zpět ruská letecká výzbroj

Ruská letecká výzbroj

NAVIGACE
HOME PAGE
Diskuse
Naše inzerce

Aukce.Military.cz


Do výzbroje nezařazené střely

připravil Zdenek Kussior

SNARS-250

Konstrukce první letecké protiletadlové rakety Sovětského svazu označené SNARS-250 (samonavodjaščijsa aviacionnyj reaktivnyj snarjad 250) sahá do roku 1948. Byla vyvíjená ve dvou verzích – jednak s infračervenou samonaváděcí hlavicí, jednak s poloaktivním radiolokačním naváděcím systémem. V průběhu vývoje se uskutečnilo šestnáct zkušebních odpalů z letounů Tu-2. Raketa byla určena pro letouny I-320(R) a La-200. Ještě před ukončením prací spojených se zaváděním do výzbroje byla v roce 1953 konstrukce přerušena vzhledem ke změně výrobního programu závodu č. 293 v Chimkách u Moskvy. Při celkové hmotnosti 385 kg (z toho bojová hlavice 30 kg) byla raketa dlouhá 4200 mm, rozpětí stabilizátorů činilo 1080 mm a dostřel 5 km.

K-6

byla rozšířenou koncepcí raket RS-2U se zvětšeným dostřelem. Byla plánována pro jednu z verzí letounu MiG-21. Bohužel souběžně konstruovaný radiolokační zaměřovač Oriol nebyl dokončen a prototypy raket K-6, které měly být experimentálně odzkoušeny jako neřízené, byly odmítnuty.

K-7

K-7, podobná raketě K-6 byla první střelou kanceláře Vympel. Měla na neúspěšné K-6 navázat, ale byla i se všemi svými verzemi zrušena ve prospěch K-8.
K-7L byla střela řízená po paprsku radiolokátoru Almaz-3 o doletu 2-6 km. Její délka byla 357 cm, průměr 22 cm, rozpětí 81 cm, hmotnost 162 kg a hmotnost hlavice 20 kg. Měla ničit cíle ve výškách 10-17 km s rychlostmi do 2200 km/h a s přetížením 1,5 až 2 g, konstrukčně nedořešený radar však přerušil další vývoj. Verze K-7S měla pasivní infračervenou hlavici, z ní odvozená K-7SZ neměla ocasní kužel. K-75 používala poloaktivní radarové navedení na vzdálenost 4 km. Byla 249 cm dlouhá s průměrem 20 cm, rozpětím 57 cm a hmotností 82 kg. Střely K-7 měly vyzbrojovat přepadový letoun T-3, ze kterého by napadaly nepřátelské stíhací bombardéry letící ve výšce 10-17 km s pravděpodobností zásahu 65-70 %. I přes neúspěch byly získané zkušenosti zúročeny při vývoji střel R-3.

K-8

byla střela s aerodynamickým uspořádáním kachna. Radiolokační zaměřovač Uragan-5B, se kterým měla spolupracovat, se sice intenzivně zkoušel u sériově nevyráběných letounů I-75I a I-75F, ale nebyl přijat do výzbroje. I když původní K-8 do výzbroje nevstoupila, její zlepšená verze K-8M (R-8M) byla úspěšná a používala se na letounech Su-11, Su-15 a Jak-28P.

K-88

vznikla ve Vympelu jako výsledek rozhodnutí (z ledna 1960) namontovat naváděcí hlavici nových střel K-13 na trup střel K-5 a K-8. K-88 vzniklá z K-5 měla průměr 20 cm, hmotnost 110 kg a dolet 1-13 km. I když její parametry nebyly špatné, nikdy nedostala dále než do prototypového stádia.

K-9 (K-155, AA-4 Awl)

rovněž zůstala v jen prototypovém stádiu. I ona byla řešena jako kachna a polaktivním radiolokačním navedením. Vznikla koncem 50.let v kanceláři MiG a byla určena speciálně pro letouny E-150 (E-152). Prototyp E-152A nesl dvě K-9 na podkřídelních závěsnících. U E-152/1 byly K-9 zkoušeny na koncových křídelních odpalovacích zařízeních. Prototyp střely byl západu představen v roce 1991 na letounu E-152A. Její délka byla 520 cm, průměr 30,5 cm, rozpětí 180 cm, hmotnost asi 400 kg, pohon na tuhé palivo jí dával dolet 100 km.

Izdělije 275A

je tovární označení nevyráběné poloaktivní radarové střely z konce 50. let, určené pro letouny La-250 Anakonda.

PR-38

byla určena letounům T-37 a P-37. Vývoj této pravděpodobně jediné známé střely vzduch-vzduch z kanceláře Suchoj byl ale zastaven.

K-14

měla být přímou kopií AIM-9L, ale její vývoj byl zrušen ve prospěch K-73 (R-73)

K-25

vznikla ve Vympelu jako kopie AIM-7M Sparrow, získané sověty v roce 1968. Oproti konkurenčním R-23 a R-24 měla menší dolet, slabší manévrovací schopnosti a také méně kvalitní naváděcí hlavici. Zkušenosti z vývoje, ukončeného v roce 1971, pomohly při konstruování střel R-27.

K-50

měla být poloaktivně radarově naváděná střela pro letouny T-58M (s radiolokátorem Smierč-100M). Její vývoj nevedl v 70. letech ani k sestavení jediného prototypu.

K-100

S poloaktivní radarovou hlavicí měla vyzbrojovat letouny Tu-148 a Jak-33 (s radiolokátorem Smierč-100), ale stejně jako K-50 zůstala pouze na papíru.

RVV-1 ASAT

(Anti SATellite) je protidružicová střela schopná ničit cíle ve výškách 200 až 500 km. Letoun-nosič byl do prostoru vypuštění, ke kterému docházelo ve výšce 25000 m při rychlosti asi 2300 km/h, naváděn pozemním stanovištěm. Byla nesena po jednom kuse na dvou prototypech letounu MiG-31D, ale přestože se plánovalo použití na všech letounech MiG-25MP a MiG-31M, nebyla do služby nikdy zavedena.

 

Zdroje:

 

 


Pokud najdete v článku chyby, pište autorovi článku. Jeho jméno je uvedeno v záhlaví či na konci stránky.

V případě jiných dotazů, nápadů nebo problémů,  napište mail sem

Copyright © 2017 All Rights Reserved

Bez písemného souhlasu autorů není dovoleno využívat zveřejněné informace ke komerčním účelům.


Naše další stránky: Agile Factory | Experio | Beatles