NAVIGACE

Musashi
připravil Michal Béza

Kategorie: Bitevní loď
Třída: Yamato

Bitevní loď Musashi byla druhou a poslední dostavěnou lodí třídy Yamato. Byla postavena firmou Mitsubishi Heavy Industries v loděnicích Nagasaki. Kýl byl položen 29. března 1938, loď byla spuštěna na vodu 1. prosince 1941 a uvedena do služby 5. srpna 1942. Loď byla pojmenována podle japonské provincie jejíž součástí je i Tokio.

 

Úvod - představební přípravy

Lodě třídy Yamato byly nejen největší bitevní lodě postavené v Japonsku, ale i největší bitevní lodě postavené vůbec. Konstrukční výtlak lodí činil 61 000 tun a maximální přes 70 000 tun! Takové kolosy nebyla schopna postavit žádná japonská loděnice bez předchozích úprav. Tyto přípravy znamenaly nejprve výběr vhodných přístavů, dále zesílení skluzů nebo rozšíření doků, stavbu nových jeřábů s vysokou nosností a přepravních plavidel schopných unést obrovské dělové věže hlavní baterie a to vše při maximálním utajení. Například v Kure, kde byla stavěna Yamato, byl prohlouben stavební dok o tři stopy aby trup mohl vůbec plout a celá oblast byla zastřešena proti možnému sledování z nedaleké hory. Jediným dalším možným přístavem, kde bylo možno stavět tak rozměrné lodě bylo Nagasaki. Zde byl místo doku použit skluz, který musel být také rozšířen a zesílen. Stavba více než 30 000-tunového trupu si také vyžádala rozšíření dílen, které poté zabíraly plochu téměř 87 000 m², a stavbu dvou plovoucích jeřábů o nosnosti 150 a 350 tun, které zvedaly těžké pláty pancéřování. Pro zajištění utajení byl celý skluz zakryt oponou se sisalových lan, jejichž celková délka činila 3 029 km a vážila 408 tun. Tato obrovská spotřeba sisalových lan způsobila jejich nedostatek na japonském trhu a vyvolala stížnosti rybářů :-) Zajímavé byly i lodě přepravující dělové věže a 18" hlavě. Věže byly vyráběny v Kure vážily téměř 2 500 tun a musely být nějak přepraveny do Nagasaki, kde byla stavěna Musashi, nebo do Yokosuky, kde byla stavěna Shinano. V Sasebo - jedné ze třech největších japonských námořních základen - byl vybudován suchý dok, který byl schopen pojmout tyto lodě, a zde byla také určena jejich základna.

 

Konstrukce, ochrana

Jedním z významných aspektů trupu lodí třídy Yamato byl ten, že jejich poměr délky k výtlaku byl nízký a jejich poměr délky k rychlosti byl malý ve srovnání jak s ostatními loděmi japonské flotily, tak proti lodím jiných loďstev. Tuto skutečnost vyjádřenou v číslech ukazuje následující tabulka:

Zajímavější je však asi koeficient příčného řezu ponořené části, tedy tzv. "block koeficient", který činil 0,612, což je asi nejvyšší hodnota mezi všemi bitevními loděmi. Z toho vyplývá, že lodě Yamato měly velice malý ponor vzhledem k tonáži. To byl jeden ze základních požadavků kladených na konstruktéry z důvodů mělkých kotvišť a přístavů japonské flotily. Nicméně jejich ponor při plném naložení dosahoval 10,68 metru a některé části některých námořních základen a nájezdy do doků musely být prohloubeny. Dalším technickým problémem bylo snížení hydrodynamického odporu trupu a maximální zefektivnění hnacího systému. Studie byly prováděny v Námořním Technickém a Výzkumném Institutu v Tokiu v největším testovacím bazénu v Japonsku, který byl dlouhý 245,5 m, široký 12,5 m a hluboký 6,5 m. Eperimenty vedly k navržení jakési cibulovité předsunuté přídě, nevětší, jakou kdy japonští konstruktéři stavěli. Efekt byl však jednoznačný - při rychlosti 27 uzlů byl snížen odpor trupu až o 8,2%. Zlepšením designu závěsů hřídelů lodních šroubů a břišních kýlů pak bylo dosaženo dalšího snížení odporu. Úspory na efektivním výkonu pak činily 7 910 - 15 820 HP (koňských sil). Při rychlostních testech 65 000 tunové Yamato s hnacím systémem o výkonu 153 550 HP pak bylo dosaženo rychlosti 27,46 uzlu a efektivní výkon byl spočítán na 76 700 EHP a efektivnost strojů při standardní rychlosti 18 uzlů byla 58,7%, což byl skvělý výsledek.
Pancéřové pláty bočního pásu byly ve střední části trupu spojovány vrchním přeplátováním, z čehož měli konstruktéři nejprve obavy kvůli nautickým vlastnostem a obtékání trupu, ale v praxi se tato metoda výborně osvědčila, protože největší odpor a tlak vody byl v přední a zadní části trupu a zde bylo použito klasického zadního spojování plátů. Pro maximální pevnost pancéřování a zároveň úsporu hmotnosti byly použity nové postupy při budování trupu. Některé části pancéřování sloužily zároveň jako nosníky. Spodní část bočního pancéře tvořila zároveň podélné konstrukční členy.  Tuto metodu již předtím Japonci použili u středního pancéřování křižníků Furutaka. Další přídavné pancéřování bylo upevněno pomocí elektrického svařování, což byla pro japonské loďaře poměrně novinka (poprvé použito v roce 1934 u 10 000 tunové ponorky Taigei). Elektrického svařování však bylo použito výhradně mimo podélné konstrukční prvky, jelikož to konstruktéři, poučení z několika nedávných nehod torpédoborců stavěných touto metodou, nepovažovali za bezpečné (v letech 1934-35 se tři lodě na rozbouřeném moři rozlomily a potopily a jedna utrpěla vážné škody). Většina nástaveb na lodi byla také zbudována pomocí elektrického svařování a největší svařovaný blok měl výšku 10,9 metru a hmotnost 80 tun. Celková délka svařovaných spojů dosáhla 463,8 km přičemž bylo použito 7 507 536 svařovacích prutů. Naproti tomu bylo použito 6 150 300 nýtů. Hlavní podélné konstrukční prvky byly provedeny ocelí Ducol, zatímco ostatní středně tvrdou ocelí. Centrální podélné pažení bylo zdvojené a  podepíralo palubní pancéřové pláty tloušťky 200 mm. Paluba, navržená od přídě k zádi prakticky rovná, umožňovala použití nepřerušovaných podélných konstrukčních prvků, což se také odrazilo na úsporách hmotnosti.
Každopádně pancéřování lodí Yamato bylo výtečné - životně důležitá centra lodi byla chráněná pancéřem tloušťky 410 mm z tvrzené oceli Vickers schopné odolat dopadu AP projektilu ráže 18" na vzdálenost 19 900 metrů a více, pláty pancéřové paluby o tloušťce 200 mm z oceli MNC byly schopné prorazit pouze protipancéřové pumy o hmotnosti 991 kg shozené z výšky min. 3 400 metrů. Dokonce i nejhornější paluby na přídi a zádi, mimo vitální centra lodi, byly chráněny pancéřem z oceli CNC tloušťky 35-50mm, který byl schopen odolat 250 kg pumě ze střemhlavých bombardérů. Boční pancéřový pás tloušťky 410 mm byl vyroben z oceli Vickers a zesílen ocelí Ducol tloušťky 8,9mm. Čela věží hlavní dělové baterie chránil pancéř tloušťky 650 mm (!) a jejich boky byly 381 mm silné. Barbety měly tloušťku 546 mm a velitelská věž 495 mm. Loď byla rozdělena na 1 065 vodotěsných oddílů pod čárou ponoru a 82 oddílů nad hlavní pancéřovou palubou. Pancéřováním byly chráněny systémy řízení, kouřovody a především muniční skladiště. Pancéřová ochrana byla tak mohutná, že na ni připadalo 34,4 % z celkového výtlaku lodi.
Na rozdíl od ostatních japonských lodí byly lodě Yamato výborně navrženy pro přežití v případě poškození. To jednoznačně prokázala jak Musashi tak i Yamato ve svých posledních hodinách. Ačkoli obě utrpěly mnohé zásahy, byly schopné se udržet na hladině a ještě manévrovat. Schopnost přežití jim dovoloval design trupu mnohem vyšší kategorie než měly např. lodě Nagato - zatímco u Nagato byla výška přídě a zádě nad vodou 7,89 metru respektive 4,78 metru, u lodí třídy Yamato to bylo 9,99 metru resp. 6,37 metru. Toto dávalo lodím Yamato rezervu ve výtlaku 54 450 tun oproti 29 292 tun u lodí třídy Nagato. Yamato a Musashi byly konstruovány tak, aby si zachovaly stabilitu i při náklonu 20 stupňů.
Lodě třídy Yamato byly také první japonské válečné lodě, ve kterých byla nainstalována klimatizace. Nebyla sice ve všech obytných částech lodi, ale i tak prý měly lodě Yamato a Musashi mezi námořníky reputaci jedněch z nejpohodlnějších lodí v japonském válečném námořnictvu.

Výzbroj

Hlavní výzbroj lodi tvořilo devět děl ráže 460mm (18,1"/44) umístěných ve třech trojhlavňových věžích - dvě na přídi a jedna na zádi. Věže konstrukčně vycházely z (mnohem menších) věží pro kanóny ráže 6,1" používaných na křižnících Mogami (na starších typech japonských bitevních lodí byly pouze dvouhlavňové věže hlavní baterie). Děla byla největší, jaká kdy byla na lodi instalována. Až do konce války Japonci oficiálně uváděli označení Type94   400 mm, aby utajili jejich skutečnou ráži. Celkem bylo vyrobeno 27 kusů těchto děl, přičemž americkým okupačním jednotkám se podařilo získat pouze dvě neporušené hlavně, které byly posléze přepraveny do Dahlgren Proving Grounds ve státě Virginia na testování. Každá hlaveň vážila 165 tun a byla dlouhá 20,7 metru. Hlaveň měla 72 drážek a kadence byla 1,5 - 2 rány za  minutu. Tato děla používala tři typy munice: Protipancéřové projektily - APC Type 91 o hmotnosti 1 460 kg, bombardovací - HE o hmotnosti 1 360 a zápalné protiletecké šrapnely - IS (Incendiary Shrapnel) zvané Sankaidan o hmotnosti 1 360 kg. Úsťová rychlost byla 780 m/s (APC) nebo 805 m/s (HE, IS). Tlak v nábojové komoře dosahoval hodnot 3 000 - 3 200 kg/cm². Hnací nálož se nabíjela po šesti vacích (pytlích). Průraznost projektilů byla při teoretické nulové vzdálenosti od cíle 864 mm homogenního pancéře a na vzdálenost 30 km činila průraznost 416 mm pancéře. Průměrná životnost hlavně byla odhadována na 150 - 250 ran. Zásoba munice na lodi činila 100 projektilů na hlaveň, přičemž v každé věži bylo uloženo 180 projektilů v rotující části a zbytek v muničním skladišti. Maximální elevace hlavně byla 45 stupňů a tehdy činil dostřel děl 42 030 metrů. Rychlost elevace byla 10 stupňů za sekundu. Věž se otáčela rychlostí 2 stupně za sekundu v maximálním rozsahu +/- 150 °. Odskok hlavně činil 1,43 metru.
Vzhledem k obrovské ráži byla předpokládána také obrovská rázová vlna při střelbě a tomu musel být přizpůsoben design všech zařízení a zbraňových systémů na otevřené palubě. Zatímco tlaková vlna ze dvou zároveň pálících 16" děl byla spočítána na 1,4 kg/cm² ve vzdálenosti 15 cm od ústí hlavní, u třech 18" hlavní to již bylo 4,17 kg/cm². To byly značné hodnoty vzhledem ke skutečnosti, že již tlaková vlna o síle 0,1 kg/cm² dokáže smést člun z paluby a tlaková vlna o síle 0,46 kg/cm² prý dokáže strhat šatstvo z mužů a způsobit jim dočasné bezvědomí. To znamenalo, že při střelbě hlavní baterie nemohl být na horní palubě žádný člun a stanoviště protileteckých zbraní musela být chráněna štíty proti účinkům rázové vlny. Všechny hlídkové a záchranné čluny musely být umístěny v hangárech situovaných po obou stranách zádě. Ventilátory na horní palubě byly redukovány na minimum a umístěny v prostorách, kde nebyla tlaková vlna tak silná. Zaštítění protileteckých zbraní sice umožnilo jejich používání i při palbě hlavní baterie, na druhou stranu však značně omezilo jejich počet a umístění. Po propuknutí války však vyvstala potřeba většího nasazení protileteckých zbraní a proto byly i na lodě třídy Yamato přidány další protiletecké kanóny, tyto však již bez ochranných štítů.
Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct děl ráže 155mm (6,1"/60) model 1914 ve čtyřech trojdělových věžích. Dvě byly umístěny v ose lodi za druhou a před třetí věží hlavní baterie a dvě byly umístěny na bocích uprostřed lodi. Jednalo se o věže demontované z křižníků třídy Mogami, na nichž byly nahrazeny děly ráže 8". To byl jejich nedostatek, protože jejich pancéřování odpovídalo pouze lehkému pancéřování křižníků. Přesto to však byly skvělé zbraně, sice s nižší kadencí, ale přesné. Děla vážila 12,7 tuny, hlaveň dlouhá 9,3 metru měla 40 drážek a její rychlost palby se pohybovala mezi 5 - 7,5 rány za minutu (udává se však, že výtahy zásobující věž projektily nebyly schopny dodávat více než 6 projektilů za minutu a výtahy dodávající prachové nálože nebyly schopny dodávat více než 5 vaků za minutu, takže skutečná kadence nepřesahovala 5 ran za minutu). Projektily o hmotnosti 55,8 kg byly stříleny až do vzdálenosti 25 km při maximální elevaci 55°. Rychlost elevace byla 10 stupňů za minutu, rychlost otáčení věže 5-6 stupňů za sekundu v rozmezí +/- 150 stupňů. Úsťová rychlost u těchto děl byla 920 m/s. Nabíjecí úhel byl + 7°, projektily byly nabíjeny hydraulicky, hnací nálože ručně. Věž obsluhovalo 22 mužů u děl, 7 mužů u podavačů projektilů a 10 mužů u podavačů prachu. V roce 1944 byly dvě věže uprostřed lodě odstraněny, aby uvolnily místo protileteckým zbraním.
Protileteckou baterii tvořilo především dvanáct kanónů ráže 127mm (5"/40) Type89 model 1928. Byly umístěny uprostřed lodi kolem nástaveb v šesti dvojvěžích. Rozsah jejich elevace byl -7° až +90°, rozsah rotace +/- 70° a rychlost palby 8 - 14 ran za minutu. Jednalo se o univerzální kanóny, tzn. že používaly jak protileteckou munici IS, tak protilodní HE. Maximální dostřel činil 14 600 metrů v horizontální rovině a 9 400 metrů ve vertikální rovině. Další protileteckou výzbroj tvořilo několik desítek kanónů ráže 25 mm v trojhlavňových kompletech i jednotlivě. Kulomety ráže 13 mm byly v dubnu 1944 odstraněny a nahrazeny dalšími kanóny ráže 25 mm.
V hangárech umístěných na zádi nesla loď až čtyři průzkumná letadla a to E13A1 Aichi "Jakes" nebo F1M2 Mitsubishi "Pete". Na zádi byly též umístěny dva katapulty. Podle dostupné literatury měla Musashi povrchový radar Type21, ačkoli obě lodě třídy Yamato vstoupily do služby bez radarového vybavení. Protiletecký radar ve výzbroji nebyl.

 

Pohon, manévrování

Pohonný systém nebyl nijak ojedinělý, snad jen uspořádáním kotlů. Vysokotlaké kotle Kanpon byly uspořádány do čtyř řad po třech kotlích, přičemž každý z nich měl vlastní od ostatních oddělenou kotelnu. Každé tři kotle v jedné řadě byly napojeny na jednu turbínu Kanpon s redukčním systémem a tyto čtyři turbíny byly také uloženy vedle sebe v oddělených prostorách. Z pohledu ochrany a přežití útoku to bylo ideální uspořádání, ale to si mohly dovolit pouze plavidla se šířkou trupu podobnou lodím Yamato. Strojovny a kotelny byly naměstnány do prostoru 516 m², což oproti lodím Nagato(640m²) byla jednak úspora místa a zároveň byl poměr výkonu strojů ku prostoru který zabíraly téměř dvojnásobný. Výkon soustavy činil 150 000 koňských sil, při rychlostních testech dočasně 153 553 HP. Maximální rychlost dosažená při testech byla 27,46 uzlů a při zásobě paliva 6 300 tun a optimální rychlosti 16 uzlů činil akční rádius 7 200 námořních mil.
Ačkoli byla Musashi rozměrná loď, její manévrovací schopnosti byly skvělé. Její taktický diametr (průměr obratu) při kormidle otočeném na maximálních 36 stupňů a při rychlosti 26 uzlů byl byl 639 metrů! Lodě třídy Yamato měly dvě kormidla - hlavní a vedlejší - namísto zdvojeného kormidla, jak bylo běžné u jiných velkých lodí. Původně bylo plánováno umístit jedno kormidlo na záď a druhé na příď, aby se předešlo ztrátě manévrovatelnosti při zásahu jednoho kormidla, jako se to stalo u německé lodi Bismarck, ale později bylo od této koncepce upuštěno a vedlejší (nebo záložní) kormidlo bylo umístěno přibližně 14,9 metru před hlavní kormidlo. Při zkušebních plavbách však vyšlo najevo, že vedlejší kormidlo samotné stejně nedokáže změnit již jednou započatý obrat.

 

Kariéra lodi

Hned po svém uvedení do služby 5. srpna 1942 byla Musashi přidělena k První divizi bitevních lodí a započala náročný trénink. Dne 22. ledna 1943 se připojila u Truku k Yamato a 11. února 1943 se stala vlajkovou lodí flotily. Po ztrátě ostrova Guadalcanal a smrti admirála Yamamota byla Musashi spolu s Yamato převelena do domovských vod, kde se měly obě lodi vypořádat se sílící přítomností spojenců. Na palubě Musashi byl přepravován popel z ostatků admirála Yamamota a když loď připlula do Yokosuky, vstoupil na její palubu poprvé a naposledy císař Hirohito. Musashi se poté přemístila do přístavu v Kure, kde byly v suchém doku provedeny drobné, ale nezbytné opravy. V polovině roku se Musashi vydala opět do Truku, odkud se měla vydat chránit Gilbertovy a Marshallovy ostrovy. Zde se k ní připojila i Yamato, ale obě lodi obdržely rozkazy zůstat na základně a do bojů se nezapojily. Později, 10. února 1944, obdržela Musashi rozkaz stáhnout se z Truku a zamířila k atolu Palau. Odtud se však stáhla následně 29. března v obavě z leteckého útoku spojeneckých svazů. Toho večera byla zasažena torpédem z americké ponorky. Torpédo zasáhlo příď a nezpůsobilo žádné závažné škody, nicméně sedm námořníků při tomto incidentu zahynulo a jedenáct bylo zraněno.  Loď se pak 3.dubna 1944 vrátila do Kure. V loděnicích v Kure byly opraveny škody způsobené torpédem a byly odmontovány věže s kanóny ráže 155 mm ze střední části trupu a nahrazeny 25 mm protileteckými trojkanóny. Dále bylo přidáno 21 trojkanónů a 26 jednotlivých kanónů ráže 25 mm.
Musashi spolu s Yamato pak byly převeleny na Tawitawi, což měl být startovní bod pro novou ofenzívu v jihozápadním Pacifiku. První divize bitevních lodí měla tvořit podporu svazu letadlových lodí. Když se americké jednotky vylodily na ostrově Biak na západní Guinei, rozhodli se Japonci vyslat obě bitevní superlodě aby rozprášily invazní síly, ale tento ambiciózní plán byl odpískán a obě lodě byly odvolány, jelikož se tou dobou rozjížděla americká invaze na Saipan. V polovině června 1944 v průběhu kampaně o Filipínské souostroví se nerovnováha sil mezi Japonskem a Spojenými Státy ještě více prohloubila, protože Japonci přišli o tři letadlové lodě a spoustu letounů na pozemních základnách. Doposud nepoškozená Musashi byla spolu s Yamato odvolána ke konci června na domácí základnu. Zde se lodě připravily na obranu Filipín, Formosy, Okinawy a Japonských Domovských Ostrovů, které již nyní byly ohroženy invazí kvůli ztrátě strategického Saipanu a dalších ostrovů z Mariánského řetězu. Yamato a Musashi obdržely 9. července rozkaz vydat se urychleně k japonskému kotvišti Lingga, kde absolvovaly náročný trénink v přípravě na nadcházející bitvy. Japonské palubní letectvo už téměř neexistovalo a to co z něj zbylo byli nezkušení piloti na starých strojích. Admiralita se tedy musela spolehnout na mohutná děla svých bitevních lodí.
Když hlídka na ostrově Suluan, u vstupu do Leytského zálivu, ohlásila nepřátelské svazy, veškerá hladinová plavidla u kotviště Lingga byly zalarmována. Lodě vypluly 18. října 1944 a za dva dny dopluly do Bruneje, kde doplnily palivo. Dva dny nato vyplul japonský svaz přes Filipínskou oblast s cílem zaútočit na nepřátelské síly u zálivu Leyte. Časně ráno 23. října byly dva japonské těžké křižníky potopeny a jeden vážně poškozen americkými ponorkami číhajícími severovýchodně od ostrova Palawan. Zatímco hlavní japonské síly postupovaly Sibuyanským mořem, Američané vyslali velký počet palubních letadel, která svaz napadla. Japonské lodě pokryly oblohu protileteckou palbou, ale hlavním cílem útoku byla Musashi. Krátce po poledni, když odlétla druhá vlna letadel, byla příď Musashi zaplavena až ke třetí palubě, loď nabírala dále vodu a nakláněla se na levobok. Její rychlost poklesla na 22 uzlů. V prvních dvou vlnách byla zasažena 7 bombami a 9 torpédy a minimálně 11 bomb explodovalo v její těsné blízkosti. To že si udržela tak vysokou rychlost bylo něco úžasného. Teprve třetí vlna letadel ji "srazila na kolena". Při ní byla Musashi zasažena dalšími 10 pumami a 11 torpédy. Loď začala ztrácet manévrovatelnost, především kvůli značně ponořené přídi. Příď byla natolik zaplavena, že rychlost lodě poklesla na 6 uzlů. Přesto se posádce podařilo alespoň zmenšit boční náklon o čtyři stupně. V průběhu večera se však situace stala dramatickou. Loď se opět začala naklánět na bok a tento náklon se neustále zvyšoval. Až přibližně čtyři a půl hodiny po skončení třetího útoku se Musashi potopila. Z posádky 2 800 mužů utonulo 1 039.

Technicko-Taktická Data: