| NAVIGACE |
|
|
|
|
Bezpilotní bojové letouny
Připravil Lukáš Visingr
Bezpilotní bojové letouny, známé většinou jako UCAV (Unmanned, popř. Uninhabited Combat Aerial Vehicles), se v několika posledních letech staly mimořádně frekventovaným pojmem. Bezpilotní letouny (vesměs průzkumné) jsou na scéně již dlouho, prakticky od vietnamské války, ale popularitu si získaly až v Perském zálivu a v bývalé Jugoslávii. Není pochyb o tom, že např. právě v Bosně velice významně přispěly k úspěchu operací OSN. Ve velmi blízké budoucnosti (do pěti let) můžeme očekávat masivní nástup bezpilotních letounů, které dosavadní "vyhledej" změní na "vyhledej a znič". V tomto článku bych čtenáře rád seznámil s minulostí, současností a budoucností UCAV v amerických ozbrojených silách.| Proč bez pilota? Tendence zavádět UCAV do výzbroje mají hned několik důvodů. Na prvním místě je to prostý fakt, že při nasazení letounu bez lidské posádky nehrozí ztráta pilota. Pomineme-li humanistické hledisko (lidský život je nenahraditelný a podobně), tak je to významná výhoda i z hlediska vojensko-ekonomicko-časového. I to nejsložitější bojové letadlo vyrobíte maximálně za několik měsíců, kdežto dobrého pilota musíte školit přinejmenším rok nebo dva. Pilot je dlouhodobá investice, může se učit, zdokonalovat a předávat své znalosti dál. UCAV může být vyslán i na takřka sebevražednou misi. Devatenáct letounů bude zničeno, ale ten dvacátý uspěje. Bezpilotní letoun bude vždycky levnější. Nemá pilotní kabinu s nákladným vybavením, vlastní kontrolní systémy jsou vcelku primitivní, protože řízení se děje na dálku. Jedinou opravdu složitou elektronickou částí bude systém pro přenos dat. Dalším významným důvodem je (ačkoli se to na první pohled nezdá) nástup nových typů střel vzduch-vzduch. Nejobratnější střelou současnosti je zřejmě nový izraelský Python-5, který je schopen manévrovat s přetížením až 100 g (pro představu, při letové rychlosti kolem 1 000 m/s to znamená obrat o 180° za 2,3 sekundy). Uvážíme-li, že kontrolní systémy dnešních letadel zabrání pilotovi provést manévr s více než 9 g, je to poněkud skličující. Ukazuje se, že není problém vyrobit kompozitový drak, který přečká 30 nebo 40 g, ovšem po takovém obratu by byly všechny osoby na palubě mrtvé nebo doživotně zmrzačené. Krátce řečeno, pilotovaný letoun prostě nemůže nové střely vzduch-vzduch nijak vymanévrovat. Dnešní UCAV jsou dálkově řízeny lidmi, ale již v blízké budoucnosti budou lidé sloužit jen jako "dozor" či "pojistka", protože kontrolu převezmou výkonné počítače. Počítač může ovládat mnoho letounů najednou, jeho reakční čas je nesrovnatelně kratší. V manévrovém vzdušném souboji bude mít počítač proti člověku vždy náskok alespoň sekundu nebo dvě, což při efektivitě dnešních zbraní znamená rozdíl mezi vítězstvím a porážkou. Dalším faktorem je vytrvalost. Pokud bude UCAV schopen tankovat ve vzduchu, případně si doplňovat zdroje jinou metodou (např. solárními články), a pokud budou mít jeho součásti příslušnou mechanickou trvanlivost, může být nasazen na mise trvající desítky hodin. Poté přistane, opotřebované součásti jsou během několika minut vyměněny a letoun opět startuje. Vzpomeňte si, jak vypadali piloti bombardérů po non-stop letech nad Balkán či Střední Východ... |
Za začátek éry UCAV ve výše uvedeném světle slova smyslu lze zřejmě považovat
roky 1971-1972. Už v 60. letech létaly nad džunglemi Vietnamu (ale také Laosu,
Kambodže a jižní Číny) bezpilotní průzkumné letouny Teledyne-Ryan BQM-34
Firebee, které se většinou vypouštěly zpod křídel upravených C-130 Hercules. Firma Ryan upravila nejméně dva
stroje do té míry, že mohly nést ofenzivní výzbroj, např. protizemní řízené
střely AGM-65 Maverick nebo
televizí naváděné pumy Hobo. Bohužel,
to je asi tak vše, co se k oné epizodě dá říci, protože, ať to zní jakkoli
paradoxně, většina podrobností celého programu bezpilotních letounů nad Vietnamem
je stále tajná. Nabízím vám alespoň dvě fotografie:
V roce 1962 byl navržen a koncem 60. let otestován malý dálkově řízený vrtulník Gyrodyne
QH-50, poháněný dvěma protiběžnými rotory. Námořnictvo jej upravilo do podoby
verze QH-50C DASH (Drone Anti-Submarine Helicopter), která startovala z
paluby letadlové lodi a nesla dvě torpéda Mk 44 nebo Mk 46. Zaujal i armádu, která
použila několik strojů verze QH-50D ve Vietnamu, kde skrze televizní kamery
sledovaly pohyby komunistických jednotek. Armáda také navrhla vybavit stroj kulometem
pro ostřelování živých cílů; podle jednoho zdroje je takto ve Vietnamu také
použila, ale tuto informaci nelze nijak potvrdit. Nicméně, je docela zajímavé si
představit, co by se asi dělo, kdyby Američané nasadili několik desítek (nebo i
stovek!) takovýchto jednoduchých (a tudíž levných) minivrtulníků s kulomety. To by
mohlo komunistům přinejmenším poněkud zkazit den... :-)
O bezpilotních bojových letounech se znovu začalo hovořit po válce v Zálivu, během
níž si Američané uvědomili, jakou hrozbu představují taktické balistické střely
(například Scud). Lawrence Livermore National Laboratory a firma Scaled Composites pod
záštitou BMDO (Ballistic Missile Defense Organization) společně vytvořily letoun
zvaný RAPTOR (Responsive Aircraft Program for Theater OpeRations), jehož
úkolem bylo samostatně vyhledávat odpalovací zařízení balistických raket a poté
je ničit hypersonickými střelami TALON. Prototyp RAPTORu byl úspěšně zalétán v
roce 1992, ale k zařazení do služby nedošlo.
Aureolu prvního UCAV zařazeného do služby (a také prvního, který oficiálně
bojoval - jen Bůh ví, co se vlastně dělo ve Vietnamu), si zřejmě navždy zachová RQ-1B
Predator. Tento stroj vytvořila koncem 80. let firma General Atomics pod názvem GNAT-750-45;
slangově se mu říká Tier 2. Původní verze RQ-1A je taktický průzkumný letoun,
právě ten, který se předvedl na Balkáně. Verze B se liší nejen výkonnějším
turbovrtulovým motorem a poněkud většími rozměry, ale především možností
namontovat pod křídla dva závěsníky, z nichž každý nese jednu laserem řízenou
střelu AGM-114 Hellfire.
(laserový zaměřovač/dálkoměr patří do "standardní výbavy" a je
umístěn v kulatém pouzdru pod přídí). Počátkem února 2002 pak Pentagon oznámil,
že střela odpálená z RQ-1B zlikvidovala v Afghánistánu významného činitele
teroristické organizace Al-Kaida (ten zrovna cestoval v nákladním autě, ovšem z té
hromady ohořelých kusů kovu byste to poznali jen těžko). Je také nutné doplnit, že
zprávy o bojovém nasazení bezpilotních letounů prosakovaly již od prosince. :-)
K dalšímu nasazení Predátora došlo v listopadu 2002 v Jemenu, a to na přímou
žádost tamní vlády. Predator nalezl a potrestal jistého islámského extrémistu,
jinak též šéfa skupiny, která 12. října 2000 spáchala v jemenském přístavu Aden
pumový útok na americký torpédoborec DDG 67 Cole. Bezpilotní letoun se tak
stal vykonavatelem pomsty za 37 zraněných a 17 zavražděných amerických
námořníků.
V blízké budoucnosti zřejmě dostane Predator malý proudový motor (což bude
pochopitelně znamenat další zvýšení výkonů) a pravděpodobně i radiolokátor
milimetrové vlnové délky (asi se moc nespletu, když si tipnu, že půjde o modifikaci
radaru AN/APG-78 Longbow z vrtulníku AH-64D).
Takto vybavený stroj bude za nepříznivých povětrnostních podmínek schopen létat v
minimální výšce a odpalovat řízené střely AGM-114L Longbow Hellfire. Nevýhodou
ovšem bude, že pomocí milimetrového radaru půjde jen obtížně zaměřovat
jednotlivé lidi... :-)
| Tier - co to je? Uvědomil jsem si, že v textu o RQ-1 jsem použil slovo "Tier". Vzhledem k tomu, že znalost jeho obsahu je nutná pro pochopení dalšího odstavce, věnuji mu tento malý rámeček. Znalci průzkumných letounů jej mohou laskavě přeskočit. Původ podivného slovíčka "Tier" je pořád tak trochu záhadou. Poprvé se objevilo na přelomu počátkem 90. let. Pravděpodobně je výtvorem lidí z CIA a vzniklo jako zkratkové slovo z počátečních písmen pojmu "Tactical Reconnaissance". Podle jiné verze je to zkomolené anglické "Drone" (sonda, bezpilotní prostředek, terčový letoun). Důležitější však je, co se jím označuje. Tier 1 se říká prvnímu modernímu bezpilotnímu letounu, kterým je GNAT-750. Jak jsem napsal výše, Tier 2 se vztahuje k jeho "velkému" bráškovi, typu GNAT-750-45 Predator. Typ Tier 3 byl projekt samokřídla kategorie stealth, svým způsobem bezpilotní B-2. Ukázal se však jako neúnosně nákladný, a tak byly místo něj vytvořeny dva nové modely. Tier 2 Plus se tvarově trochu podobá Predatoru, ale je mnohem větší a výkonnější. Známe jej spíše jako RQ-4 Global Hawk. A konečně Tier 3 Minus už se také dostává do povědomí nadšenců. Toto středně velké polo-samokřídlo s charakteristikami stealth se oficiálně nazývá RQ-3 DarkStar. Někdy se také hovoří o připravovaném typu Tier 4 (alias Tier 2 Plus Plus), což by měl být možný nástupce Global Hawku kategorie stealth. |
Návrh bezpilotního samokřídla Tier 3 už od začátku počítal s tím, že by
šlo o víceúčelový, průzkumný i bojový stroj. Po jeho zrušení se začalo hovořit
o tom, že by mohl být vyzbrojen Tier 3 Minus, tedy RQ-3A DarkStar. Tuto
eventualitu usnadňuje fakt, že vybavení DarkStaru je řešeno modulárně. Ve spodní
části letounu najdeme dvě podélné "pumovnice", které běžně vyplňuje
paleta s avionikou a paleta senzorová (radiolokátor typu SAR nebo televizní kamera). A
skutečně existuje prezentační film (ovšem vytvořený pomocí počítačové
grafiky), který předvádí DarkStar jako nosič dvou "inteligentních" zbraní
LOCAAS (Low-Cost Autonomous Attack Subsystem), což jsou takové miniaturní křižující
střely).
Dalším projektem UCAV, který už je v běhu, je F-35D UJSF (Unmanned JSF).
Jak ti bystřejší asi uhodli, jedná se o čtvrtou variantu typu Lockheed F-35. Kromě amerického letectva o něj
projevují eminentní zájem ozbrojené síly Velké Británie, které jej vidí jako
součást svého programu FOAS
(Future Offensive Aircraft System).
Je obecně známou skutečností, že US Navy i US Air Force mají k dispozici několik
desítek (nebo spíše stovek) dálkově řízených verzí starších letounů, které
jsou užívány jako cvičné terče. Faktem ovšem je, že stroje jako QF-4 Phantom II si zachovávají plnou kapacitu
nesení výzbroje, a dokonce se sporadicky používají k odpalování cvičných zbraní
nebo systémů, které procházejí zkouškami.
Už od počátku 90. let se občas setkáváme se zmínkami o bezpilotních verzích
stávajících bojových letounů USAF. Nejčastěji se v této souvislosti objevují A-10, F-15 (tzv. Remote Eagle) a F-16 (tzv. RoboFalcon). Společnost Lockheed
Fort Worth skutečně nabídla letectvu úpravu části starších F-16 v tom smyslu, že
by do nich zabudovala aparaturu pro dálkové řízení. Takový stroj by tedy bylo možno
používat jak s lidským pilotem, tak s dálkovým řízením, které by se dělo z
paluby příslušně upravené dvoumístné F-16. Lockheed pro tuto netradiční koncepci
razí termín Dual Role UCAV (DR-UCAV).
Zřejmě nejprogresivnějšími projekty UCAV je trojice letadel série X. Je to Boeing X-45 vojenského letectva a dva letouny, které
soupeří o roli UCAV pro námořnictvo - Boeing X-46
a Northrop Grumman X-47.
Neobyčejně důmyslnou ideou je tzv. okupační UCAV, o kterém na své
přednášce mluvil Curtis Peebles. Šlo by o poměrně velký letoun, který by se
vyznačoval mimořádnou vytrvalostí, kterou by zajišťovaly solární články (jistě
nejsem sám, kdo si vzpomene na překrásné výškové "sluneční letouny"
firmy AeroVironment, jako jsou Helios a Pathfinder). Nesl by výkonný radiolokátor
kategorie AWACS a střely vzduch-vzduch dalekého dosahu. Kroužil by nad určenou
oblastí a po "konzultaci" s velením by zničil každý vzdušný cíl.
Dokážete si představit lepší prostředek pro kontrolu bezletových zón?
Koncepce celé řady různých bezpilotních letounů obsahuje i studie USAF 2025. Stranou nezůstává ani
americká armáda, která se zajímá o bezpilotní bojový vrtulník UCAR.
Prameny:
All Rights Released.
Copyright © All Rights Reserved