zpět letouny MiG

Ruské letouny MiG

NAVIGACE

MiG-29 Fulcrum

Mikojan/Gurjevič, SSSR

připravil Martin Jurečka


Český MiG-29 s podvěšenými PLŘS (zleva) R-27,R-73 a R-60

V druhé polovině 60.let se jak v SSSR tak i v USA začal vývoj lehkých bojových letounů nové generace. Do jejich konstrukce se promítly zkušenosti získané v lokálních konfliktech. Výsledkem byly typy F-16 a MiG-29.

V roce 1969 byl v SSSR vyhlášen konkurz na nový bojový letoun PFI - Perspektivnyj frontovoj istrebitěl, který by byl rovnoceným soupeřem vyvíjeného amerického stíhače F-15. Projekty předložily konstrukční kanceláře MiG, Suchoj a Jakovlev. Vítězi konkurzu se staly OKB MiG a OKB Suchoj. MiG byl pověřen vývojem lehkého stíhače a Suchoj se soustředil na vývoj těžkého stíhače.
V roce 1972 byly specifikovány takticko-technické požadavky na obě kategorie budoucího stíhače. Těžký stíhač (budoucí Su-27) měl plnit především úkoly PVO a lehký stíhač (MiG-29) byl určen pro frontové letectvo.
Detailní práce na projektu začaly v roce 1971, kdy v USA již létal prototyp YF-16. V té době se už v SSSR začaly používat některé moderní metody návrhu letadel, nové materiály a technologie. Ale chyběl přístup ke know-how v oblasti elektroniky. To se projevilo především ve vysoké hmotnosti a objemnosti všech elektronických zařízení postavených na staré součástkové základně. Důsledkem byl menší objem palivových nádrží a tedy i menší dolet letounu. (Prodloužení doletu podvěšením přídavných nádrží ruší vztlakový účinek trupu což se projevuje poklesem manévrovatelnosti.) Rovněž řízení letounu muselo být klasické mechanické oproti fly-by-wire u F-16. Je jím vybavena až verze MiG-29 M z roku 1986.


"Naplyv" v čelním pohledu

Přesto byl výsledný letoun velice dobrý. Konstrukce MiG-29 odpovídá především novým požadavkům na manévrovací schopnosti, které byly v předešlé generaci stíhacích letounů neoprávněně podceňovány. Trup je řešen jako vztlakové těleso, které se na celkovém vztlaku podílí 40%. Křídla přecházejí do trupu vírovým přechodem - v ruštině "naplyv". Dvojitá SOP je mírně vykloněna směrem ven od osy letounu. Motorové gondoly jsou připevněny na spodní části trupu.
Motor Klimov RD-33 byl vyvíjen od roku 1968 a v roce 1976 byla zahájena zkušební výroba. Jeho velkým nedostatkem byla nízká životnost a vysoká poruchovost. Oba ukazatele se ale v pozdějších verzích podařilo zlepšit. Vstupní otvory přívodu vzduchu k motorům se při startu a přistání zavírají, aby nedošlo k nasátí cizích předmětů. Vzduch je pak nasáván štěrbinami na horní ploše prodloužené přechodové náběžné hrany. Dvířka v sacích otvorech se otevírají po odlepení předního kola podvozku od země. Letadlo je schopné letu i s jediným motorem.
Radiolokátor Topaz umožňuje sledování a navádění i na cíle v dolní polosféře. Může sledovat až deset cílů do vzdálenosti 70km. Letoun je dále vybaven optoelektronickým pasívním systémem pro vyhledávání a sledování cílů na kratší vzdálenosti - do 15 km (čidlo vpravo před kabinou), laserovým délkoměrem a elektrooptickým zaměřovacím systémem napojeným na přilbu pilota, což je neocenitelné při vedení boje na blízko, kdy k zaměření protivníka stačí pilotovi otočit hlavu ve směru cíle a zaútočit IČ raketami.
Pro boj se vzdušnými cíli slouží dvě PLŘS středního dosahu s poloaktivním radiolokačním naváděním R-27R (AA-10 Alamo) nebo dvě R-27T s IČ naváděním a čtyři PLŘS krátkého dosahu s IČ navedením R-60MK. Letoun může být vybaven celkem šesti velmi výkonnými PLŘS krátkého doletu s IČ naváděcí soustavou R-73 (AA-11 Archer). Tato střela je vybavena vektorováním tahu motoru, což ji dává vynikajíci manévrovací schopnosti. K ničení pozemních cílů lze použít konvenční pumy o hmotnosti 250 kg, kontejnerové pumy a neřízené rakety až do ráže 240 mm.
Jednohlavňový 30 mm kanón je uložen v levé prodloužené náběžné hraně.
Sedačka K-36 umožňuje bezpečné opuštění letounu při rychlostech 75-1500 km/hod od nulové výšky v poloze na břichu a od výšky 200 m v poloze na zádech. Jsou zaznamenány případy úspěšné katapultáže při rychlosti přes 2000 km/hod a nebo z několikametrové hloubky pod vodní hladinou.


Předsériový MiG-29 v moninském muzeu

Program 9 jak byl projekt nového MiGu označen, dospěl do stádia letových zkoušek 6.října 1977, kdy uskutečnil svůj první let stroj s označením 901 na kýlových plochách a 01 na nasávacích otvorech. Bylo postaveno ještě dalších 18 zkušebních strojů (označení 902 až 919).
V roce 1982 bylo rozhodnuto o sériové výrobě v moskevském závodě Znamja Truda. Souběžně s výrobou probíhaly zkoušky u vojsk, při nichž došlo ke dvěma havárijím. První letouny dostaly řadové útvary letectva SSSR v srpnu 1983 ještě před ukončením vojskových zkoušek. Byly to pouze jednomístné stroje, protože dvoumístný ještě neexistoval. V roce 1984 byl letoun oficiálně zařazen do služby. V té době již bylo vyrobeno přes 100 kusů a měly nalétáno přes 2000 hodin. Opereční způsobilosti dosáhly první dva pluky začátkem roku 1985.
Americká průzkumná družice jej vyfotografovala ve zkušebním středisku Ramenskoje v listopadu 1977. Prozatímní kódové označení NATO bylo Ram-L. Legálně jej Západ poprvé spatřil až v červenci 1986, kdy 6 strojů navštívilo Finskou základnu Rissala-Kuopio.
Ráno 20.května 1989 uletěl sovětský pilot kpt.Alexandr Zujev s vyzbrojeným MiG-29 do Turecka. Již po třiceti hodinách Turecko vrátilo letoun do SSSR. USA protestovaly, že Turecko jako člen NATO neumožnilo důkladnou prohlídku letounu experty Spojených států.

Licenčně se MiG-29 vyrábí v Indii, kde ho továrna Hindustan Aeronautics dodává pod označením Baez - orel.

K 1.1.1995 bylo vyrobeno 1216 bojových MiG-29 všech modifikací a přes 200 cvičně-bojových MiG-29 UB.

Západními odpovídajícími letouny jsou: F-16, Mirage 2000, Tornado, J37 Viggen, F-18. MiG-29 byl původně navržen pro vedení vzdušného boje na krátké vzdálenosti jako náhrada typů MiG-21, MiG-23, Su-15 a Su-17 a jako protivník amerických F-14, F-15, F-16 a F-18. Měl sloužit pro PVO malého území, strategických objektů a uskupení vojsk. Pozdější verze již mohou útočit i na pozemní nebo námořní cíle. I podle amerických odborníků převyšují MiG-29 a Su-27 všechny stíhací letouny USAF včetně F-15. Byl to v prvé řadě právě tento fakt, který zdůvodnil nutnost vysokých investic do vývoje nového stíhacího letounu F-22.

Proč se se Západními letouny srovnává častěji MiG-29 než lepší Su-27 ?
Přestože má Su-27 větší výkon a pokročilejší avioniku, je MiG-29 spíše potencionalním protivníkem Západních strojů. Su-27 neslouží v tolika armádách mimo státy bývalého SSSR. MiG-29 slouží u 10 až 15 letectev v celém světě, kdežto Su-27 slouží kromě zemí bývalého SSSR pouze v Číně, Vietnamu, Indii a několika dalších zemích. V Číně je to 50 kusů a ve Vietnamu 12. V Indii se předpokládá 20 až 30 strojů. Naproti tomu MiGů-29 létá po světě asi 300 (mimo státy bývalého SSSR).

Verze

Uživatelé

MiG-29 (bez rozlišení verze) létal v armádách těchto zemí (země, počet letounů, rok dodání):

Rusko 457 1984
Ukrajina 236 ?
Bělorusko 71 ?
Sýrie 80 ?
Indie 44 1985
Írák 40 ?
Kuba 36 ?
Moldavsko 33 ?
Írán 30 ?
KLDR 30 ?
NDR 24 1988
ČSSR 20 1989
Malajsie 18 ?
Jugoslávie 14 1987
Slovensko 10 1993
Eritrea 10 ?
Afghánistán ? ?
Bulharsko ? 1988
Maďarsko ? ?
Polsko ? 1989
Peru 15 1996
Rumunsko ? 1989


Slovenský MiG-29

Verze A a UB sloužily i v naší armádě. Dodávky probíhaly od jara do podzimu 1989. Celkem naše (tehdy ještě československé) letectvo dostalo 18 MiG-29 A a dva MiG-29 UB. Byla jimi vyzbrojena 1.letka 11. Stíhacího leteckého pluku v Žatci. Při dělení federace (k 31.12.1992) dostalo Slovensko 9 MiG-29 A, jeden MiG-29 UB a podstatnou část měřící a zabezpečovací techniky. V prosinci 1995 bylo všech našich 10 MiG-29 vyměněno za polské vrtulníky W-3 Sokol. Jejich prodej se zdůvodňoval i vysokými provozními náklady. Ty dosahovaly troj až čtyřnásobku nákladů na provoz MiG-21, přibližovaly se MiG-23, ale stěží dosahovaly Su-22. Svojí vysokou bojovou hodnotou ale s MiG-21 nesnese srovnání, MiG-23 vysoce převyšuje a stíhací bombardér Su-22 není pro PVOS tak důležitý.


MiG-29 Bundeswehru

MiGy-29 z výzbroje NDR převzal do své výzbroje Bundeswehr, který je používá pro vzdušné hlídkování.

Bojové nasazení

TTD MiG-29 B

Motor: 2x Tumanskij R-33D, 2x81.4 kN
Délka: 17,32 m
Rozpětí: 11,36 m
Výška: 4,73 m
Prázdná hmotnost: 10 900 kg
Maximální hmotnost: 18 480 kg
Maximální rychlost: 2 500 km/h / 11 000 m (2.3 M)
Dostup: 17 200 m
Stoupavost: 330 m/s
Maximální dolet: 2 200 km
Dolet s maximální výzbrojí: 630 km
Maximální přetížení: 9,0 g
Objem vnitřních nádrží: 4 360 l

Výzbroj:

PLŘS krátkého dosahu Magic 2


video srážka dvou letounů Mig-29 (2,3MB)

Zdroje

 


Copyright © All Rights Reserved