zpět poválečné letouny USAF

Poválečné americké vojenské letouny

NAVIGACE
HOME PAGE
Diskuse
Naše inzerce



Vought F7U Cutlass

podrobná historie

Z archivu Luďka Zárybnického

Stroj, jehož osudem bylo zapsat se do dějin leteckých sil U.S. Navy svými poruchami.

XF7U-1, F7U-1
Letoun F7U byl výsledkem poptávky U.S. Navy z roku 1945 na vysoce výkonný stíhací letoun, dosahující rychlost 600 mph (965 km/h) ve výšce 40000 stop (12192 m). V červnu 1946 zakázku na takový letoun získala firma Chance Vought Aircraft projektem V-346, který byl U.S. Navy oficiálně popsán jako experimentální bezocasý stíhací letoun pro službu na letadlových lodích, poháněný párem motorů 24C. Základními znaky konstrukce byly šípové křídlo, tříkolový podvozek příďového typu, přetlaková kabina, výzbroj čtyř kanónů ráže 20 mm, použití proudových motorů s přídavným spalováním, posilovače řízení a automatický stabilizační systém. Konstrukce letounu byla do značné míry ovlivněna německým výzkumem z doby Druhé světové války, zejména výzkumem samokřídel u firmy Arado. Vzhledem k tomu, že většina letounů byla tehdy vybavena záďovým podvozkem, přímým křídlem a nepřetlakovou kabinou, byla celá řada konstrukčních prvků na svou dobu převratnou novinkou.
Pro zajištění zásoby směrové stability byly navrženy dvojité svislé ocasní plochy, nesené nosníky, které vycházely z křídla přibližně v třetině polorozpětí. Příď trupu byla značně dlouhá, aby bylo dosaženo správné polohy těžiště. Také bylo třeba zajistit dostatečný úhel náběhu při startu použitím neobvykle dlouhé příďové podvozkové nohy. Pilot seděl na vystřelovací sedačce v přetlakové kabině. Jako pohonná jednotka byla zvolena dvojice motorů Westinghouse J34-WE-32. Tyto motory však byly mnohem slabší než bylo nutné k tomu, aby se letoun mohl stát účinným stíhačem. Přesto byly postaveny tři prototypy a 14 kusů F7U-1. Tyto stroje ale nikdy nebyly operačně nasazeny a sloužily pouze ke zkouškám.
F7U-2
Tato verze měla být poháněna motory J34-WE-42, ale pro vleklé vývojové potíže motorů nebyla nikdy postavena.
 
F7U-3
Nedostatek tahu motorů J34 si vynutil změnu v konstrukci tak, aby mohly být zastavěny výkonnější motory Westinghouse J46. Jejich vyšší hmotnost si vynutila přepracování a prodloužení přední části trupu. Ačkoliv nová verze letounu letěla poprvé již v prosinci 1951, nedostatek motorů J46 způsobil zdržení při zavádění letounu do operační služby až do konce roku 1954. Přes velká očekávání byly nové motory zklamáním. Místo výrobcem slibovaných 10000 lb (44,481 kN) statického tahu s přídavným spalováním dávaly méně než polovinu. Navíc jejich doba mezi revizemi byla příliš krátká, takže náročnost letounu na pozemní obsluhu byla neúměrně vysoká.
 
F7U-3P
Celkem 12 strojů F7U-3 bylo postaveno jako fotoprůzkumná varianta F7U-3P. Příď letounu byla tvarově pozměněna, místo hlavňové výzbroje bylo zastavěno fotoprůzkumné vybavení.
 
F7U-3M
Raketa AAM-N-2 (AIM-7) Sparrow I je jednou z nejstarších řízených leteckých protiletadlových raket, vyvinutých v USA. Není divu, že po úspěšných zkouškách v roce 1952 dychtilo námořnictvo zařadit ji do své výzbroje. Tak se roku 1955 stal stroj F7U-3M nosičem této rakety, vůbec první řízené protiletadlové rakety U.S. Navy. Raketa byla naváděna po paprsku radiolokátoru APQ-36, který byl do letounu zamontován místo hlavňové výzbroje. Tento způsob navádění má ale řadu nevýhod, například nedovoluje mateřskému letounu manévrovat během letu rakety k cíli, a proto raketa brzy zastarala a byla nahrazena modernějšími typy. Bylo postaveno 98 letounů F7U-3M.
 
Operační nasazení
Operační nasazení strojů F7U bylo do značné míry kontroverzní. Nízký tah motorů byl často příčinou nehod. Manuál typu například striktně zakazoval přiblížení a přistání na palubě s pouze jedním pracujícím motorem.
Ale nedostatečný výkon nebyl příčinou jedinou. Jednou z dalších byla konstrukce příďového podvozku. Vzpěra nohy podvozku byla poddimenzovaná a při přistání na palubě se někdy porušila. To mělo za následek zborcení příďové nohy a náraz přídě trupu na palubu. Vzhledem k délce podvozkové nohy, která byla nutná pro dosažení správného úhlu náběhu při startu, dopadala příď z výšky 14 stop (přes 4 metry) s odpovídajícími následky pro pilota, sedícího v samé přídi. Po řadě nehod tohoto druhu byl příďový podvozek zesílen až o 30%.
Dalším problémem letounu byla tendence motorů vzplanout při současné střelbě ze všech čtyř kanónů. Kanóny byly montovány po stranách trupu a jejich hlavně ústily právě před sacími hrdly motorů. Původně bylo jako příčina stanoveno nasátí zplodin střelby do motorů, ale důkladnější rozbor ukázal, že na vině je rezonance sacích kanálů motoru. Pokud probíhala střelba ze všech čtyř zbraní, vznikala v sacích hrdlech motorů rázová vlna, která se rezonancí přenesla až do zadní části kompresoru motorů, kde způsobila odtržení proudu od lopatek, ztrátu účinnosti a následné přehřátí kompresoru (pumpáž). Problém byl později vyřešen zařízením, zabraňujícím současné střelbě ze všech zbraní, ale než k tomu došlo, bylo z tohoto důvodu několik letounů ztraceno.
Pro tyto nedostatky, ale zejména z důvodu nemožnosti zastavět skutečně výkonné motory, byla výroba typu ukončena v roce 1955 po dokončení celkového počtu 307 kusů.
Nehledě na uvedené závady a náročnou pozemní obsluhu, byly letouny F7U u pilotů poměrně oblíbeny. Stroje se vyznačovaly vynikajícími manévrovacími schopnostmi, jakož i dokonalým výhledem z kabiny. Letoun byl bez problémů schopen vymanévrovat jak stroje F9F-5 Panther, tak i modernější FJ-2 Fury.
Přes všechny problémy a nedostatky byl F7U významný letoun, vybavený mnoha novinkami. Byl prvním stíhačem, vyzbrojeným řízenými protiletadlovými raketami, prvním sériovým stíhačem, který překonal rychlost zvuku (byť v sestupném letu). Byl také prvním stíhačem U.S. Navy, používajícím vysokotlaký hydraulický systém o tlaku 3000 psi (20,7 MPa).
Letouny F7U-3 bylo vybaveno 13 operačních perutí, čtyři zkušební perutě a jedna záložní peruť (VA-212, NAS Moffett Field, Kalifornie). Většina letounů operovala z pobřežních základen a na palubách bylo umístěno pouze množství potřebné pro zajištění přímé ochrany a výcviku.
Letouny F7U nebyly opatřovány zastíracím nátěrem a létaly v barvě potahového plechu. Na svislých ocasních plochách bývaly nastříkány barevné pruhy jako znak příslušnosti k jednotce. Výjimku tvořily letouny akrobatické skupiny U.S.Navy Blue Angels, jejíž stroje nesly tradiční zbarvení temně modrou na všech plochách se zlatými nápisy U.S. NAVY na bocích trupu.

 


Pokud najdete v článku chyby, pište autorovi článku. Jeho jméno je uvedeno v záhlaví či na konci stránky.

V případě jiných dotazů, nápadů nebo problémů,  napište mail sem

Copyright © 2017 All Rights Reserved

Bez písemného souhlasu autorů není dovoleno využívat zveřejněné informace ke komerčním účelům.


Naše další stránky: Agile Factory | Experio | Beatles