NAVIGACE

North American FJ-1 (F-1) Fury

Projekt North American s továrním označením NA-134 byl konvenční dolnoplošník s přímým křídlem, trupem kruhového průřezu a vstupem vzduchu v přídi.
USAF objednala pozemní verzi Fury pod označením XP-86. North American tuto verzi vybavil šípovým křídlem. Námořnictvo ale z důvodu zachování nízké přistávací rychlosti požadovalo křídlo přímé.
V květnu 1945 objednalo námořnictvo 100 sériových FJ-1. Později objednávku snížilo na 30 kusů.
První XFJ-1 (Bu No 39053) vzlétl 11.září 1946, pilotován Wallaceem Lienem.
Třicet FJ-1 bylo dodáváno od října 1947 do dubna 1948. Fury měl malé příďové kolo, které dovolilo letounu si kleknout, aby tak zabral méně místa na palubě letadlové lodi.

FJ-2, šípové křídlo

30.ledna 1951 inicioval North American projekt NA-181. Byl to F-86 Sabre upravený pro provoz z letadlových lodí. Námořnictvo okamžitě projevilo zájem a 10.února potvrdilo pozdější kontrakt na 300 sériových strojů. Později byla objednávka zredukována na 200 kusů.
I když měl vyšší sériové číslo byl XFJ-2B (133756) první, který vzlétl. Bylo to 27.prosince 1951.
V prosinci zahájily oba XFJ-2 testy na palubě letadlové lodi USS Coral Sea. Testy nedopadly příliš dobře. Podvozek a záchytný hák se ukázaly jako příliš slabé pro přistání na palubu. Přes zjištěné nedostatky chtělo námořnictvo rychle zavést stíhač se šípovým křídlem a tlačilo na zahájení výroby FJ-2 ještě před odstraněním všech závad.
Potíže se stabilitou letadla a nepříliš dobré vzletové a přistávací charakteristiky vedly námořnictvo k hledání náhrady za FJ-2. Našlo ji v Grumman F9F-6 Cougar.

FJ-3 Fury, motor J65 

Návrh nové verze Fury - NA-194 se rozběhl v březnu 1952. Byl použit nový motor Wright J65-W-2 - licenční britský Armstrong-Siddeley Sapphire. Tento motor měl vetší tah než původní J47-GE-2 použitý u FJ-2.
Vyšší výkon motoru sliboval i vyšší výkonnost letounu a proto dostal NAA 18.dubna 1952 objednávku na 289 letadel. Námořnictvo přidělilo letounu označení FJ-3 v září 1954. FJ-3 poprvé přistál na letadlové lodi USS Bennington (CVA-20) 8.května 1955. 4.ledna 1956 byl FJ-3 prvním letadlem, které přistálo na palubě první po válce postavené letadlové lodi - USS Forrestal.
Až za služby byly FJ-3 Fury vybaveny ráhnem pro doplňování paliva za letu. Díky tomu se jeho dolet zdvojnásobil.
Tak jako většina prvních proudových letounů měl i FJ-3 problémy s motorem. Přesto byl u pilotů velice populární.
1.října 1962 byl FJ-3 přejmenován na F-1C podle nového systému značení (Tri-Service scheme). Tak sice byl prvním letounem podle nové řady značení, ale mnoho FJ-3 bylo v téže době vyřazováno ze služby.
FJ-1 a FJ-2 přejmenovány nebyly, ale ty již 1.října 1960 nesloužily.
 

FJ-4, FJ-4B Fury

Poslední verzí byla FJ-4. Mnozí tvrdí, že FJ-4 byl nejlepší verzí z rodiny F-86 Sabre/FJ Fury. FJ-4 obsahuje tolik změn, že jeho příbuznost s XP-86, který poprvé vzlétl v roce 1947, není na první pohled patrná.
Svůj život začal FJ-4 v červnu 1953 jako tovární projekt NA-208, což bylo označení pro dva prototypy a pro sériový stroje bylo označení NA-209. 16.října potvrdilo námořnictvo kontrakt na 132 strojů pod označením FJ-4. 26.června 1945 rozšířilo námořnictvo objednávku o 45 kusů.
FJ-4 se lišil od FJ-3 především o 50% větší zásobou paliva. To si vynutilo přepracování celého draku letounu. Křídlo bylo také nové, ale zachovalo si šíp 35°. I podvozek byl překonstruován.
FJ-4B byl bitevní verzí FJ-4 a byl nakonec postaven ve větším množství než originální FJ-4. Vycházel z podobných podmínek jako F-86H Sabre, ale mezi těmito dvěma letouny nebyl žádný vztah.
FJ-4B měl šest podkřídelních závěsníků na nichž mohl nést celkem 2 700 kg výzbroje nebo palivové nádrže. Byl vybaven dalšími aerodynamickými brzdami, které používal pro zbrzdění letu při útoku na pozemní cíle. Tyto brzdy se automaticky zavíraly při vysunutém podvozku. FJ-4B mohl nést atomovou bombu.
Poslední FJ-4B byl dodán v květnu 1958. Celkem bylo vyrobeno a dodáno 222 FJ-4B.
 

 Podrobnější historie letounu Fury

Jirka Wagner