FJ-1 (F-1) history

Zpět

podrobná historie

FJ-1

Na přelomu let 1944 a 1945 objednala US Navy čtyři palubní tryskové stíhače. Vought XF6U-1 Pirate, McDonnell XFD-1 Phantom, McDonnell XF2D-1 Banshee, a North American XFJ-1 Fury. Námořnictvo
doufalo, že letouny budou bojeschopné pro plánovanou invazi do Japonska v květnu 1946 - operace Olympic/Coronet.
Projekt North American s továrním označením NA-134 byl konvenční dolnoplošník s přímým křídlem, trupem kruhového průřezu a vstupem vzduchu v přídi.
USAF objednala pozemní verzi Fury pod označením XP-86. North American tuto verzi vybavil šípovým křídlem. Námořnictvo ale z důvodu zachování nízké přistávací rychlosti požadovalo křídlo přímé.
V květnu 1945 objednalo námořnictvo 100 sériových FJ-1. Později objednávku snížilo na 30 kusů. Sériová čísla byla BuNo 120342/120371.
První XFJ-1 (Bu No 39053) vzlétl 11.září 1946, pilotován Wallaceem Lienem.
Třicet FJ-1 bylo dodáváno od října 1947 do dubna 1948. Fury měl malé příďové kolo, které dovolilo letounu si kleknout, aby tak zabral méně místa na palubě letadlové lodi.
První (a jediná) letka, která FJ-1 Fury dostala byla VF-5A z NAS North Island poblíž San Diega v Kalifornii. Jednotka zahájila intenzivní trénink včetně nácviku přistání na simulované palubě. První přistání na opravdové lodi se povedlo 16.března 1948 na palubě USS Boxer.
Piloti VF-5A byli s FJ-1 spokojeni. V roce 1948 s těmito letouny vyhráli cenu Bendix Trophy, když porazily F-80 Shooting Star letectva USA. Zároveň, ale piloti VF-5A zjistili že FJ-1 ztrácel výkon při maximálním
zatížení a letoun byl také nepohodlný. Neměl přetlakovou kabinu ani regulaci teploty v kabině. Byly také problémy s přídavnými nádržemi na koncích křídel. Byly nekompatibilní s tenkým křídlem. Tento
problém nebyl nikdy uspokojivě vyřešen.
V srpnu 1948 byla VF-5A přejmenována na VF-51. S FJ-1 létala do července 1949, kdy vyměnila své Fury za Grumman F9F-2 Panther. FJ-1 pak byly převedeny do rezerv US Navy, kde sloužily jako cvičné
stroje pro přechod pilotů na proudové McDonnell F2H Banshee nebo Grumman F9F Panther.

TTD FJ-1 Fury
Motor: 1x Allison J35-A-2, 1 814 kg
Hmotnost: prázdná 4 010 kg
Hmotnost: vzletová 6 800 kg
Max.rychlost 880 km/hod na 2 700 m
Poč. stoupavost: 1 000 m/min
Dostup: 9 760 m
Rozpětí: 8.59 m
Délka: 10.50 m
Výška: 4.52 m
Objem paliva: vnitřní 2 100 l
Objem paliva: 2x přid.nádrže po 750 l
Maximální dolet: 2 400 km
Výzbroj: 6x kanón 2.54 cm, 1500 nábojů; křídlo bylo příliš tenké na to, aby mohlo být vybaveno závěsníky Top

FJ-2, šípové křídlo
Úředníci námořnictva se dlouho zdráhaly připustit použití šípových křídel u palubních letadel. Bylo to proto, že přiblížení na přistání vyžaduje dobrou ovladatelnost letounu při malých rychlostech.
Ale Grumman F9F Panther a McDonnell F2H Banshee - oba typy s přímým křídlem - byly o 100 km/hod pomalejší než MiG-15 se šípovým křídlem. To vedlo námořnictvo k tomu, že bylo ochotno tolerovat letoun se šípovým křídlem, pokud se vyrovná "pozemním" letounům nepřítele.
30.ledna 1951 inicioval North American projekt NA-181. Byl to F-86 Sabre upravený pro provoz z letadlových lodí. Námořnictvo okamžitě projevilo zájem a 10.února potvrdilo pozdější kontrakt na 300
sériových strojů. Později byla objednávka zredukována na 200 kusů. Sériová čísla byla 131927/132126. Typ byl stavěn v nově otevřeném závodě North American v Columbusu, kde se stavěly i F-86 Sabre pro
letectvo.
NA-181 vycházel z verze F-86E Sabre a s původním FJ-1 Fury měl málo společného. Očekávalo se, že námořnictvo přidělí letounu označení F2J-1 a jméno Sea Sabre - podle britské tradice. Ale námořnictvo
dalo letounu označení FJ-2 a jméno zůstalo Fury, což vyjadřovalo, že letoun logicky vychází ze staršího FJ-1. Jako vždy šlo o politické rozhodnutí, neboť kongres spíše schválí modernizaci stávajícího typu než vývoj nového.
8.března 1951 objednalo námořnictvo tři prototypy XFJ-2. Všechny byly postaveny ještě ve staré továrně NAA v Los Angeles. Tovární označení bylo NA-179 a sériová čísla 133754/133756. Je zajímavé, že sériové stroje měly přiděleny nižší čísla než prototypy.

První dva prototypy XFJ-2 (133754 a 133755) byly upravené F-86E-10. Byly vybaveny záchytným hákem, úchytem pro katapult a zvýšenou přední podvozkovou nohou pro zvýšení úhlu náběhu pro vzlet a přistání.
Neměly sklopná křídla a nebyly vyzbrojeny, Třetí prototyp (133756) byl vyzbrojen čtyřmi 20 mm kanóny Colt Mk 12 se 150 náboji na hlaveň. Tento prototyp měl přední podvozek z běžného F-86E a neměl žádné vybavení pro provoz na letadlové lodi. Tovární označení třetího prototypu bylo NA-181 a námořnictvo jej
označilo XFJ-2B (B znamená "speciální výzbroj"). Všechny tři prototypy byly natřeny standardní barvou Navy blue.
I když měl vyšší sériové číslo byl XFJ-2B (133756) první, který vzlétl. Bylo to 27.prosince 1951.
Námořnictvo převzalo prototypy v červnu, červenci a prosinci 1952. V prosinci zahájily oba XFJ-2 testy na palubě letadlové lodi USS Coral Sea. Testy nedopadly příliš dobře. Podvozek a záchytný hák se ukázaly jako příliš slabé pro přistání na palubu.

Přes zjištěné nedostatky chtělo námořnictvo rychle zavést stíhač se šípovým křídlem a tlačilo na zahájení výroby FJ-2 ještě před odstraněním všech závad.
Sériové FJ-2 měly křídlo ze starších verzí F-86F. Křidlo "6-3" nemohlo být u palubního Sabru použito neboť bylo příliš velké a nemělo při nízkých rychlostech vlastnosti vyhovující pro provoz na letadlové lodi.
První FJ-2 (BuNo 131927) byl dodán v listopadu 1952. Do konce války v Koreji bylo dodáno pouze 7 letounů. Když válka skončila byl původní kontrakt na 300 FJ-2 snížen na 200.
Marine Corps squadron VMF-122 na Cherry Point v Severní Karolíně dostala své první FJ-2 v lednu 1954. Poslední z 200 FJ-2 byl dodán v září 1954.
FJ-2 sloužily u VMF-122, -232 a 312 Atlantic Fleet Marines, a u VMF-235, -224 a -451 Pacific Fleet Marines.
Potíže se stabilitou letadla a nepříliš dobré vzletové a přistávací charakteristiky vedly námořnictvo k hledání náhrady za FJ-2. Našlo ji v Grumman F9F-6 Cougar, který poprvé vzlétl 10.září 1951. I když byl pomalejší než FJ-2 Fury, zdál se být pro provoz z paluby letadlové lodi vhodnější. V důsledku tohoto rozhodnutí byla většina z 200 FJ-2 převedena k pozemním jednotkám Marine Corps a jejich místo na palubách letadlových lodí zaujaly F9F-6.
Top

FJ-3 Fury, motor J65
Návrh nové verze Fury - NA-194 se rozběhl v březnu 1952. Byl použit nový motor Wright J65-W-2 - licenční britský Armstrong-Siddeley Sapphire. Tento motor měl vetší tah než původní J47-GE-2 použitý u FJ-2.
Vyšší výkon motoru sliboval i vyšší výkonnost letounu a proto dostal NAA 18.dubna 1952 objednávku na 289 letadel. Námořnictvo přidělilo letounu označení FJ-3 a sériová čísla 135774 až 136162.
Pro testy nového motoru byl vybrán pátý FJ-2 (BuNo 131931). Poprvé vzlétl 3.července 1953.
Modifikovaný FJ-2 (131931) si zachoval původní nasávací otvor, ale během testů musel být zvětšen, protože výkonnější motor J65 potřeboval více vzduchu. Sériové FJ-3 pak měly větší nasávací otvor než FJ-2.

První sériový FJ-3 (BuNo 135774) provedl roll out z výrobní haly v továrně v Columbusu a poprvé vzlétl 11.prosince 1953.
Do července 1954 bylo dodáno 24 FJ-3 a letoun se začal testovat.
Navy Squadron VF-173 based v Jacksonville na Floridě byla první jednotkou, která dostala FJ-3. Bylo to v září 1954. FJ-3 poprvé přistál na letadlové lodi USS Bennington (CVA-20) 8.května 1955. 4.ledna 1956 byl FJ-3 prvním letadlem, které přistálo na palubě první po válce postavené letadlové lodi - USS Forrestal.
1.července 1955 změnilo námořnictvo kamuflážní schéma z hluboké modré z dob války v Koreji na šedé horní plochy a bílé spodní.
Od sériového čísla 136118 byly pod křídla montovány čtyři závěsníky, Vnitřní mohl nést 220 kg bombu nebo raketnici, střední 450 kg bombu nebo vypouštěcí zařízení pro AAM-N-7 (AIM-9) Sidewinder. V roce
1956 bylo označení Fury schopných nést Sidewindery změněno na FJ-3M. Celkem bylo na verzi FJ-3M modifikováno asi 80 FJ-3.
Poslední FJ-3 z původní objednávky byl dokončen v únoru 1956. Celkem bylo postaveno 389 FJ-3 se sériovými čísly 135774 až 136162. Druhá objednávka přišla 15.března 1954 a zněla na 214 letounů, ale později byla snížena na 69 a nakonec 2.listopadu 1954 zvýšena o 80 na konečných 149. Sériová čísla této dodávky byla 139210/139178 a 141364/141443.
Dodávky probíhaly od prosince 1955 do srpna 1956.
Až za služby byly FJ-3 Fury vybaveny ráhnem pro doplňování paliva za letu. Díky tomu se jeho dolet zdvojnásobil. Obvykle doplňoval palivo od tankovacího North American AJ-2 Savage tankers.
Tak jako většina prvních proudových letounů měl i FJ-3 problémy s motorem. Přesto byl u pilotů velice populární.
FJ-3 sloužil u těchto squadron:
Atlantic Fleet:
FJ-3: VF-3, VF-33, VMF-122, VMF-313
FJ-3M: VA-172, VF-12, VF-62, VF-73, VF-84, VF-173, VMF-334
Pacific Fleet:
FJ-3: VF-24, VF-91, VF-154, VF-191, VF-211
FJ-3M: VF-21, VF-51, VF-121, VF-142, VF-143, VF-211, VMF-235.

FJ-3 se nezúčastnily žádných bojů, ale létaly jako podpora při americké intervenci v Libanonu v roce 1958.

1.října 1962 byl FJ-3 přejmenován na F-1C podle nového systému značení (Tri-Service scheme). Tak sice byl prvním letounem podle nové řady značení, ale mnoho FJ-3 bylo v téže době vyřazováno ze služby.
FJ-1 a FJ-2 přejmenovány nebyly, ale ty již 1.října 1960 nesloužily.

TTD FJ-3:
Motor: 1x Wright J65-W-4B, 3 500 kg
Rozpětí: 11.31 m
Délka: 11.46 m
Výška: 4.16 m
Hmotnost: prázdná 5 500 kg
Hmotnost: max. 9 500 kg
Poč. stoupavost: 2 580 m/min
Na 9000 m vystoupá za 5.2 minuty
Dolet: max. 2 870 km
Dolet: bojový 1 590 km
Bojový rádius: 595 km; 1 037 km s nádrží na 1 000 l paliva
Max.rychlost: 1 095 km/hod / 0 m
1 002 km/hod / 10 600 m
Výzbroj: 4x 20-mm kanón v přídi, 2x střela vzduch-vzduch AA-N-7 Sidewinder (u FJ-3M)
Top

FJ-4, FJ-4B Fury
Poslední verzí byla FJ-4. Mnozí tvrdí, že FJ-4 byl nejlepší verzí z rodiny F-86 Sabre/FJ Fury. FJ-4 obsahuje tolik změn, že jeho příbuznost s XP-86, který poprvé vzlétl v roce 1947, není na první pohled patrná.
Svůj život začal FJ-4 v červnu 1953 jako tovární projekt NA-208, což bylo označení pro dva prototypy a pro sériový stroje bylo označení NA-209. 16.října potvrdilo námořnictvo kontrakt na 132 strojů pod označením FJ-4. 26.června 1945 rozšířilo námořnictvo objednávku o 45 kusů. Sériová čísla pro prototypy NA-208 byla 139279 a 139280 a pro sériové NA-209 139281/139323 a 139424/139530.
Námořnictvo se vzdalo naděje na výkonný palubní stíhač, kterým se měl stát McDonnell F3H-1N Demon. Příčinou byl nepovedený motor Westinghouse J40. Problémy s J40 vedly k neúspěchu mnoha tehdejších
projektů amerického námořnictva, které na pohon tímto motorem vsadily.
Neúspěch F3H-1N dal další podnět k vývoji FJ-4 o němž se předpokládalo, že by mohl dosahovat výkonů očekávaných od F3H Demon. Námořnictvo očekávalo maximální rychlost 0.95 M a bojový dostup 15 000 m.
FJ-4 se lišil od FJ-3 především o 50% větší zásobou paliva. To si vynutilo přepracování celého draku letounu. Křídlo bylo také nové, ale zachovalo si šíp 35°. I podvozek byl překonstruován.
První FJ-4 (139279) vzlétl 28.října 1954, pilotován zkušením pilotem Richardem Wenzellem. Byl poháněn tímtéž motorem jako FJ-3. Je zajímavé, že oba prototypy měly označení FJ-4 a ne XFJ-4.
Sériové FJ-4 (NA-209) se začaly objevovat v únoru 1955. Poháněl je motor Wright J65-W-16AC. Aby se ušetřila hmotnost byl odstraněn příďový pancíř a zásoba nábojů byla snížena na 576 nábojů.
V roce 1955 bylo postaveno 17 FJ-4, které v roce 1956 následovalo dalších 113. První jednotkou vyzbrojenou FJ-4 byla Marine Squadron VMF-451. V roce 1957 bylo dodáno všech 152 letounů prvního kontraktu.Všechny sloužily u Marine Fighter Squadrons VMF-232, VMF-235 a VMF-451.

FJ-4B byl bitevní verzí FJ-4 a byl nakonec postaven ve větším množství než originální FJ-4. Vycházel z podobných podmínek jako F-86H Sabre, ale mezi těmito dvěma letouny nebyl žádný vztah.
FJ-4B měl šest podkřídelních závěsníků na nichž mohl nést celkem 2 700 kg výzbroje nebo palivové nádrže. Byl vybaven dalšími aerodynamickými brzdami, které používal pro zbrzdění letu při útoku na pozemní cíle. Tyto brzdy se automaticky zavíraly při vysunutém podvozku. FJ-4B mohl nést atomovou bombu.
Poslední FJ-4B byl dodán v květnu 1958. Celkem bylo vyrobeno a dodáno 222 FJ-4B.
FJ-4B mohl nést až 5 střel vzduch-země Martin ASM-N-7 Bullpup. Na podtrupovém závěsníku pak nesl naváděcí kontejner. Dolet střely byl 5 km, rychlost letu 2 M a hmotnost 260 kg.
Bullpup byl v roce 1962 přejmenován na AGM-12B. Po odpalu řídil střelu pilot malým joystickem.
FJ-4B sloužil u Naval Attack Squadrons VA-55, VA-56, VA-63, VA-116, VA-126, VA-146, VA-151, VA-192, VA-212, a u Marine Attack Squadrons VMA-212, VMA-214 a VMA-223. Všechny spadají pod Pacific Fleet.

V srpnu 1955 začaly práce na verzi FJ-4F. Šlo o FJ-4 který měl přimontován raketový motor. Takto byly upraveny druhý a čtvrtý sériový FJ-4 (139282 a 139284). Vznikl jako reakce na sovětské výškové stíhače Tupolev Tu-16 (Badger) a Mjasiščev M-4 (Bison). Přestože letoun ustavil neoficiální výškový rychlostní rekord 1.41 M / 21 655 m, nebyly jeho výkony přesvědčivé a projekt nebyl dále rozvíjen.
Údajně existoval návrh verze FJ-5. Snad to měl být soupeř Grumman F9F-9 (F11F-1) Tiger. Měl špičatou příď a nasávací otvory za a nad pilotní kabinou (podobně jako North American F-107).

Poslední operační nasazení FJ-4B bylo na palubě USS Lexington (CV-16) začátkem roku 1962. I když to není všeobecně známo, podnikly tyto FJ-4B několik bojových letů nad Laosem. Při jednom letu na jaře
1962 byl jeden FJ-4B od VA-146 zasažen palbou ze země. Dolétl zpět na mateřskou loď, ale zde se zřítil na palubu. Pilot přežil, ale letoun musel do šrotu. Tak drží FJ-4B neslavné prvenství prvního letounu amerického námořnictva ztraceného v Jihovýchodní Asii.

1.října 1962 kdy vstoupil v platnost jednotný systém označování typů letadel, byl FJ-4 přejmenován na F-1E a FJ-4B na AF-1E.
AF-1E byl vyřazen z rezerv námořního letectva v polovině 60.let.

TTD FJ-4 Fury:
Motor: 1x Wright J65-W-16A, 3 500 kg
Rozpětí: 11.92 m
Délka: 11.08 m
Výška: 4.24 m
Hmotnost: (FJ-4): prázdná 6 000 kg
max. 10 700 kg
(FJ-4B): prázdná 6 240 kg
max. 12 700 kg
Max.rychlost: 1 090 km / 0 m
1 015 km / 10 600 m.
Bojový dostup: 14 270 m
Poč. stoupavost: 2 300 m/min.
Na 9 000 m vystoupá za 6.3 minuty
Bojový dolet: 2 400 kg mil
3 250 km s nádržemi 2x 900 l paliva
Bojový rádius: 830 - 1 350 km
Výzbroj: 4x 20-mm kanón, 1 360 kg na podvěsech (2 700 kg u FJ-4B)
Top