NAVIGACE

Tupolev Tu-95 BEAR

Připravil Petr Lánský

Tu-956 Bear (Medvěd) byl možná nejúspěšnějším sovětským bombardérem,který zůstává dodnes ve službě v mnoha různých variantách a konfiguracích. Nikde jinde ve světě nebyl postaven obdobný typ, který by používal turbovrtulové motory, které poskytují nezvykle dlouhý operační dolet při rychlostech jen nepatrně nižších než srovnatelné bombardéry poháněné proudovými motory.

Vývoj Tu-95 jako mezikontinetálního bombardéru započal na počátku padesátých let po zahájení sériové výroby středního bombardéru Tu-4. Nejprve se uvažovalo o několika konstrukcích, včetně modifikace Tu-4 anebo stavby nového letounu s pístovými motory. Prototypy těchto letadel byly postaveny a testovány v letech 1949 až 1951. Bylo však zjištěno, že letoun s pístovými motory nemůže poskytnout výkon dostačující pro mezikontinetální bombardovací mise. Proto v březnu 1951 začal vývoj proudového mezikontinentálního bombardéru. Zpočátku Tupolevova konstrukční kancelář nevěřila v možnost proudového mezikontinentálního bombardéru, protože nevěřila, že navrhované motory AM-3 poskytnou požadovaný dolet přes 10000 km. Jako alternativu Tupolev navrhl letoun se čtyřmi turbovrtulovými motory, s doletem více než 13000 km a rychlostí přes 800 km/h ve výšce 10000 metrů. Návrh byl označen typ 95

Návrh křídla vycházel ze zkušeností získaných Tupolevem a Ústředním aerohydrodynamickým institutem (CAGI) během vývoje křídla pro Tu-16. Křídlo typ 95 mělo šípovitost 35 stupňů. Pohon tvoří čtyři turbovrtulové motory s protiběžnými rotory umístěné na křídlech. Motorové gondoly téměř celé přesahují před náběžnou hranu. Podvozek se zatahuje dozadu do podvozkových gondol pod křídlem za vnitřními motorovými gondolami.

Největší obtíže během vývoje činily motory. Po studiu různých kombinací a verzí motorů tvořily konečné řešení 4 turbovrtulové motory s tahem okolo 10 000 SHP každý. Koncem čtyřicátých let, nejvýkonnější dostupný turbovrtulový motor byl prototyp BK-2, který poskytoval znatelně nižší tah (4800 SHP). Na počátku padesátých let N. A. Kuzněcov vyvinul motor TV-2 s tahem 6250 SHP. Ten se stal základem motoru TV-12 s dostatečným tahem pro prototyp Tu-95.

Po schválení Tupolevova návrhu 11 července 1951 vláda oficiálně schválila vývoj Tu-95. Byly postaveny dvě verze, jedna s osmi motory TV-2F ve čtyřech gondolách v tandemovém tlačně-tažném uspořádání a druhá se čtyřmi motory TV-12. N. I. Baženkov se stal hlavním konstruktérem všech následujících verzí. Po jeho smrti v roce 1975 převzal funkci hlavního konstruktéra N.V. Kursanov a od konce osmdesátých let stojí v čele programu Tu-95 D. A. Antonov.

První prototyp, označený jako 95/1, vybavený osmi motory, byl postaven v roce 1951 v Závodě č 156. Reduktor a čtyřlisté protiběžné vrtule byly vyvinuty v konstrukční kanceláři OKB-120 pod vedením K.N Ždanova. Každý pár poskytoval tah 12 000 SHP. První let letounu 95/1 se uskutečnil 12. listopadu 1952. Během svého sedmnáctého letu 11. května 1953 v důsledku požáru motoru havaroval a byl ohněm zcela zničen. Druhý prototyp (95/2) s motory TV-12 byl dokončen v červnu 1954 a poprvé vzlétl 16. února 1955. Během testů dokázal s nákladem 5000 kg dosáhnou rychlosti 993 km-h doletu 15000 km a dostupu 11300 m. Sériová výroba letounu - definitivně označeného jako Tu-95 - započala v lednu 1956 v Závodě č. 18 v Kujbyševě. V té době stále ještě nebylo zcela dokončeno testovaní prototypu.

VARIANTY

S výjimkou variant Tu-95/Tu-95M, Tu-95V, Tu-95N a Tu-95K všechny modely byly vybaveny zařízením pro tankování za letu umístěným v přídi letounu.

• BEAR A - TU-95 / TU-95M -- Tu-95 je strategický bombardér dlouhého doletu schopný přesného bombardování z velkých výšek. Tu-95 a Tu-95M byly určeny k nesení 9000 kg bomb na hranici maximálního doletu. Pro vlastní obranu byly vyzbrojeny šesti kanóny AM-23 v radarem řízených věžích. První dva plně vybavené letouny Tu-95 opustily továrnu v srpnu 1955 a začali letové testy v říjnu 1955. S nákladem 5000 kg dosáhly maximální rychlosti 850 km/h dostupu 10200 metrů a doletu 12150 km. Pumovnice byla dlouhá 14,2 metru. Následující letoun, označený Tu-95M, měl výkonnější a ekonomičtější motory NK-12M. Zástavba těchto motorů dovolila zvýšit vzletovou hmotnost. V průběhu testů v září a říjnu 1957 dosáhl Tu-95M maximální rychlosti 905 km/h, dostupu 12150 a doletu 13200 km. Navzdory tomu, že nedosahoval maximální rychlosti a doletu podle původní specifikace začala výroba v říjnu 1957. Během stavby těchto letadel pokračovaly práce na letounu odolnějšímu proti protivzdušné obraně nepřítele. V roce 1952 vláda objednala výškový strategický bombardér s dostupem 17000 metrů. Prototyp vybavený motory NK-12M byl testován, ale vývoj byl zastaven, protože se ukázalo, že letová výška nijak výrazně nezvyšuje odolnost letounu proti raketám země-vzduch. Většina letadel postavených jako Tu-95/Tu/95M byla následně přestavena na raketonosnou variantu Tu-95K/Tu-95KD. Zhruba tucet zbylých letounů Tu-95/Tu-95M byl přestaven na variantu Tu-95U pro průzkumné a cvičné účely.
• BEAR - TU-95V -- Tu-95V, postavený v roce 1956 byl určen k nošení velkých vodíkových pum. Protože na konci padesátých tyto pumy nebyly ještě schopny operačního nasazení, sloužil tento letoun k výcvikovým účelům. Nicméně v roce 1961 byl poslán na generální opravu do Kujbyševa a navrácen svému původnímu určení. Letoun nesl vodíkovou pumu, která byla otestována 31. října 1961. Tato puma vážila kolem 27500 kg a měla účinek ekvivalentní 58 megatunám TNT. Tato verze Tu-95 nebyla západní rozvědkou zjištěna a nedostala západní kódové označení.
• BEAR - TU-95N -- Jeden Tu-95M byl konvertován na verzi Tu-95N. Žádné další informace o této verzi se mi nepodařilo získat.
• BEAR B - TU-95K / TU-95KD --Tu-95K/Tu-95KD nesl jednu raketu Ch-20 (AS-3) Kangoroo vzduch-země. Nejnápadnější změna oproti Tu-95M (Bear A) je přidání široké, ploché kopule radaru pod nosem, která ukrýval 3.3 metru širokou anténu radaru (A336Z) pro navádění rakety. Vývoj zbraňového systému Tu-95K-20, skládajícího se z Tu-95K a podzvukové střely AS-3 začal v březnu 1953. Označení K-20 se jak se zdá označuje najednou letoun i raketu Ch-20 a označení Tu-95K-20 použité v některých pramenech může být chybné. Raketa byla umístěna pod trupem letounu. První let prototypu se uskutečnil 1. ledna 1956 a vývoj pokračoval v oblasti odpalovacích a naváděcích systémů a palubní elektroniky. Sériová produkce Tu-95K začala na jaře 1958 a operační nasazení v září 1959. Podvěšená raketa vedla k velkému nárůstu hmotnosti a aerodynamického odporu, což se projevilo snížením doletu. Tento výkonový deficit byl kompenzován zavedením systému pro tankování za letu. Práce na tankovacím systému začala v květnu 1960 a dokončena byla v roce 1961. Bombardéry, které byly zařízením pro tankování za letu vybaveny, dostaly označení Tu-95KD. Několik Tu-95K bylo později převeleno k výcvikovým jednotkám.
• BEAR C - TU-95KM -- V roce 1960 bylo několik strojů Tu-95K a Tu-95KD vybaveno novým elektronickým a navigačním systémem a jejich označení bylo změněno na Tu-95KM (některé západní zdroje tvrdí že šlo o nově postavené letouny spíše než o konverze). Tu-95KM je vzhledově podobný pozdním sériím Tu-95 KD avšak má přidány dvě kupole umístěných na protějších stranách zadní části trupu. Mnoho Tu-95KM bylo později přestaveno na Tu-95K22 (Bear G).
• BEAR D - TU-95RTs -- Tu-95RTs je varianta Tu-95/Tu-95M která je vybavená pro elektronický průzkum. Tu-95RTs námořní průzkumný byl vyvinut počátkem šedesátých let a svůj první letový test absolovoval v září 1962. Sériová výroba začala v roce 1963 ( některé západní zdroje tvrdí že Tu-95RTs vznikl konverzí z Tu-95/Tu-95M. První lety v námořním letectvu proběhly v roce 1964 a uvedení do služby na jaře 1966. Tu-95RTs byl západní rozvědkou poprvé identifikován (Bear D) v roce 1967. Nová varianta byla pozoruhodná novou zvětšenou kupolí radaru a mnohem větším vyhledávacím radarem v pumovnici, jehož kryt nápadně překračoval obrys trupu. Tento radar poskytoval lokalizaci cíle a navádění řízeným střelám z letadel, lodí i ponorek. Tu-95RTs, přestože vycházel z konstrukce bombardéru, byl navržen a postaven jako námořní hlídkový letoun. Tu-95RTs nebyl ani těžký bombardér ani nebyl vybaven střelami vzduch-země ani protilodními střelami. Neměl ani pumovnici (byl v ní radar) ani křídelní závěsníky. V roce 1991 měl Sovětský svaz 37 letounů Tu-95RTs, které byly umístěny na základnách námořního letectva. Podle smlouvy START I byly všechny varianty Tu-95 považovány za bombardéry a v důsledku toho musel být snížen jejich počet. Dvanáctý dodatek smlouvy START II vyňal 37 existujících TU-95RTs námořních průzkumných z kategorie těžkých bombardérů.
• BEAR E - TU-95U -- Tu-95U je varianta Tu-95/Tu-95M modifikovaná k provádění fotografického průzkumu. Podle západních zdrojů jich bylo vyrobena asi 12 pro námořní letectvo konverzí z Tu-95/Tu95M. Letadlo nosilo fotoprůzkumnou výzbroj v mírně vydutém krytu na místě pumovnice, se sedmi kamerovými okny, tři po každé straně a jedno více vzadu. Podle smlouvy START I bylo stanoveno že letouny Tu-95U (dříve označované Bear E a od teď Bear T) budou považovány za cvičné těžké bombardéry. Jako identifikace cvičných letounů byly na zadních částech trupu Tu-95U (Bear T) nastříkány červené pruhy.
• BEAR F - TU-142 / TU-142M -- TU-142 / TU-142M byly dvě hlavní verze typu Bear F, které se dále členily alespoň na čtyři další subvarianty (po Bear F Mod 4). Úkolem Tu-142/Tu-142M je vyhledávání a ničení nepřátelských ponorek. Vývoj Tu-142 námořního průzkumného letounu začal v polovině šedesátých let, brzy po uvedení TU-95RTs. Konstrukční změny obsahovaly nový kokpit a poněkud prodlouženou příď s novým přídovým podvozkem. Tu-142 přišel o hřbetní a břišní věž. Takto upravená verze Tu-95RTs, s výkonnějšími motory NK-12MV, začala s letovými testy v létě 1968 a byla předána do služby námořnímu letectvu v prosinci 1972. Podle ruských zdrojů probíhala sériová výroba v Závodě č. 18 v Kujbyševě a od poloviny sedmdesátých let v Závodě č. 86 v Tangarogu. Vylepšení Tu-142 v roce 1972 vyústilo ve variantu Tu-142M, užívanou k protiponorkovému boji. První let typu Tu-142M (Bear F Mod 2) se konal 4. listopadu 1975 a předávání sovětskému námořnímu letectvu začalo v roce 1980. Tu-142M2 (Bear F Mod 3), který vstoupil do služby kolem roku 1982, dostal novou SOP s ostrým výběžkem vzad v horní části a byl rozšířen prostor pro uložení sonických bojí. Tu-142M3 (Bear F Mod 4) byl vybaven novým senzorovým kompletem. Byl vyráběn v malých sériích až do konce devadesátých let. Poprvé identifikován západní rozvědkou v roce 1986. Letouny Tu-142 (Bear F a Bear J) nejsou považovány podle smlouvy START I za bombardovací letouny.
• BEAR F - TU-142LL -- Alespoň jeden Tu-142M by konvertován na variantu TU-142LL, která sloužila jako testovací platforma pro nové motory. Zkoušený motor byl nošen v polozatahovatelném loži ve střední části.
• BEAR - TU-95K5 -- V letech 1976-77 započaly práce na vývoji nové varianty Tu-95 - Tu-95K-5- s přepokládanou výzbrojí dvěma protilodními střelami KSR-5 (AS-6 Kingfish). Nicméně vývoj byl brzy zastaven ve prospěch typu Tu-95K-22. Protože verze Tu-95K5 nedošla ani do stádia letových testů, nebyla západní rozvědkou zjištěna tudíž ani nedostala vlastní kódové označení NATO.
• BEAR G - TU-95K-22 -- Na počátku sedmdesátých let započaly práce na vybavování starších typů Tu-95K a Tu-95KD protilodními střelami Ch-22 (AS-3) Kitchen a naváděcím systémémem převzatým z typu Tu-22K Backfire Takto vybavené letouny dostaly označení Tu-95K-22 a nosily buď jednu Ch-22 pod trupem nebo dvě Ch-22 zavěšené pod vnitřní částí křídel. V přídi byl instalován naváděcí radar pro Ch-22. Kompletní defenzivní avionická výbava je patrná z mnoha výstupků na trupu a značí značný důraz kladený na schopnost přežití v bojových podmínkách. Obranná kanónová výzbroj je oproti předchozím typů značně redukována. Hřbetní věž byla kompletně odstraněna a z břišní zbyl jen jeden kanón. První letové testy se uskutečnily v říjnu 1975 a koncem sedmdesátých let začalo přezbrojování Tu-95K/Tu-95KD na variantu Tu-95K-22. Po dokončení operačního testování byly Tu-95K-22 uvedeny do aktivní služby v roce 1982. V roce 1998 bylo v provozu více než 45 takto upravených strojů.
• BEAR - TU-95M-55 -- V polovině sedmdesátých let začal vývoj protizemních/protilodních střel dlouhého doletu Ch-55 (AS-15) Kent. I když byla střela Ch-55 původně vyvíjena pro nadzvukové bombardéry Tu-22K Backfire a Tu-160 Blackjack,. později byla rozhodnuto o použití raket Ch-55 také na typu Tu-95. Testy takto upraveného Tu-95, označeného Tu-95M-55 začaly v roce 1978. Po jejich vyhodnocení byl projekt zamítnut a byl pro nošení raket Ch-55 zahájen vývoj nového typu Tu-95MS. Existence této varianty (Tu-95M-55) nebyla zjištěna západní rozvědkou.
• BEAR H - TU-95MS -- Tu-95MS je letoun založený na Tu-142 a tudíž v detailech značně odlišný od Tu-95. Příď je podobná Tu-95KM a Tu-95RTs ale s menším krytem radaru. Konstrukce zadní věže byla pozměněna - byl instalován jeden dvouhlavňový kanón GSh-23L namísto dvou jednohlavňových kanónů NR-23s užívaných v předchozích verzích. Po úspěšném absolovování letových testů v roce 1979 byla roku 1981 zahájena sériová výroba. Tato varianta byla po od roku 1960 novým čistě útočným bombardovacím letounem. Od roku 1988 byly Tu-95MS byly pravidelně pozorovány v simulovaných útocích na severní Ameriku.
• BEAR H6 - TU-95MS6 -- Verze označovaná TU-95MS6 nosila šest střel Ch-55 (AS-15) Kent. v pumovnici na speciálním rotačním závěsu.
• BEAR H16 - TU-95MS16 -- TU-95MS16 nosil 6 střel Ch-55 (AS-15) Kent. Stejně jako TU-95MS6 v pumovnici a dalších deset na pylonech pod křídly. 4 pylony nesli po jedné a dva po třech střelách.
• BEAR J - TU-142MR -- Tu-142MR byla další modifikace Tu-142M používaná ke zprostředkování rádiové komunikace mezi vlastními ponorkami a velením. Z pumovnice byl odstraněn pátrací radar a namísto něj byl umístěn naviják pro několik kilometrů dlouhou taženou anténu. Podle smlouvy START I nebyl Tu-142MR považován za těžký bombardér.
• BEAR T - TU-95U -- Asi 12 dosluhujících Tu-95/Tu-95M bylo konvertováno na Tu-95U se zapečetěnými pumovnicemi a červenými pruhy v na zadní části trupu. Podle smlouvy START I tyto takto upravené letouny jsou považovány za cvičné bombardéry. Většina jich sloužila ve výcvikovém centru dálkového letectva v Rjazani a byla stažena ze služby během let 1991-92

Tu-95/142 je nasazen v armádách Ruska, Ukrajiny a Indie (Tu-142/142M)

V době podepsání smlouvy START I (1991) bylo v operačním nasazení v Rudé armádě 147 bombardérů a nosičů střel vzduch-země: 84ks Tu-95MS a 63ks Tu-95K-22,Tu-95K a Tu-95M. Dalších 11 kusů Tu-95U bylo užíváno k výcvikovým účelům.

Po rozpadu Sovětského svazu zůstala jedna jednotka Tu-95 (23x Tu-95MS, 1x Tu-95K a 1x Tu95M) na Ukrajině. Tyto letouny byly přenechány Ukrajině, ale záhy byly vyřazeny z provozu na základě smlouvy START I. Celkem 11 strategických bombardérů a 600 raket vzduch-země byly předány do Ruska jako splátka dluhu za zemní plyn. Dva Tu-160 přeletěly z Priluky u Černigova na ruskou základnu Engles. Rakety byly poslány do Ruska vlakem. Další tři Tu-95MS a šest Tu-160 přeletělo na základnu Engels v říjnu 1999.

V době rozpadu SSSR bylo 13ks Tu-95MS-16 a 27ks Tu-95MS-6 bylo umístěno na základnách v Kazachstánu. Tyto letouny byly všechny předány Rusku.

Ruské Tu-95 a Tu-95MS jsou nyní umístěny na dvou základnách, z toho19ks Tu-95MS-16 a 2ks Tu-95MS6 ve stavu 121. těžkého bombardovacího pluku, který patří do 22. vzdušné divize, jež je umístěna na základně Engels ležícího u Saratova cca 750km JV od Moskvy. Na základně Ukrajinka (73. těžká bombardovací vzdušná divize) je dislokováno 16x Tu-95MS-16 a 26x Tu-95MS, které byly přemístěny ze základny Dolon v Semipaltinsku v Kazachstánu. Osm Tu-95 je umístěno v leteckém a zkušebním ústavu v Žukovském. Jeden Tu-95K slouží jako statická ukázka v Rjazani.

Tu-95MS, vyrobené v devadesátých letech, mají plánovanou operační životnost do let 2010-2015. V Rusku v současné době probíhají práce na nové protizemní/protilodní raketě, jako náhradě za Ch-55 (AS-15) Kent

V rámci největšího ruského vojenského cvičení od konce studené války se koncem června 1999 dva Tu-95 přiblížily na dostřel ke Spojeným státům. Bombardéry byly zachyceny pozorovacím letounem P-3C Orion a byly na ně navedeny 4 americké F-15 Eagle, které je donutily ke změně kurzu kolem Islandu zpátky do Ruska. Tu-95 a dva Tu-160 byly z 22. bombardovací divize ze základny Engels. Nejprve letěly spolu přes Norské moře. Zhruba uprostřed se oddělily Tu-160 a vrátily se podél norského pobřeží na základnu.

Dne 16. září 1999 byla zjištěna dvojice ruských Tu-95 mířících k pobřeží Aljašky. Americké stíhačky byly vyslány k zachycení možných útočníků. Podle amerických úřadů se oba Tu-95 otočily před hranicí amerického vzdušného prostoru, kdy byly americké letouny vzdáleny kolem 150 km. Sovětský Svaz pravidelně testoval vzdušnou obranu Spojených států lety k hranicím Aljašky, ale toto byl první podobný incident od března 1993.

Deset Tu-142 vstoupilo do služby v indické armádě v roce 1988. V současné době probíhají jednání Indie s Ruskem o výrobě dalších 6-8 kusů Tu-142. Indie nakupuje rakety Novator 3M-54 Alfa Novator pro ponorky třídy Kilo a nové fregaty. Má se za to že nakoupí i letecké verze těchto raket jako výzbroj Tu-142. Pokud opravdu dojde k nákupu těchto raket lze předpokládat že jimi vybaví i svoje Tu-22K Backfire.

poznámka : n/a značí údaj (autorovi) neznámý

Bear H16 Tu-95MS16 s  AS-15 Mod A RKV-500A ALCM

Bear H6 Tu-95MS6 s AS-15 Mod A RKV-500A ALCM

Bear G Tu-95K22

Bear B Tu-95K

Bear T 
Tu-95U
Cvičný těžký bombardér

Bear A

Bear D

Bear E

Bear F

Bear H

Poznámka autora

K udávání výkonu turbovrtulových motorů jsem použil jednotku výkonu SHP, která je uváděna v anglojazyčných pramenech a která zcela jistě není jednotkou používanou v České Republice. Bohužel český ekvivalent mi zůstal utajen. Jak sem ale vyrozuměl z anglického popisu na této stránce, jedná se o skutečný výkon měřený na hřídeli motoru udávaný v koňských silách

Zdroje a prameny

• Federation of American Scientist
• Russian Strategic Nuclear Weapons, Pavel Podvig, ed., IzdAT, Moscow, 1998, 492 pp. (in Russian). Authors: Oleg Bukharin, Timur Kadyshev, Eugene Miasnikov, Pavel Podvig, Igor Sutiagin, Maxim Tarasenko, Boris Zhelesov
• Tu-142 Tupolev 'Bear' by Alexandre Savine
• Tupolev Tu-95/142 'Bear' @ Encyclopedia of World Military Aircraft
• Tupolev Tu-95/142 'Bear'
• "A History of Strategic Arms Competition 1945-1972" (U), Volume 3, A Handbook Of Selected Soviet Weapon and Space Systems, United States Air Force, June 1976. pgs 40-46

• ---

by Petr Lánský 15.1.2003