zpět indické zbraně

Indické zbraně

NAVIGACE
HOME PAGE
Diskuse
Naše inzerce

Aukce.Military.cz


HINDUSTAN AERONAUTICS Ajeet

připravil Jiří Merta

            Druhá polovina čtyřicátých let se pro většinu vojenských letectev světa nesla ve znamení přechodu z vrtulových letounů na proudovou techniku. Bojové letouny poháněné proudovými motory představovaly obrovský krok vpřed. Jejich vývoj navíc směřoval značným tempem ke stále výkonnějším a dokonalejším typům, což mělo za následek neustále se inovující letecký park hlavních světových mocností mezi něž se řadili zejména Velká Británie, Sovětský svaz a Spojené státy. Avšak vzhledem k tomuto pokroku začaly počátkem padesátých let proudové letouny ranných poválečných konstrukcí rychle zaostávat a cena nových typů byla pro mnohé státy velmi vysoká, což mělo většinou neblahý vliv buďto na jejich ekonomiku nebo obranyschopnost.

Gnat

Mezi méně prosperující země potřebující moderní a zároveň i mohutné vojenské letectvo se řadila v padesátých letech taktéž Indie. Nebylo proto divu, že když byly v roce 1956 zahájeny ve Velké Británii letové zkoušky nového malého stíhacího letounu Folland F.Mk.1 Gnat, za jehož zrodem stál známý britský konstruktér W.E.W. Petter, vzbudil tento projekt u představitelů indických vzdušných sil značný zájem. Přestože se letoun vyznačoval malými rozměry a relativně nízkou pořizovací cenou, jeho výkony byly v mnoha oblastech výjimečné. Zejména se jednalo o vysokou podzvukovou rychlost ve vodorovném letu, akceleraci, obratnost ve všech výškách a malý poloměr zatáček. Typ se navíc vyznačoval technologickou nenáročností výroby, čímž se otevírala i lákavá možnost licenční výroby.

Ještě téhož roku, 15. září 1956, podepsala indická vláda zakázku zahrnující pětadvacet letounů Gnat vyrobených ve Velké Británii a patnáct sad větších stavebních dílů pro konečnou montáž přímo ve výrobních závodech Hindustan Aircraft Ltd. v Bangladore (stát Mysore) v Indii. Krom toho, že se Gnaty montované v Indii staly součástí připrav na licenční výrobu, zaznamenaly i první vylepšení oproti základní britské verzi. Namísto původní pohonné jednotky Bristol Siddeley B.Or.2 Orpheus 701 byla totiž do těchto strojů montována vylepšená verze Bristol Siddeley B.Or.2 Orpheus 701-01 o mírně vyšším výkonu (20,93 kN). Stejnými proudovými motory byly vybaveny i Gnaty vyrobené již přímo v licenci, které začaly opouštěn bránu výrobního závodu HAL o něco později. Licenčně se v Indii začaly nakonec vyrábět i samotné motory.

Prvních šest letounů Folland Gnat vyrobených ještě ve Velké Británii dorazilo do Indie začátkem roku 1958 na palubách transportních letounů Fairchild C-119, přičemž není bez zajímavosti, že k tomu, aby se stíhačky vešly do útrob přepravní stodevatenáctky, musela jim být díky jejich malým rozměrům demontována pouze křídla. Letouny již nesly výsostné znaky indického vojenského letectva a sériová čísla začínající E1059.

K oficiálnímu zařazení importovaných letounů Gnat do operačnímu služby u indického vojenského letectva došlo v létě 1959. První Gnat sestavený v Indii byl zalétán 18.listopadu 1959 a 21.května 1962 i první licenčně vyrobený stroj. Během roku 1965 byla završena výroba první stokusové série a licenční práva na výrobu letounu Folland Gnat se pomalu blížila ke konci. V září téhož roku se však mezi Indií a Pákistánem rozhořel třiadvacetidenní konflikt a právě Gnat byl tehdejším maršálem indického vojenského letectva Arjanem Singhem vyhlášen za vůbec nejúspěšnější stíhací letoun ze všech zúčastněných typů obou zemí, neboť dokázal vymanévrovat jak typ North American F-86G Sabre, tak i Lockheed F-104A Starfighter pákistánského vojenského letectva. Pákistánským letcům navíc činilo problémy malinké Gnaty, které si mezitím vysloužily přezdívku „Sabre Slayer“, vůbec zahlédnout, natožpak pak zasáhnout. Během konfliktu vynikly též velmi dobré manévrovací vlastnosti letounu při vzdušných soubojích v malých výškách a v situacích, kdy bez větších problémů unikaly i tehdejším protiletadlovým střelám Sidewinder s infračerveným naváděním. Tyto a další skutečnosti byli ve finále důvodem k prodloužení licenční výroby, která nakonec trvala až do roku 1974 a vedla ke vzniku 213 letounů typu Folland Gnat. Zároveň však byly i impulsem k zahájení prácí vedoucích k dalšímu zdokonalení tohoto typu.

Ajeet

            Přestože bylo indické vojenské letectvo se svými „Komáry“ spokojeno, o čemž hovoří i skutečnost, že začátkem sedmdesátých let tvořil tento typ výzbroj devíti indických perutí, s narůstajícím stářím letounů se na nich začaly stále častěji projevovat určité nedostatky. Nejvážnější z nich se týkaly hydraulického okruhu a nespolehlivosti některých dalších systémů. Z tohoto důvodu byl v roce 1969 zadán společnosti HAL požadavek na zahájení vývoje vedoucího k odstranění výše zmíněných problémů a celkové modernizaci stroje. Vylepšený Gnat měl nést označení Gnat II a držet se svého původního určení, ale v roce 1972 byla specifikace rozšířena o požadavek, aby byl letoun krom stíhání schopen též útoků na pozemní cíle a dostal i nové označení: Ajeet (Nepřemožitelný).

            První dva letouny Ajeet, sloužící jako prototypy, vznikly úpravou posledních dvou vyrobených Gnatů a k premiérovému vzletu nového typu došlo 6.března 1975. I přes výraznou podobu se svým předchůdcem byl Ajeet letounem v mnoha ohledech složitějším a propracovanějším, přičemž nejvýraznější vizuální odlišnost je tvořena přepracovaným křídlem s integrálními palivovými nádržemi o objemu 250 litrů a čtyřmi závěsníky určenými k nesení výzbroje (včetně pumové) až do celkové hmotnosti 1 000 kg. Mnohem rozsáhlejší změny však byly provedeny ve vnitřním vybavení letounu. Jednalo se zejména o zcela inovovaný systém hydrauliky a ovládacích prvků, zesílený ocas letounu a vylepšený podvozek s protiskluzovou soustavou, instalaci nové vystřelovací sedačky Martin Baker Mk.GF4 s parametry 0-167 (minimální výška – minimální rychlost), přidání nejrůznějších navigačních přístrojů, rádiového vybavení a klimatizace indické výroby, moderní avioniky se střeleckým zaměřovačem Ferranti, apod.

            HAL Ajeet tedy představoval jednomístný stíhací a lehký útočný letoun konstrukčně vycházející z typu Folland Gnat F.Mk.1, nesoucí však několik důležitých vylepšení zvyšujících účinnost i spolehlivost letounu. První sériově vyrobený Ajeet se vznesl do vzduchu poprvé 30.září 1976 a v roce 1977 byl tento typ oficiálně přijat do operační služby u Indian Air Force. Sériová výroba pokračovala nepřetržitě až do března 1982. Celkem bylo zkonstruováno devětaosmdesát letounů Ajeet, přičemž deset z nich vzniklo přestavbou starších licenčně vyrobených letounů Gnat.

            Jak již bylo uvedeno výše, určitých vylepšení doznala i výzbroj letounu a to především díky dvojici závěsníků navíc, kterou měl Ajeet oproti Gnatu pod křídly. Na tyto závěsníky bylo možné podvěsit až čtyři klasické „železné“ pumy po 250 kg (v sedmdesátých letech byly pro Ajeet ve Španělsku vyráběny bomby Vintago 250), taktické pumy BAP.100 po devíti kusech, kazetové pumy BL.755 CB, raketnice TBA ráže 68 mm po osmatřiceti neřízených raketách, protiletadlové řízené střely s infračerveným naváděním Matra R.550 Magic a přídavné nádrže s palivem, pro které byly v naprosté většině zbraňových konfigurací dva závěsníky vyhrazeny.

Rozpětí

6,73 m

Délka

9,04 m

Výška

2,46 m

Nosná plocha

14,69 m2

Hmotnost prázdného letounu

2 302 kg

Max.vzletová hmotnost

4 170 kg

Max.rychlost

1 102 km/h

Dolet

800 km

Dostup

12 000 m

Čas výstupu na 12 000 m

6 minut

            V době své největší slávy tvořil HAL Ajeet výzbroj celkem třech perutí indického vojenského letectva. Ve výzbroji se udržel až do roku 1991, kdy došlo k vyřazení posledního letounu tohoto typu z výzbroje Indian Air Force.

 

Ajeet Trainer

            Podobně jako vznikla ve Velké Británii úspěšná dvoumístná cvičná verze letounu Folland Gnat nazvaná Folland Gnat Trainer, pokusila se i společnost HAL koncem sedmdesátých let prorazit s obdobným projektem vycházejícím z letounu HAL Ajeet, který by sloužil k přeškolování letců a jejich zbraňovému výcviku.

            Kvůli zástavbě prodlouženého kokpitu s dvojicí pilotních sedadel umístěných v tandemovém uspořádání měla tato verze letounu trup, z něhož byly vyjmuty dvě vnitřní palivové nádrže, prodloužen o 140 cm. Její výzbroj sice zůstala v základu shodná s výzbrojí verze bojové, včetně zachování dvojice revolverových kanónů ráže 30 mm umístěných po jednom v každé vnější stěně vstupních otvorů vzduchu, ale ty mohly být v případě potřeby odstraněny a nahrazeny dodatečnými palivovými nádržemi. Letoun byl stejně jako indické stroje Folland Gnat a HAL Ajeet poháněn proudovým motorem Bristol Siddeley B.Or.2 Orpheus 701-01.

            První prototyp letounu nesoucí oficiální označení HAL Ajeet Mk.2 vzlétl poprvé v roce 1982. Nevydržel však létat dlouho, neboť byl ještě téhož roku ztracen při havárii. Druhý prototyp byl sice dohotoven a zalétán hned rok poté, ale to už začal program pomalu ustupovat do ústraní. Projekt letounu „Ajeet Trainer“ byl nakonec pro upadající zájem indického vojenského letectva zastaven úplně a to i přesto, že se na obzoru rýsovalo několik zahraničních objednávek.

 

 


Pokud najdete v článku chyby, pište autorovi článku. Jeho jméno je uvedeno v záhlaví či na konci stránky.

V případě jiných dotazů, nápadů nebo problémů,  napište mail sem

Copyright © 2017 All Rights Reserved

Bez písemného souhlasu autorů není dovoleno využívat zveřejněné informace ke komerčním účelům.


Naše další stránky: Agile Factory | Experio | Beatles