zpět současné letouny USAF

Současné americké vojenské letouny

NAVIGACE
HOME PAGE
Diskuse
Naše inzerce

Tacit Blue

Northrop, USA

Připravil Lukáš Visingr


Jediný kus Tacit Blue v letu

Letoun Tacit Blue ("Tichá modř") je důkazem toho, že lze navrhnout, vyrobit a provozovat tajný letoun víc než 15 let (!), aniž by si toho veřejnost všimla. První zprávy se objevily roku 1994 a letoun byl odtajněn 30. dubna 1996, ale projekt začal již roku 1978! Tehdy agentura DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) požádala Northrop, aby vyvinul neviditelné průzkumné letadlo, které bude operovat za frontovou linií a detekovat pozemní jednotky pomocí speciálního radaru. Zjištěné údaje se měly přenášet na pozemní velitelské stanoviště v reálném čase. Nejednalo se o tedy nic jiného, než o předzvěst současného E-8 J-STARS.

Konstruktéři Steve Smith a John Cashen (později navrhovali i B-2) měli před sebou velmi obtížný úkol, dokonce složitější než konstruktéři F-117A. Ten je totiž vytvořen tak, aby byl "neviditelný" zepředu a zezadu, protože se přiblíží k cíli, zaútočí a odletí. Naproti tomu Tacit Blue měl kroužit nad postavením protivníka, a byl tedy vystaven radarovým signálům ze všech směrů. Nemohl být příliš velký, a přitom musel pojmout velký radar i dostatečné množství paliva. Jednu dobu se zvažovala i verze s výbavou pro radioelektronický boj (projekt Excalibur).

Výsledkem tohoto snažení je letoun, který lze jen těžko nazvat pěkným. Jeho příď se nejvíce podobá lopatě a zkosená křídla i kýlovky mu dávají neohrabaný vzhled. Čelní skla lemovala příď, což v roce 1994 přimělo jednoho pozorovatele, aby letoun popsal jako "podobný dopravnímu Boeingu 377 Stratocruiser". Vstup vzduchu se nacházel na horní části trupu, zatímco trysky dvou motorů vystupovaly mezi kýlovkami. Tacit Blue používal řadu součástí převzatých z jiných letounů, mj. podvozek z F-5E Tiger II a vystřelovací sedadlo z F-15 Eagle. Použité motory původně poháněly biz-jet Dassault Falcon 20.

Tacit Blue se vyznačoval mimořádnou nestabilitou. Při testech v aerodynamickém tunelu způsobil jakýkoli náklon přídě převrácení letounu a následný let dozadu. Ovladatelným se stal až díky digitálnímu řízení fly-by-wire od společnosti General Electric. Letoun poprvé vzlétl 5. února 1982 a absolvoval celkem 135 letů (poslední 14. února 1985); pilotovalo jej jen pět lidí. Ukázalo se, že Tacit Blue má pro skutečné operační nasazení příliš omezené výkony. Poněkud kuriózním problémem byla na jednomístný letoun příliš široká kabina, protože pilot se musel neustále někam naklánět. Podařilo se však docílit požadované "neviditelnosti" a radar od Hughese se osvědčil výborně. Mohlo by se zdát, že radar sám porušuje principy nezjistitelnosti, ale nezapomeňte, že i B-2 používá radiolokátor. V obou případech totiž jde o nízkovýkonný radar, jehož signály se jeví jako šum pozadí. Program Tacit Blue je hodnocen velice pozitivně, zejména proto, že poskytl neocenitelné zkušenosti a údaje pro technologii "hladkého stealthu", která se poté uplatnila na B-2.

Technické údaje Tacit Blue

Motory: 2x Garrett ATF3-6 (F104) 
Tah: 2x 28,8 kN 
Délka: 16,7 m 
Rozpětí: 14,5 m 
Vzletová hmotnost: 13 600 kg 
Maximální rychlost: 460 km/h 
Přistávací rychlost: 220 km/h 
Operační dostup: 9 900 m 

Prameny:


All Rights Released.

 


Pokud najdete v článku chyby, pište autorovi článku. Jeho jméno je uvedeno v záhlaví či na konci stránky.

V případě jiných dotazů, nápadů nebo problémů,  napište mail sem

Copyright © 2017 All Rights Reserved

Bez písemného souhlasu autorů není dovoleno využívat zveřejněné informace ke komerčním účelům.


Naše další stránky: Agile Factory | Experio | Beatles