V roce 1960 vyvinula konstrukční kancelář OKB-9 (nyní Spectechnika) ve městě Sverdlovsk (nyní Jekatěrinburg) kvalitativně novou zbraň jménem M-69 Taran (Beranidlo). Šlo o protitankové dělo ráže 152,4 mm, což je mimochodem dodnes nepřekonaný rekord.

Taran měl drážkovanou hlaveň délky 9 045 mm (60 ráží) a odpaloval protipancéřové projektily úsťovou rychlostí 1 720 m/s. Co se týče výkonů, tak při zkouškách probíjely při kolmém dopadu na vzdálenost 2 000 metrů válcovaný homogenní ocelový pancíř o síle 290 mm, což by patrně stačilo i na proražení pancíře kteréhokoli tanku ještě koncem 80. let. Zbraň M-69 byla pod vedením G. S. Efimova pokusně namontována na vozidlo zvané Objekt 120, ale je třeba ji vidět v širších souvislostech.

V zásadě jde o to, že prakticky od konce druhé světové války až do konce studené války se vojenské velení SSSR zasazovalo o vývoj supertěžkého "mamutího" tanku, který by nepříteli naháněl strach tak, jako to během 2. světové války činila řada tanků IS. V návrzích z 50. a 60. let tvořil výzbroj "mamuta" právě kanón Taran, ale celý projekt se tehdy ukázal jako nerealizovatelný, protože pro pohon takového stotunového kolosu prostě neexistoval motor.

V osmdesátých letech se objevily plynové turbíny, a tak byl projekt "mamuta" vytažen ze šuplíku. Vznikl z něj stále ještě tajemný T-86, vyzbrojený rovněž kanónem systému Taran, ale tentokrát "jen" ráže 135 mm. T-86 naháněl hrůzu západním analytikům, a to přesto, že nikdy nevznikl ani fungující prototyp. SSSR byl již v krizi, a tak plány "mamutího" tanku opět zapadly do prachu kanceláří - zdá se, že tentokrát již navždy...

All Rights Released.