zpět americké letouny a helikoptéry

Americké vojenské letouny a helikoptéry a jejich výzbroj

NAVIGACE
HOME PAGE
Diskuse
Naše inzerce

Aukce.Military.cz


AIM-152/155 AAAM

Připravil Lukáš Visingr


Návrh střely AIM-152A AAAM

Pokud budeme zkoumat stav střel vzduch-vzduch dalekého dosahu (řekněme přes 100 km proti manévrujícímu cíli), dojdeme k závěru, že do výzbroje jsou zavedeny celkem tři typy, a to AIM-54 Phoenix amerického námořnictva a R-33 (AA-9 Amos) a R-37 (AA-X-13 Arrow) ruského letectva. Dále můžeme konstatovat, že ve světě intenzivně běží nejméně dva významné programy vývoje takových zbraní, a to ruská R-72 a evropský Meteor. Možná se teď ptáte: A kde je projekt nové americké střely? Stručně řečeno, je v místech, která se zpravidla označují velice neslušnými slovy.

Projekt AAAM (Advanced Air-to-Air Missile) se zrodil asi roku 1982 z iniciativy amerického námořnictva, které silně pociťovalo zastarávání střel AIM-54A a B. Jejich nevyhovující přístrojové vybavení, založené na klystronech a analogové elektronice, se nedokázalo vyrovnat se stále složitějšími podmínkami radioelektronického boje. Námořní centrum zbraňových systémů v China Lake tudíž zahájilo práce na specifikacích nástupce Phoenixu.

Malá vsuvka: Co se týče číselného označení AAAM, některé prameny uvádějí AIM-152, jiné AIM-155. Vzhledem k tomu, že se jedná o zastavený a obskurní projekt (který navíc neměl nějakou zvláštní prioritu), budeme se s tímto rozporem muset smířit. Podle mě bude nejlépe dále používat zkratku AAAM.

V roce 1983 byl v China Lake nastartován program ACIMD (Advanced Common Intercept Missile Demonstration), v jehož rámci měly být ověřeny některé technologie, o nichž se u AAAM uvažovalo; šlo především o náporový motor a vícerežimové navádění. Několik střel ACIMD bylo skutečně vyrobeno, ale pokud je známo, žádná nebyla nikdy odpálena.

Do věci se vložil i americký Kongres, který vyzval k připojení se k programu i letectvo. To sice žádnou střelu dalekého dosahu zatím zavádět nehodlalo, ale souhlasilo, že bude program monitorovat a v případě zájmu se zapojí. Předběžně se počítalo s tím, že u USAF by novou zbraň používaly letouny F-15 a ATF, tedy budoucí F-22. Střela AAAM se měla koncem 80. let stát důležitou součástí obrany USA proti novým sovětským bombardérům Tu-22M Backfire a Tu-160 Blackjack.

Námořnictvo koncem roku 1987 vydalo svůj RFP (Request for Proposal = Žádost o návrh), který obsahoval následující specifikace:

Max. délka: 3 700 mm  
Max. průměr: 230 mm 
Max. hmotnost: 300 kg 
Hmotnost hlavice: 13,6 - 22,7 kg 
Letová rychlost: Mach 3 až 4 
Dostřel (přípustné minimum): 180 km 
Dostřel (pokud možno): 270 km 

Jak je vidět, požadavky na AAAM byly velice náročné - při rozměrech a hmotnostech mnohem menších než u AIM-54 se vyžadoval alespoň o něco větší, ale pokud možno o polovinu větší dolet. Námořnictvo počítalo s použitím především na letounech F-14 Tomcat, které běžně nosí 4, popř. 6 raket Phoenix, ovšem střel AAAM měly unést až osm kusů.

Po vydání RFP se objevilo několik návrhů. Námořnictvo je prozkoumalo a roku 1988 určilo pro postup do užšího výběru dva týmy.

General Dynamics a Westinghouse
Tento návrh vycházel ze studie AMS (Advanced Missile System), kterou vypracovaly GD koncem 70. let. Jejich střela měla raketový motor na tuhé palivo s několika stupni tahu a využívala kombinace poloaktivního radarového a elektro-optického (televizního) navádění. Kromě toho se však dokázala navádět i pasivně na elektronické vyzařování cíle, a dokonce měla i záložní infračervený zaměřovací systém. Použitím čtyř různých metod se pravděpodobnost zásahu cíle blížila 100 %. Celá zbraň se vyznačovala ještě dvěma zvláštnostmi. Zaprvé, střela byla transportována v jakési trubkové "raketnici". Po odpálení se rozevřela křídla a "raketnice" byla odhozena. Druhým neobvyklým prvkem bylo pouzdro se střeleckým radiolokátorem, které se zavěšovalo pod křídlo letounu-nosiče. To mělo dvě výhody: Protože radar byl pohyblivý, mohl letoun po odpálení střely ihned změnit kurs, ale především by tato koncepce umožňovala nést AAAM i letounům bez výkonných radarů dalekého dosahu. Pouzdro s radarem mělo tvar válce o délce 3 607 mm a průměru 406 mm a vážilo 340 kilogramů. Samotná střela měla na délku 3 658 mm, průměr 140 mm a hmotnost 172 kg.

Hughes, Raytheon a McDonnell Douglas
Ani toto konsorcium nezačalo "na zelené louce". Jako základ posloužila studie Raytheonu známá jako AIAAM (Advanced Intercept Air-to-Air Missile) a Hugesův návrh rakety Firebolt. Jejich kombinací tak vznikla střela vcelku konvenčních tvarů. Základním rozdílem proti jiným typům byl kombinovaný systém pohonu, skládající se ze startovacího a urychlovacího raketového motoru na TPH a z letového náporového motoru. Střela se svým naváděním podobala typu AIM-120A AMRAAM: Odpálila se s použitím inerciální soustavy ve směru cíle a po určité době přešla na autonomní navedení za pomoci vlastního radiolokátoru (a eventuálně ještě infračerveného čidla).

Celý program bohužel doplatil na zvolení Billa Clintona prezidentem v roce 1992. Jeho administrativa se rozhodla seškrtat řadu slibných zbrojních projektů. Projekt AAAM skončil těsně před zahájením zkoušek obou účastníků. Americké námořnictvo si dokázalo vypomoci zaváděním střely AIM-54C Phoenix s kompletní digitální soustavou elektroniky, avšak letectvo je na tom mnohem hůře. Největší dosah ze zavedených střel má AIM-120A AMRAAM (okolo 50 km), přičemž její modernizovaná verze AIM-120C pro letoun F-22 jej zvýší ještě asi o deset kilometrů. Hovoří se rovněž o přípravě verze s náporovým pohonem (neoficiálně AIM-120R), jejíž dostřel by se měl pohybovat okolo 80 kilometrů. Proti 400 kilometrům ruské KS-172 je to ale pořád zoufale málo...


Prameny


All Rights Released.

 

 


Pokud najdete v článku chyby, pište autorovi článku. Jeho jméno je uvedeno v záhlaví či na konci stránky.

V případě jiných dotazů, nápadů nebo problémů,  napište mail sem

Copyright © 2017 All Rights Reserved

Bez písemného souhlasu autorů není dovoleno využívat zveřejněné informace ke komerčním účelům.


Naše další stránky: Agile Factory | Experio | Beatles