back letouny Tupolev

Ruské letouny Tupolev

NAVIGACE

Tu-22M Backfire

Tupolev, SSSR

připravil Martin Jurečka

Na přelomu 50. a 60. let se sovětské konstrukční kanceláře zabývaly projekty vysoce nadzvukových (3M) letounů - nosičů jaderných střel.


Projekt 125

Tupolevova konstrukční kancelář navrhla Projekt 135 - rozměrově blízký americkému XB-70. Později byl přepracován na Projekt 125, který spolu se suchojovým T-4 soutěžil o státní zakázku. V obou případech šlo o jednoúčelové výškové vysokorychlostní letouny, jejichž bojová hodnota byla diskutabilní a současně vyžadovaly zvládnutí nových nákladných technologií.
Tupolevova kancelář se pod označením Projekt 145 od roku 1965 zabývala i vývojem víceúčelového letounu, který měl být nosičem rozličných zbraňových systémů. Měl být schopen výškového nadzvukového letu, dlouhých přeletů při podzvukové rychlosti a nadzvukového letu v přízemní výšce. Aby mohl letoun splnit tyto protichůdné požadavky, byla přijata koncepce křídla s měnitelnou geometrií. To při malé šípovitosti zkracuje vzlet a přistání, při větší šípovitosti je optimalizováno pro dlouhé přelety ve vysokých výškách za nadzvukové rychlosti a při maximálním šípu minimalizuje vliv turbulence při přízemním letu okolozvukovou rychlostí. Nevýhodou křídel s měnitelnou šípovitostí je nárůst hmotnosti o 3,5 až 4% a konstrukční složitost celého mechanismu.
Tento projekt byla vlastní iniciativa OKB, neboť pro sériovou výrobu byl v roce 1962 vybrán Suchojův T-4. Protože vývoj probíhal pololegálně, byl prezentován jako hluboká modernizace Tu-22K. Pokud to zpočátku byla pravda, tak postupem doby se z projektu 145 stalo zcela nové letadlo.


Projekt 145

Základem projektu 145 se stal dřívější Projekt 106B, projekt modernizace Tu-22. Od něj převzal trup, schéma rozmístění motorů, rozložení zbraní a systémy obrany. Letoun měl hornoplošné uspořádání s křídlem s měnitelnou šípovitostí. Střední část křídla o šípovitosti náběžné hrany 65° byla pevná a pohyblivé byly jeho konce v úhlech 20, 65 a 72 stupňů. Dva dvouproudové motory s forsážními komorami byly usazeny nad zadní částí trupu ve velké společné gondole s oddělenými nasávacími otvory. Vzletová hmotnost "145" ve srovnání s "106B" vzrostla o 7% a dosáhla 105 tun a prázdná hmotnost vzrostla o 5% na 51,5 tuny. Měnitelná šípovitost podstatně zlepšila vzletově přistávací charakteristiky a letoun mohl operovat z nezpevněných ploch ("106" pouze z betonových). Posádka zůstala trojčlenná jako u Tu-22.
Základním bojovým určením byla "145" úderný letoun schopný útočit na cíle na středních a velkých výškách ve všech rychlostech. V podmínkách silné PVO měl být schopen útočit z přízemního letu (do 200m, 1200km/hod) raketami a bombami. V ůmyslu bylo také vyvinout průzkumnou a rušící verzi.
Koncem roku 1965 byl projekt trošku upraven. Motorovou gondolu posunuli výš s cílem zmenšit vliv trupu a křídla na chod motorů při velkých rychlostech. Byl změněn tvar kýlu a stabilizátoru, přetvarována příď s krytem radiolokátoru a provedeny další drobnější úpravy.
Na základě zkušeností s provozem Tu-22 přemístili kabinu bombometčíka za pilotní, kabinu operátora posunuli dozadu a posadili ho tváří po směru letu. Vystřelovací sedačky se vystřelovaly směrem vzhůru.
Při vývoji OKB úzce spolupracovala s aerodynamickým institutem CAGI a prakticky všechna jeho doporučení realizovala. Největší spory nastaly kolem přemítění motorů z horní části trupu do jeho ocasní části. OKB k tomu měla své důvody. Přemístění motorů by zkomplikovalo konstrukci přívodu vzduchu a to by vedlo k nárůstu hmotnosti.
V CAGI ale zjistili, že při rychlostech nad 1,135-1,45 M klesá tlak a narůstá nerovnoměrné proudění v ústí nasávacích otvorů a to i při malých úhlech náběhu. Proto nakonec OKB přemístila motory do zadní části trupu a nasávací otvory na boky trupu. To se stalo v roce 1967 a takto upravený letoun dostal označení Tu-22M.

Verze

Západ získal první informace o vývoji dálkového bombardéru s měnitelnou geometrií křídla koncem 60.let. V roce 1969 se objevily první obrázky Tu-22 a začátkem 70.let se na Západě objevily informace o prvních Tu-22M. Západ jej tehdy označoval jako Tu-26 a viděl v něm stroj schopný zaútočit na území USA. Proto se také Tu-22M stal jedním z bodů při jednání o omezení strategických zbraní mezi SSSR a USA v 70.letech. Výsledkem jednání bylo odstranění zařízení pro doplňování paliva za letu ze všech sloužících Tu-22M a slib omezení výroby na 30 kusů ročně a nerozmisťovat letouny v arktických oblastech blízkých USA.


"Jizva" po nástavci pro tankování za letu na přídi Tu-22M2

Uživatelé

V roce 1990 bylo v evropské části SSSR rozmístěno 257 Tu-22M2 a Tu-22M3. Bylo to na území Ruska, Ukrajiny, Běloruska a Estonska. V asijské části SSSR to bylo ještě asi dalších 60 strojů. Po rozpadu SSSR zůstaly Tu-22M pouze ve výzbroji Ruska - 100 Dálkové letectvo a 165 námořní letectvo a Ukrajiny (55). K vývozu do zahraničí (Írán, Čína) z převážně politických důvodů nedošlo.


Ukrajinský Tu-22M3

Bojové nasazení

TTD

  Tu-22M0 Tu-22M1 Tu-22M2 Tu-22M3
První let 30.srpna 1969 28.července 1971 7.května 1973 20.června 1977
Posádka 3 3 4 4
Délka [m] 41,5 41,5 41,5 42,46
Výška [m] ? ? 11,05 11,05
Rozpětí [m] při šípu 20°
60°
65°
31,60
22,75
-
34,28
25,00
-
34,28
25,00
-
34,28
-
23,30
Plocha křídla [m2] při 20° ? 183,6 183,6 183,6
Hmotnost vzletová
(s 1 Ch-22M) [kg]
121 000 122 000 122 000 124 000
Hmotnost přistávací [kg] ? ? ? 88 000
Hmotnost paliva [kg] 53 500 53 500 53 500 53 550
Motor 2x NK-144-22 2x NK-144-22 2x NK-22 ?/196 kN 2x NK-25 140/245 kN
Max.rychlost [km/hod] 1 530 1 660 1 800 2 300
Praktický dostup [m] 13 000 13 000 13 000 13 300
Dolet při v>M1 [km] ? 1 560 1 630 1 850
Dolet při v=900 km/hod [km] 4 140 5 000 5 100 7 000
Vzletová dráha [m] 2 600 2 600 2 300 2 100
Výzbroj:
Křídlaté rakety vzduch-země
Bomby do [kg]
Hlavňová (kanón 23 mm GŠ-23L)

1x Ch-22
 
11 000
-

1x Ch-22
 
?
2x

3x Ch-22
 
21 000
2x

3x Ch-22
10x Ch-15
24 000
1x
Střelecká věž
Tu-22M3
Bomby Bubnový zásobník v pumovnici
Raketa Ch-22M


Zdroje

 


Copyright © All Rights Reserved