| NAVIGACE |
|
|
|
|
Mikojan-Gurjevič, Rusko
připravil Luboš Slavíček
Počítačová animace letounu LFI/LFS
Vývoj letounů 5. generace byl zahájen v 80. letech minulého století. Letečtí a
vojenští experti formulovali následující základní požadavky na letoun nové
generace: víceúčelovost, supermanévrovatelnost (ovladatelnost při nízké rychlosti a
úhlech náběhu větších než 900), nízká zachytitelnost radiolokátory protivníka,
dlouhý dolet, možnost nadzvukové přeletové rychlosti (supercruise), nesení zbraní
ve vnitřních šachtách. Hlavním úkolem bylo vybojování a udržení vzdušné
nadvlády. Na toto téma byly téměř současně zahájeny 2 programy: ATF v USA a MFI v
SSSR.
Válečné konflikty 90. let, především „Pouštní bouře“ a zásah NATO v
Jugoslávii, ukázaly, že hlavním úkolem letectva i v budoucích konfliktech bude
rozvrácení systému PVO protivníka a následně zničení silně opevněných cílů,
jako jsou velitelská stanoviště, spojovací uzly apod. Letouny určené pro tuto
„práci“ se v anglické literatuře označují jako „letouny prvních dnů
války“. Musí mít zachovány i schopnosti stíhače, aby se mohly zároveň bránit i
vůči letounům protivníka.
Prvním letounem 5. generace, který bude doveden do sériové výroby, se stane americký
F-22 Raptor. Ten však
byl koncipován podle původních představ, tedy především pro vybojování vzdušné
nadvlády. Jeho adaptace do role úderného letounu je obtížná, neboť 900 kg bomby
JDAM není možno umístit ve vnitřních šachtách. Navíc ruský program MFI, v rámci
kterého měl vzniknout jeho potenciální protivník, má velké potíže s
financováním a jeho realizace byla prakticky zastavena.
Po zvážení všech těchto skutečností přistoupili v USA v 90. letech k realizaci
programu JSF (Joint Strike Fighter). JSF vznikal jako kompromis mezi požadavkem na levný
víceúčelový stíhací letoun pro USAF a úderný palubní letoun pro US Navy. Program
představuje zároveň i novou ideologii ve vývoji moderních bojových letounů. Poprvé
v historii bylo za rozhodující hledisko vzata cena nového letounu (cena základní
verze pro USAF nemá překročit 28 mil. USD). Letoun zachovává některé vlastnosti
rozpracované na F-22 (např. technologii stealth), používá stejnou pokročilou
avioniku, má ale nižší nadzvukovou rychlost a nepotřebuje schopnost
„supercruise“. Naproti tomu se vyznačuje vysokou adaptabilitou pro různé druhy
vojsk a typy bojových úkolů.
Duální složení stíhacích jednotek se ukázalo jako optimální pro řešení úkolů
letectva již u předchozí generace a proto současně s programem MFI byl zahájen i
vývoj lehkého taktického stíhacího letounu 5. generace LFI (ljogkij frontovoj
istrebitěl). Ten měl postupně nahradit u frontového letectva MiGy-29. Koncem 80. let však byly práce zastaveny a
zelenou dostal vývoj těžkého stíhače s tím, že všechny nezbytné technologie a
postupy budou nejprve vyvinuty a odzkoušeny na MFI a později využity při vývoji
jednodušší lehčí verze. Program MFI však byl v roce 1994 víceméně umrtven a
projekt lehkého pokročilého letounu se dostal opět do popředí zájmu. Projekt se
začal označovat jako LFS (ljogkij frontovoj samoljot). Nový název má zdůraznit
odklon od původně jednoúčelového stíhače k víceúčelovému stroji. Začíná se
zde projevovat i vliv amerického programu JSF (odtud i název „anti-JSF“).
Prvním konkrétním letounem, o kterém se hovořilo v souvislosti s LFI, byl návrh
lehkého stíhacího letounu S-55 z
OKB Suchoj. Jeho předchůdce, dvoumístný S-54, nabídli Suchojovci v roce 1990 v
rámci konkurzu sovětského vojenského letectva na nový výcvikový letoun. Protože
nesplnil jedno ze základních kritérií, dvoumotorovou konfiguraci, byl vyřazen a
přednost dostaly konstrukce z dílen Jakovleva a Mikojana. Silně redukovaný vývoj pak
pokračoval v rámci kanceláře a revitalizován byl až se vznikem projektu LFI resp.
LFS.
Původní vzhled v mnohém připomínal zmenšený jednomotorový Su-27 s jednoduchým vstupním sacím vzduchovým
kanálem pod trupem. Později byl vstup vzduchu rozdělen na 2 kanály po bocích trupu a
instalováno předkřídlo jako u Su-33. To už
se počítalo spíše s využitím jako bojový letoun, takže byly instalovány
podkřídlové závěsníky a zvětšeno místo pro radar a bloky avioniky před kabinou.
Posledním krokem bylo zrušení zadního místa a jeho nahrazení palivovou nádrží a
další avionikou (podobně jako u přerodu Su-25UB na Su-39). S-55 byl předveden ve
formě makety v roce 1997 na výstavě v Le Bourget ve Francii.
Letoun S-54 s maximální vzletovou hmotností 10 tun měl původně pohánět motor Sojuz
R-195FS o výkonu 60,8 kN s přídavným spalováním. Pro verzi S-55 se spíše počítá
(v souladu s upřesněnými požadavky velení letectva) se zástavbou vyvíjeného
AL-41F. Základem avioniky by měl být radiolokátor Žuk-MF (Sokol) s pevnou fázovanou
anténou, pracující v módu vzduch-vzduch i vzduch-země. Uvažovalo se i o námořní
verzi (S-56).
V OKB MiG, v jejímž rámci program LFI původně probíhal, později oznámili, že
mají ještě pokročilejší projekt, označovaný v médiích jako I-2000
(I=istrebitěl, stíhač pro rok 2000). Měl mít maximální vzletovou hmotnost 16 tun a
jeho pohonnou jednotku měly tvořit 2 motory RD-33, každý o tahu 80 kN, eventuálně s
vektorováním tahu (RD-133). Podrobnější údaje o I-2000 nejsou známy. Firma
Jakovlev, která má největší zkušenosti s konstrukcí letounů s krátkým resp.
kolmým startem a přistáním, měla údajně rovněž připraveno svou verzi.
Nejnovější etapa vývoje ruských letounů 5.generace byla započata v roce 1998, kdy
velení vojenského letectva vydalo první sérii požadavků na lehký víceúčelový
frontový letoun. Zadání bylo dále upřesněno během roku 1999 (na základě
zkušeností z kosovského konfliktu) a naposledy v dubnu roku 2001. 18. května 2001 byla
podepsána dohoda o urychlení vývoje perspektivního letounu pro frontové letectvo PAK
FA (perspektivnyj aviacionnyj kompleks frontovoj aviaciji). Dohodu podepsali na jedné
straně ruská vláda a společnost Rosaviakosmos a na druhé straně řada výzkumných a
výrobních zařízení jako OKB Suchoj, AVPK Suchoj, výrobce motorů koncern
Ljulka-Saturn, zbrojařské firmy Vympel a Zvezda, výzkumné ústavy CAGI, GosNIIAS aj.
Později podepsali obdobnou dohodu i RSK MiG a 3 nejvýznamnější výrobní závody v
Komsomolsku (KnAAPO), Irkutsku (IAPO) a Nižním Novgorodě (Sokol).
Podmínky zadání ruského letectva vycházejí z obecných požadavků na letouny
5.generace (viz výše). Z dalších požadavků to jsou: operační rádius 1200 km
(dáno řídkou sítí letišť na ruském severu a Dálném východě), schopnost
zkráceného startu a přistání (300-400 m, není vyžadována schopnost kolmého
přistání jako u JSF) a maximální vzletová hmotnost 20 tun. Letoun má velikostí
stát mezi „lehkým“ MiGem-29 a „těžkým“ Su-27, pohonnou jednotku má tvořit
jediný motor, v rámci unifikace požadují představitelé letectva pro všechny
perspektivní letouny nově vyvíjený AL-41F od firmy Saturn-Ljulka.
Základem avioniky bude radiolokátor s aktivní (zpočátku pasivní) fázovanou
anténní mřížkou, doplněný o osvědčenou kombinaci optoelektronického senzoru a
přílbového zaměřovače. Zbraňové vybavení by mělo odpovídat modernizovanému
MiGu-29SMT, základní protiletadlovou zbraní by měla být raketa středního doletu
RVV-AE (R-77M).
Na první pohled je zřejmé, že dochází k odklonu od těžkých stíhačů, které
symbolizoval Mikojanův MFI a Suchojův S-37. Ani jeden z nich nemá šanci vstoupit do
sériové výroby. Dnes jsou považovány za technologické demonstrátory, určené k
odzkoušení nových technologií pro PAK FA.
Výrobce nového letounu 5. generace by měl vzejít ze dvojice nejsilnějších ruských
výrobních firem – AVPK Suchoj a RSK MiG, OKB Jakovleva podepsalo smlouvu o spolupráci
s oběma z nich. V této souvislosti se stále hovoří konkurzu, i když ten dosud
vyhlášen nebyl a zdá se, že ruská vláda ani neměla zájem jej oficiálně
vyhlásit. Část představitelů vlivného vojensko-průmyslového komplexu totiž chce
pověřit vývojem rovnou firmu Suchoj a argumentuje její neotřesitelnou ekonomickou
pozicí a zkušenostmi s vývoje S-55 a zejména S-37. Obě hlavní společnosti již
mají připravené designové studie. V poslední době se objevily zprávy, že konkurz
je v běhu a jeho výsledek bude oznámen během první poloviny roku 2002.
Financování představuje v dalším osudu nového letounu rozhodující roli. Podle
oficiálních údajů má vývoj stát 1,5 miliardy USD, což je podle řady expertů
nereálná částka. Například představitelé firmy Suchoj hovoří o částce
minimálně desetkrát vyšší, neboť program PAK FA začíná vlastně od nuly. Podle
představ zakladatelů projektu se na financování mají podílet 3 zdroje: ruský
státní rozpočet (max.25%), jednotlivé spoluúčastnické firmy a zahraniční partner.
Zde se hovoří zejména o tradičních odběratelích ruské vojenské techniky, jako
jsou Indie a Čína, dále o některých bývalých sovětských republikách (Ukrajina,
Bělorusko či Kazachstán) a dalších zemích jako Jugoslávie či Vietnam. Zejména
vládní činitelé nevylučují ani účast některé ze západoevropských zemí jako
např. Francie či Německo.
Cena vyvíjeného letounu na světovém trhu nemá překročit 30 mil. dolarů. Prototyp
„ruského JSF“ by měl zahájit letové zkoušky v roce 2006 a do výzbroje vstoupit v
letech 2011-2012. Obvyklá doba pro vývoj nové generace letounů (15-20 let) by se tak
měla zkrátit na polovinu. Spěch je pochopitelný, americký rival by měl vstupovat v
téže době do sériové výroby.
Ruský PAK FA je často srovnáván se svým americkým protějškem, programem JSF. Mezi
oběma programy lze skutečně nalézt řadu společných rysů – důraz na nízkou
cenu, vysoký stupeň sjednocení sil a prostředků, vícezdrojové financování
projektu, demonstrace technologií 5. generace na experimentálních letounech.
Hlavním úkolem amerického JSF je vedení přesných úderů na pozemní cíle
protivníka, přičemž jeho schopnost vést boj se vzdušnými cíly je zachována. Jeho
ruský protějšek je naopak charakterizován jako stíhač s rozšířenými možnostmi
úderů na pozemní cíle. Z funkčního hlediska se bude více blížit F-22 (tedy
letounu určenému k vybojování vzdušné nadvlády).
Projekt PAK FA není ovšem určen jenom jako náhrada za flotilu stárnoucích letounů
4.generace, nýbrž současně i pro úspěch na světovém trhu s vojenskou technikou.
Podle odhadů má ruské vojenské letectvo v následujících letech odebírat
maximálně 5-10% produkce leteckého průmyslu, civilní letectvo 15% a zbytek (75-80%)
připadá na export. Chybějící náhrada za zastarávající letouny by znamenala
vyklizení světového trhu ve prospěch amerického JSF a následný kolaps celého
ruského leteckého průmyslu. Souboj USA a Ruska se tak přesouvá z oblasti vojenské do
oblasti ekonomické a finanční. Z tohoto hlediska jsou oba programy (JSF i PAK FA)
daleko blíže, než vyplývá z jejich bojového zaměření.
Přesto, že je program teprve v počátku, musí se v Rusku již nyní vyrovnávat s
řadou potíží. K největším patří problémy při vývoji nového
radioelektronického vybavení vzhledem k zastaralé základně elektronického průmyslu,
potíže jsou i s vývojem motoru AL-41F. Paradoxně největší slabinou je ale tolik
proklamovaná integrace celé výzkumné a výrobní sféry, kde stále převládají
osobní a podnikové zájmy na úkor celku.
Dvojice strojů PAK FA
Copyright © All Rights Reserved