NAVIGACE

Caio Duilio
připravil Michal Béza

Kategorie: Bitevní loď
Třída: Caio Duilio

Série dvou bitevních lodí Caio Duilio byla druhou třídou bitevních lodí postavených pro italskou marínu před První světovou válkou. Lodě byly uvedeny do služby až v letech 1915 a 1916 a tak do bojů nezasáhly. Jednalo se o lodě s konstrukčním výtlakem 21 751 tun, se silnou výzbrojí, ale slabě pancéřované. Obě jednotky prošly v letech 1937-1940 rozsáhlou přestavbou.

Loď Caio Duilio byla stavěna v loděnicích Cantieri di Castellemare di Stabia, kýl byl položen 24. února 1912 a trup byl spuštěn na vodu 24. dubna 1913. Loď pak byla dokončena v loděnicích Cantieri Ansaldo v Janově a uvedena do služby 10. května 1915.

Caio Duilio v roce 1915

Design trupu a umístění výzbroje a hnacích systémů byl velmi podobný jako u lodí třídy Giulio Caesare, ale uspořádání nástaveb bylo poněkud jiné. Také umístění sekundární výzbroje se lišilo.
Původní výzbroj z roku 1915 tvořilo třináct děl ráže 305 mm (12"/46 cal) Model 1909 v konfiguraci 2 x dvoudělová věž a 3 x třídělová věž. Prostřední věž byla později demontována. Sekundární výzbroj tvořilo šestnáct děl ráže 152 mm (6"/45 cal) uložených v kasemetech na přídi a na zádi.  Na věžích hlavní baterie bylo umístěno třináct protileteckých děl ráže 76 mm (3"/50 cal).
Při rekonstrukci ve třicátých letech byla demontována prostřední věž hlavní baterie a ostatní věže byly vybaveny deseti kanóny ráže 320 mm (12,6"/43,8 cal) Model 1934 Terni, což byly převrtané hlavně ráže 12", stejné jako na lodích Caesare.
Původní sekundární výzbroj byla odstraněna a nahrazena dvanácti děly ráže 135 mm (5,3"/45) Model 1938 umístěnými na přídi ve čtyřech trojčitých věžích. Tato děla vyráběly zbrojovky Ansaldo a OTO a v italském námořnictvu byly kromě třídy bitevních lodí Caio Duilio používány také na křižnících třídy Capitani Romani. Byly určeny k boji proti lehce chráněným hladinovým cílům, jejich hlavně v trojitém uspořádání měly každá nezávislý elevační systém a jejich kadence se pohybovala v rozmezí 6-7 ran za minutu. jejich dostřel byl přibližně 19 600 metrů.
Hlavní protileteckou výzbroj tvořilo po roce 1937 deset kanónů ráže 90 mm (3,5"/50 cal) Model 1939. Tyto moderní kanóny byly používány i na nejnovějších italských bitevních lodích třídy Littorio a byly umístěny v jednohlavňových věžích po bocích lodi. Kvůli své moderní koncepci, která předběhla svou dobu, trpěly různými "dětskými nemocemi", ale přesto to byly kanóny výborných balistických vlastností s kadencí až 12 ran za minutu. Hlavně měly tzv. quadaxiální (čtyř-osé) uložení, které umožňovalo nejen rotaci a elevaci hlavně, ale také korekci příčného a podélného pohupování plavidla a bylo zapotřebí 11 gyroskopů pro fungování tohoto složitého zařízení.
Další protileteckou výzbroj tvořilo osm kanónů ráže 100 mm/47 ve čtyřech dvojhlavňových kompletech, 12-19 kanónů ráže 37mm/54 v jedno- a dvojhlavňovém uložení a 16 kanónů ráže 20 mm/65 v dvojhlavňovém provedení.
Tři 450 mm podhladinové torpédomety byly při modernizaci demontovány.

Hnací systémy tvořilo původně 20 uhlových kotlů Yarrow a 3 Parsonsovy turbíny. Tyto byly vyměněny za 8 naftových kotlů Yarrow a dvě turbíny Belluzzo a původní čtyři lodní šrouby byly zredukovány na dva. Modernizací pohonných jednotek se zvýšil výkon soustrojí z původních 31 000 na 85 000 koňských sil a plavidlo dosahovalo rychlosti až 27 uzlů. Ta se sice časem snižovala, ale i tak to byly velice rychlé lodě.

Caio Duilio v roce 1937

Trup lodi byl prodloužen o více než deset metrů přičemž byla protažena a zúžena příď pro dosažení vyšších plavebních rychlostí. Standardní výtlak vzrostl z 21 751 tun na 23 887 tun a maximální z 25 086 tun na 29 391 tun. Pancéřování bylo provedeno z chrom-niklové oceli, boční pancéřový pás tloušťky 79 mm obepínal celý trup, v centrální části dosahoval tloušťky 129 - 249 mm. Věže hlavní baterie měly čela silná 279,4 mm a boky 238 mm silné. Palubu chránil pancéř tloušťky 12,7 mm - 101 mm. Velitelská věž měla stěny silné 100 mm - 259 mm.

Bitevní loď Caio Duilio nezasáhla do bojů První světové války. Ve dvacátých letech byla částečně modernizována, v roce 1925 došlo k explozi v centrální dělové věži a loď poté byla vyřazena z provozu do roku 1928. Od 1. dubna 1937 do roku 1940 probíhala přestavba v loděnicích Cantieri del Tirreno v Janově.

Po vstupu Itálie do Druhé světové války v roce 1940 se Caio Duilio v rámci italské středomořské flotily několikrát střetla s britskými silami, ale kvůli špatné bojové morálce a převaze britských sil nebyli Italové nikdy přesvědčivě úspěšní.
Caio Duilio byla 11. listopadu 1940 potopena torpédy na mělčině v Tarentském přístavu spolu s loděmi Conte di Cavour a.Littorio. Útok provedly letouny Swordfish z letadlové lodi Illustrious. Loď Caio Duilio byla později vyzdvižena a během šesti měsíců opravena. V prosinci 1941 pak prováděla Caio Dulio krytí konvojů ze severní Afriky a 17. prosince byla při jedné z akcí napadena britskými křižníky a torpédoborci. V lednu 1942 opět doprovázela několik konvojů z Afriky a v únoru se pokoušela narušit britské konvoje směřující na Maltu. Od dubna 1942 se už nezúčastnila dalších operací a po kapitulaci Itálie v roce 1943 byla v září přesunuta na Maltu. Zpět k italské flotile se vrátila už v roce 1944, avšak upravená jako školní loď.

Dne 1. listopadu 1956 byla Caio Duilio vyřazena ze služby a v letech 1957-58 pak sešrotována.

Technicko-Taktická Data: