generace

Změna strategie vzdušného boje, nové střely vzduch-vzduch a zkušenosti z bojového použití letounů první generace vyústilo ve vznik MiG-21 druhé generace. Vzniklo mnoho verzí, které sledovaly zvýšení výkonnosti a použitelnosti letounu v každém počasí.

Třetí generace

Když byl MiG-23 vyroben v dostatečném počtu pro plnění úkolů záchytného stíhače, byl velký počet MiG-21 třetí generace v SSSR a zemích Varšavské smlouvy změněn na bitevní.

Čtvrtá generace

Experimentální prototypy

Kamufláž


Předváděcí kamufláž MiG-21 MF z konce 90.let
(další obrázky jsou zde)

První MiG-21 byly v prosté barvě kovu. To se stalo standardem pro všechny verze MiG-21 sloužící v SSSR a zemích Varšavské smlouvy.

Všechny verze měly kužel v nasávacím otvoru leskle tmavozelený a ve stejné barvě byla přední čast hřebene v zadní spodní části trupu. Malý počet MiG-21 F-13 a MiG-21 PF měly ve stejné barvě i dielektrický kryt antény SOD na horním konci směrovky. Ale u většiny strojů zůstal tento kryt v barvě kovu. Okolo poloviny později vyrobených MiG-21 PF a MiG-21 PFM a všechny MiG-21 třetí a čtvrté generace (MiG-21 M až MiG-21 bis) byl tento kryt opět leskle tmavozelený.
Výstupní tryska byla v barvě ožehnutého kovu.
Na podvozkové šachty bývaly použité různé barvy. Mnohé MiG-21 měly tyto prostory v pvodní barvě kovu; avšak několik strojů je mělo opatřeno antikorozním nátěrem 'green chromate' barvy.
Kokpit a přístrojové konzoly jsou světle modrozelené, přístrojová deska je obvykle černá (avšak několik MiG-21 F-13 a MiG-21 PF mají přístrojovou desku rovněž modrozelenou).
Výplňový materiál mezi rámem kokpitu a sklem byl na prvních MiG-21 F-13/PF/PFM černý. U letounů třetí a čtvrté generace byl tento materiál změněn a je žluté barvy.
Vnitřní strana aerodynamické brzdy je u letounů rovněž v původní barvě kovu. Vnitřek servisních krytů na trupu je buď rovněž v barvě kovu nebo je opatřen 'green chromate' nátěrem. Brzdící padák je u prvních strojů bílý, ale od poloviny 70.let je používán červený.

Od poloviny 70.let začal SSSR a země Varšavské smlouvy opatřovat své taktické letouny kamufláží. Bylo vyzkoušeno velké množství kamuflážních schémat, na rozdíl od USAF nebo vojsk NATO, které používají pro všechna letadla identickou kamufláž.
Použité barvy závisely na místě kde byl letoun používán. V evropské části SSSR a u Sovětských vojsk na základnách ve východní evropě, byly MiG-21 obvykle opatřeny nátěrem těchto barev: horni plochy tmavá zelená, zemitě hnědá, a olivová ('olive drab'), spodní plochy světle šedé (u některých strojů světle modré). MiG-21 v asijské části SSSR byly obvykle na horních plochách 'olive drab', a pískové s červenohnědými, zelenými a šedými plochami, které byly přidávány podle taktických požadavků.
MiG-21 lze vidět ve dvou až čtyřech barevných schématech. Kamuflážní vzory se mohou výrazně lišit i u letounů té samé jednotky, i když použité odstíny jsou shodné.
Barvy byly pololesklé, které se ovšem časem stávaly vlivem povětrnostních podmínek stále lesklejšími.
Na kamuflovaných strojích je vnitřek podvozkových šachet a aerodynamických brzd stejné barvy jako spodní plochy (světle šedá nebo světle modrá). Kokpit a rám kabiny je světle modrozelený. Vnitřek servisních krytů na trupu je buď tmavožlutý nebo 'green chromate'. Výstupní tryska byla v barvě ožehnutého kovu.
Mnoho zemí Varšavské smlouvy vytvořilo svá vlastní kamuflážní schémata a vzory podle svých vlastních taktických potřeb.
Od poloviny 70.let začal SSSR a země Varšavské smlouvy opatřovat své MiG-21 MF a pozdější varianty určené jako záchytné stíhače světle šedým nátěrem. Kužel v nasávacím otvoru, polovina hřebenu na spodní zadní části trupu a kryt antény SOD jsou leskle tmavozelené. Podvozkové šachty i podvozek jsou občas světle šedé, ale většinou jsou v původní barvě kovu. U těchto "šedých" MiG-21 není mezi jednotlivými zeměmi Varšavské smlouvy rozdil ve vybarvení.

Uživatelé

MiG-21 sloužl a nebo ještě slouží v 39 zemích světa a to i u spojenců USA. Létal v těchto zemích: Afghánistán, Albánie, Alžírsko, Angola, Bangladéš, Bulharsko, Čína, ČSSR (v roce 1998 létalo v České republice: 31 MiG-21 MF a 9 MiG-21 UM), Jemen, Jugoslávie, Kuba, NDR, Egypt, Etiopie, Finsko, Maďarsko, Indie, Indonésie, Írák, Laos, Madagaskar, Nikaragua, Nigérie, Severní Korea, Vietnam, Peru, Polsko, Rumunsko, Somálsko, SSSR, Súdan, Sýrie, Tanzánie, Uganda.

Bojové nasazení

MiG-21 se zúčastnil v tolika válkách jako žádný jiný letoun na světě.

První MiG-21 získaný Západními výzvědnými službami byl MiG-21 F-13 Írácké armády. 16.srpna 1966 ulétl írácký pilot do Izraele. Letoun byl nejprve otestován Izraelci a v roce 1969 byl odeslán do USA

TTD MiG-21

  F-13 PFM MF
Motor: 1x R-13F-300,
53.9 kN
1x R-11F2S-300,
60.6 kN
1x R-13F25-300,
64.8 kN
Délka: 13,5 m 13,6 m 15,8 m
Rozpětí: 7,15 m
Výška: 4,1 m 4,5 m
Plocha křídla: 23,0 m 2
Prázdná hmotnost: 4 980 kg 5 800 kg 4 980 kg
Vzletová hmotnost: 7 370 kg 7 750 kg 8 212 kg
Maximální hmotnost: 8 625 kg 9 080 kg 9 661 kg
Rychlost: 2 125 km/hod 2 175 km/hod 2 240 km/hod (2,1 M)
Dostup: 19 000 m 23 000 m
Stoupavost: 23,5 m/s 27,8 m/s 120,0 m/s
Dolet: 1 580 km 1 680 km 1 716 km
Dolet s max.zátěží: ? ? 600 km
Vzletová dráha: ? ? 650 m
Dojezdová dráha: ? ? 800 m
Rychlost odpoutání: ? 280 km/hod 310-320 km-hod
Objem vnitřních palivových nádrží: 2 550 l ? 2 600 l
Objem přídavných nádrží: 490 l ? 1 750 l
Výzbroj:
  • 1x 30 mm kanón NR-30,
    60 nábojů
  • 500 kg pum, raket, ŘS nebo přídavných nádrží
    na vnějších závěsnících
  • 1x kontejner GP-9 s 23 mm kanónem GŠ-23 a 200 náboji
  • pumy, rakety, ŘS nebo přídavné nádrže na vnějších závěsnících
  • 1x kontejner GP-9 s 23 mm kanónem GŠ-23 a 200 náboji
  • pumy, rakety, ŘS nebo přídavné nádrže na 4 vnějších závěsnících o nosnosti po 500 kg


MiG-21 NDR vzlétá za pomoci startovacích raket


 

Fotky Tomáše Mihalíka

Zdroje

 


Copyright © All Rights Reserved