NAVIGACE

Bell P-39 Airacobra

Malý stíhací letoun Airacobra byl unikátní příďovým zatahovacím podvozkem a motorem umístěným až za pilotní kabinou. Vrtule byla poháněna dlouhou hřídelí, která vedla pod pilotním sedadlem a procházela převodovou skříní. Později zde byl umístěn mohutný 37mm kanón střílející středem vrtulového náboje (měl zpočátku jen 15 nábojů, později 60 a u posledních verzí 30 nábojů; V. Británie jej nahradila 20mm kanónem Hispano se 60 náboji). V přídi se rovněž nacházely dva synchronizované kulomety a další dva, resp. čtyři byly v náběžných hranách křídel. P-39 Airacobra však byla jako stíhač zklamáním - měla příliš nízký výkon na to, aby byla schopna dostihnout japonské bombardéry. To ve většině případů vedlo k demontáži turbodmychadel z vyrobených letadel. Stroje pak byly (namísto plánované role výškových stíhačů) zařazeny jako průměrné stíhačky v malých výškách nebo útočné letouny, USA s nimi operovaly s poměrně slušnými výsledky ve Středomoří a na Dálném Východě. Sovětský svaz, který jich hlavně přes Írán obdržel 4773, v nich objevil velmi dobré útočníky proti pozemním cílům, neboť byly robustní a 37 mm kanón byl velmi účinný. Přes svou oblibu měly jeden závažný, smrtelně nebezpečný nedostatek: podle vzpomínek jednoho z nejlepších sovětských letců Alexandra I. Pokryškina se dvířka kabiny při pádu zasaženého letounu díky tlaku proudícího vzduchu dala otevřít jen s velkými obtížemi a nedovolila tak pilotovi vyskočit.
V roce 1944 byl typ P-39 ve výrobě nahrazen svým přímým pokračovatelem, modernějším letounem P-63 Kingcobra.

Jirka Wagner