zpět letouny MiG

Ruské letouny MiG

NAVIGACE
HOME PAGE
Diskuse
Naše inzerce

Aukce.Military.cz


PAK FA (LFI/LFS)

Mikojan-Gurjevič, Rusko

připravil Luboš Slavíček


Počítačová animace letounu LFI/LFS

Vývoj letounů 5. generace byl zahájen v 80. letech minulého století. Letečtí a vojenští experti formulovali následující základní požadavky na letoun nové generace: víceúčelovost, supermanévrovatelnost (ovladatelnost při nízké rychlosti a úhlech náběhu větších než 900), nízká zachytitelnost radiolokátory protivníka, dlouhý dolet, možnost nadzvukové přeletové rychlosti (supercruise), nesení zbraní ve vnitřních šachtách. Hlavním úkolem bylo vybojování a udržení vzdušné nadvlády. Na toto téma byly téměř současně zahájeny 2 programy: ATF v USA a MFI v SSSR.
Válečné konflikty 90. let, především „Pouštní bouře“ a zásah NATO v Jugoslávii, ukázaly, že hlavním úkolem letectva i v budoucích konfliktech bude rozvrácení systému PVO protivníka a následně zničení silně opevněných cílů, jako jsou velitelská stanoviště, spojovací uzly apod. Letouny určené pro tuto „práci“ se v anglické literatuře označují jako „letouny prvních dnů války“. Musí mít zachovány i schopnosti stíhače, aby se mohly zároveň bránit i vůči letounům protivníka.
Prvním letounem 5. generace, který bude doveden do sériové výroby, se stane americký F-22 Raptor. Ten však byl koncipován podle původních představ, tedy především pro vybojování vzdušné nadvlády. Jeho adaptace do role úderného letounu je obtížná, neboť 900 kg bomby JDAM není možno umístit ve vnitřních šachtách. Navíc ruský program MFI, v rámci kterého měl vzniknout jeho potenciální protivník, má velké potíže s financováním a jeho realizace byla prakticky zastavena.
Po zvážení všech těchto skutečností přistoupili v USA v 90. letech k realizaci programu JSF (Joint Strike Fighter). JSF vznikal jako kompromis mezi požadavkem na levný víceúčelový stíhací letoun pro USAF a úderný palubní letoun pro US Navy. Program představuje zároveň i novou ideologii ve vývoji moderních bojových letounů. Poprvé v historii bylo za rozhodující hledisko vzata cena nového letounu (cena základní verze pro USAF nemá překročit 28 mil. USD). Letoun zachovává některé vlastnosti rozpracované na F-22 (např. technologii stealth), používá stejnou pokročilou avioniku, má ale nižší nadzvukovou rychlost a nepotřebuje schopnost „supercruise“. Naproti tomu se vyznačuje vysokou adaptabilitou pro různé druhy vojsk a typy bojových úkolů.
Duální složení stíhacích jednotek se ukázalo jako optimální pro řešení úkolů letectva již u předchozí generace a proto současně s programem MFI byl zahájen i vývoj lehkého taktického stíhacího letounu 5. generace LFI (ljogkij frontovoj istrebitěl). Ten měl postupně nahradit u frontového letectva MiGy-29. Koncem 80. let však byly práce zastaveny a zelenou dostal vývoj těžkého stíhače s tím, že všechny nezbytné technologie a postupy budou nejprve vyvinuty a odzkoušeny na MFI a později využity při vývoji jednodušší lehčí verze. Program MFI však byl v roce 1994 víceméně umrtven a projekt lehkého pokročilého letounu se dostal opět do popředí zájmu. Projekt se začal označovat jako LFS (ljogkij frontovoj samoljot). Nový název má zdůraznit odklon od původně jednoúčelového stíhače k víceúčelovému stroji. Začíná se zde projevovat i vliv amerického programu JSF (odtud i název „anti-JSF“).
Prvním konkrétním letounem, o kterém se hovořilo v souvislosti s LFI, byl návrh lehkého stíhacího letounu S-55 z OKB Suchoj. Jeho předchůdce, dvoumístný S-54, nabídli Suchojovci v roce 1990 v rámci konkurzu sovětského vojenského letectva na nový výcvikový letoun. Protože nesplnil jedno ze základních kritérií, dvoumotorovou konfiguraci, byl vyřazen a přednost dostaly konstrukce z dílen Jakovleva a Mikojana. Silně redukovaný vývoj pak pokračoval v rámci kanceláře a revitalizován byl až se vznikem projektu LFI resp. LFS.
Původní vzhled v mnohém připomínal zmenšený jednomotorový Su-27 s jednoduchým vstupním sacím vzduchovým kanálem pod trupem. Později byl vstup vzduchu rozdělen na 2 kanály po bocích trupu a instalováno předkřídlo jako u Su-33. To už se počítalo spíše s využitím jako bojový letoun, takže byly instalovány podkřídlové závěsníky a zvětšeno místo pro radar a bloky avioniky před kabinou. Posledním krokem bylo zrušení zadního místa a jeho nahrazení palivovou nádrží a další avionikou (podobně jako u přerodu Su-25UB na Su-39). S-55 byl předveden ve formě makety v roce 1997 na výstavě v Le Bourget ve Francii.
Letoun S-54 s maximální vzletovou hmotností 10 tun měl původně pohánět motor Sojuz R-195FS o výkonu 60,8 kN s přídavným spalováním. Pro verzi S-55 se spíše počítá (v souladu s upřesněnými požadavky velení letectva) se zástavbou vyvíjeného AL-41F. Základem avioniky by měl být radiolokátor Žuk-MF (Sokol) s pevnou fázovanou anténou, pracující v módu vzduch-vzduch i vzduch-země. Uvažovalo se i o námořní verzi (S-56).
V OKB MiG, v jejímž rámci program LFI původně probíhal, později oznámili, že mají ještě pokročilejší projekt, označovaný v médiích jako I-2000 (I=istrebitěl, stíhač pro rok 2000). Měl mít maximální vzletovou hmotnost 16 tun a jeho pohonnou jednotku měly tvořit 2 motory RD-33, každý o tahu 80 kN, eventuálně s vektorováním tahu (RD-133). Podrobnější údaje o I-2000 nejsou známy. Firma Jakovlev, která má největší zkušenosti s konstrukcí letounů s krátkým resp. kolmým startem a přistáním, měla údajně rovněž připraveno svou verzi.
Nejnovější etapa vývoje ruských letounů 5.generace byla započata v roce 1998, kdy velení vojenského letectva vydalo první sérii požadavků na lehký víceúčelový frontový letoun. Zadání bylo dále upřesněno během roku 1999 (na základě zkušeností z kosovského konfliktu) a naposledy v dubnu roku 2001. 18. května 2001 byla podepsána dohoda o urychlení vývoje perspektivního letounu pro frontové letectvo PAK FA (perspektivnyj aviacionnyj kompleks frontovoj aviaciji). Dohodu podepsali na jedné straně ruská vláda a společnost Rosaviakosmos a na druhé straně řada výzkumných a výrobních zařízení jako OKB Suchoj, AVPK Suchoj, výrobce motorů koncern Ljulka-Saturn, zbrojařské firmy Vympel a Zvezda, výzkumné ústavy CAGI, GosNIIAS aj. Později podepsali obdobnou dohodu i RSK MiG a 3 nejvýznamnější výrobní závody v Komsomolsku (KnAAPO), Irkutsku (IAPO) a Nižním Novgorodě (Sokol).
Podmínky zadání ruského letectva vycházejí z obecných požadavků na letouny 5.generace (viz výše). Z dalších požadavků to jsou: operační rádius 1200 km (dáno řídkou sítí letišť na ruském severu a Dálném východě), schopnost zkráceného startu a přistání (300-400 m, není vyžadována schopnost kolmého přistání jako u JSF) a maximální vzletová hmotnost 20 tun. Letoun má velikostí stát mezi „lehkým“ MiGem-29 a „těžkým“ Su-27, pohonnou jednotku má tvořit jediný motor, v rámci unifikace požadují představitelé letectva pro všechny perspektivní letouny nově vyvíjený AL-41F od firmy Saturn-Ljulka.
Základem avioniky bude radiolokátor s aktivní (zpočátku pasivní) fázovanou anténní mřížkou, doplněný o osvědčenou kombinaci optoelektronického senzoru a přílbového zaměřovače. Zbraňové vybavení by mělo odpovídat modernizovanému MiGu-29SMT, základní protiletadlovou zbraní by měla být raketa středního doletu RVV-AE (R-77M).
Na první pohled je zřejmé, že dochází k odklonu od těžkých stíhačů, které symbolizoval Mikojanův MFI a Suchojův S-37. Ani jeden z nich nemá šanci vstoupit do sériové výroby. Dnes jsou považovány za technologické demonstrátory, určené k odzkoušení nových technologií pro PAK FA.
Výrobce nového letounu 5. generace by měl vzejít ze dvojice nejsilnějších ruských výrobních firem – AVPK Suchoj a RSK MiG, OKB Jakovleva podepsalo smlouvu o spolupráci s oběma z nich. V této souvislosti se stále hovoří konkurzu, i když ten dosud vyhlášen nebyl a zdá se, že ruská vláda ani neměla zájem jej oficiálně vyhlásit. Část představitelů vlivného vojensko-průmyslového komplexu totiž chce pověřit vývojem rovnou firmu Suchoj a argumentuje její neotřesitelnou ekonomickou pozicí a zkušenostmi s vývoje S-55 a zejména S-37. Obě hlavní společnosti již mají připravené designové studie. V poslední době se objevily zprávy, že konkurz je v běhu a jeho výsledek bude oznámen během první poloviny roku 2002.
Financování představuje v dalším osudu nového letounu rozhodující roli. Podle oficiálních údajů má vývoj stát 1,5 miliardy USD, což je podle řady expertů nereálná částka. Například představitelé firmy Suchoj hovoří o částce minimálně desetkrát vyšší, neboť program PAK FA začíná vlastně od nuly. Podle představ zakladatelů projektu se na financování mají podílet 3 zdroje: ruský státní rozpočet (max.25%), jednotlivé spoluúčastnické firmy a zahraniční partner. Zde se hovoří zejména o tradičních odběratelích ruské vojenské techniky, jako jsou Indie a Čína, dále o některých bývalých sovětských republikách (Ukrajina, Bělorusko či Kazachstán) a dalších zemích jako Jugoslávie či Vietnam. Zejména vládní činitelé nevylučují ani účast některé ze západoevropských zemí jako např. Francie či Německo.
Cena vyvíjeného letounu na světovém trhu nemá překročit 30 mil. dolarů. Prototyp „ruského JSF“ by měl zahájit letové zkoušky v roce 2006 a do výzbroje vstoupit v letech 2011-2012. Obvyklá doba pro vývoj nové generace letounů (15-20 let) by se tak měla zkrátit na polovinu. Spěch je pochopitelný, americký rival by měl vstupovat v téže době do sériové výroby.
Ruský PAK FA je často srovnáván se svým americkým protějškem, programem JSF. Mezi oběma programy lze skutečně nalézt řadu společných rysů – důraz na nízkou cenu, vysoký stupeň sjednocení sil a prostředků, vícezdrojové financování projektu, demonstrace technologií 5. generace na experimentálních letounech.
Hlavním úkolem amerického JSF je vedení přesných úderů na pozemní cíle protivníka, přičemž jeho schopnost vést boj se vzdušnými cíly je zachována. Jeho ruský protějšek je naopak charakterizován jako stíhač s rozšířenými možnostmi úderů na pozemní cíle. Z funkčního hlediska se bude více blížit F-22 (tedy letounu určenému k vybojování vzdušné nadvlády).
Projekt PAK FA není ovšem určen jenom jako náhrada za flotilu stárnoucích letounů 4.generace, nýbrž současně i pro úspěch na světovém trhu s vojenskou technikou. Podle odhadů má ruské vojenské letectvo v následujících letech odebírat maximálně 5-10% produkce leteckého průmyslu, civilní letectvo 15% a zbytek (75-80%) připadá na export. Chybějící náhrada za zastarávající letouny by znamenala vyklizení světového trhu ve prospěch amerického JSF a následný kolaps celého ruského leteckého průmyslu. Souboj USA a Ruska se tak přesouvá z oblasti vojenské do oblasti ekonomické a finanční. Z tohoto hlediska jsou oba programy (JSF i PAK FA) daleko blíže, než vyplývá z jejich bojového zaměření.
Přesto, že je program teprve v počátku, musí se v Rusku již nyní vyrovnávat s řadou potíží. K největším patří problémy při vývoji nového radioelektronického vybavení vzhledem k zastaralé základně elektronického průmyslu, potíže jsou i s vývojem motoru AL-41F. Paradoxně největší slabinou je ale tolik proklamovaná integrace celé výzkumné a výrobní sféry, kde stále převládají osobní a podnikové zájmy na úkor celku.


Dvojice strojů PAK FA

Zdroje

 

 


Pokud najdete v článku chyby, pište autorovi článku. Jeho jméno je uvedeno v záhlaví či na konci stránky.

V případě jiných dotazů, nápadů nebo problémů,  napište mail sem

Copyright © 2017 All Rights Reserved

Bez písemného souhlasu autorů není dovoleno využívat zveřejněné informace ke komerčním účelům.


Naše další stránky: Agile Factory | Experio | Beatles