zpět válečné lodě II. světové války

Válečné lodě II. světové války

NAVIGACE
HOME PAGE
Diskuse
Naše inzerce

HMS Nelson
připravil Michal Béza

Kategorie: Bitevní loď
Třída:
Nelson

První třídou moderních bitevních lodí stavěných pro britské námořnictvo v meziválečném období byla třída Nelson o standardním výtlaku 33 950 tun. Třída sestávala ze dvou jednotek a sice HMS Nelson a HMS Rodney.

Bitevní loď HMS Nelson byla postavena v Newcastlu v loděnicích společnosti Armstrong Witworth. Kýl byl položen 28. prosince 1922, loď byla spuštěna na vodu 3. září 1925 a uvedena do služby 10. září 1927.

Tento typ se vyznačoval několika primáty a zvláštnostmi v porovnáním s jinými bitevními loděmi Royal Navy. Především se jednalo o první třídu bitevních lodí v britském námořnictvu vyzbrojenou děly hlavní baterie ráže 406 mm (16"/45). Ačkoli ve výzbroji jiných válečných námořnictev světových velmocí již byly lodě s děly této ráže, v době svého uvedení do služby byly lodě třídy Nelson jedněmi z nejlepších.
Další zajímavostí bylo, že všechna děla hlavní baterie byla umístěna v přední části trupu. Toto uspořádání bylo výsledkem snahy zmenšit co nejvíce rozměry pancéřového jádra lodi - citadely - a kromě kompaktnosti konstrukce nabízelo i úsporu na hmotnosti použitého pancéře. Děla střední ráže pak byla umístěna v zadní polovině trupu.

Jak již bylo výše uvedeno, hlavní výzbroj tvořilo devět děl ráže 406 mm (16"/45) Mark I  uložených ve třech trojvěžích. Tyto kanóny byly původně navrženy pro plánované bitevní křižníky "G3", které nebyly nikdy postaveny kvůli omezením Washingtonské dohody z roku 1922 a poté, po drobných úpravách, jimi byly vyzbrojeny pouze a jen lodě Nelson a Rodney. Děla vyráběly firmy Vickers, Elswick, Beardmore a Royal Gun Factory. Hlavně měly 80 drážek, byly 18,85 metru dlouhé (včetně nábojové komory) a vážily přibližně 79 tun každá. Kadence se pohybovala okolo 1,5 rány za minutu. Projektily o hmotnosti 929 kg bylo možno vystřelit až do vzdálenosti 34 750 metrů. Rozsah elevace se pohyboval v rozmezí -3° až + 40° při rychlosti náměru 10° za sekundu. Rotující část věže měla rozsah 200° u věží A a B a přibližně 50° na každou stranu u věže C. Rychlost otáčení činila 4° za minutu. Původní výpočty předpokládaly vyšší hnací nálož, tedy i úsťovou rychlost a dostřel, ale při důkladných testech na začátku třicátých let se ukázalo, že při těchto hodnotách jsou děla nepřesná a navíc projektily při odpalu odtrhují části drážkování hlavně. Tím se snižovala předpokládaná životnost hlavní na cca. 180 výstřelů. Proto došlo k redukci prachové nálože a u nových hlavní byl zvětšen počet drážek na 92. Životnost hlavní ani jejich přesnost to však nijak výrazně neovlivnilo. Přes všechny tyto a další nedostatky se tato děla nakonec osvědčila a při pozdějším průzkumu vraku německé lodě Bismarck se jejich zásahy ukázaly daleko více devastující než zásahy 356 mm děl bitevní lodě King George V. Podle některých zdrojů byl účinek tlakové vlny při palbě všech děl natolik silný, že reálný palebný úhel činil pouze 180° přední polosféry, jinak hrozilo poškození lodi.
Sekundární výzbroj tvořilo 12 děl ráže 152 mm (6"/50 cal) BL Mark XXII umístěných v šesti dvojhlavňových věžích Mark XVIII na zádi lodě. Jednalo se o klasická protilodní děla i když jejich vysoký náměr by jim dovoloval i protileteckou palbu, nicméně rychlost jejich elevace a otáčení byla příliš nízká pro protiletecký boj. Rozestupy mezi jednotlivými věžemi byly poměrně malé a navíc byly věže chráněny slabým pancéřem, což nebylo šťastné řešení, neboť hrozilo zničení celé baterie na jednom boku lodi jediným zásahem nepřátelského projektilu nebo letecké pumy. Maximální dostřel těchto děl činil 23 590 metrů a hmotnost projektilu 50,8 kg. . Hnací nálože byly nabíjeny zvlášť ve formě jednoho vaku. Kadence se pohybovala mezi 6 až 8 ranami za minutu. Typická zásoba munice byla 135 projektilů CPBC, 15 projektilů HE a 24 tréninkových projektilů na hlaveň a 72 kouřových granátů pro celou baterii. Náměr hlavní se pohyboval v rozmezí -5 až +60 stupňů a odměr věží v rozsahu přibližně +/- 100 stupňů.
Dalšími zbraněmi tvořícími sekundární výzbroj byly 120 mm děla (4,7"/40 cal) QF Mark VIII. Tyto kanóny měly být schopny univerzálního použití, ale kvůli nízké kadenci nebyly při protileteckém boji příliš efektivní. Na palubě bylo instalováno šest těchto děl v jednohlavňovém otevřeném provedení a byly nabíjeny manuálně. Jelikož celková hmotnost náboje byla 33,6 kg, obsluha děla se brzy vyčerpala a nebyla schopna po delší dobu udržet vysokou rychlost střelby.
Protileteckou výzbroj tvořily původně 24 pom-pomy ráže 40,5 mm (2dpr/40 cal) v konfiguraci 8x1 a 2x8 hlavní a 2x4 kulomety ráže 12,7 mm (.50"/62 cal). V roce 1940 však byly tyto zbraně nahrazeny modernějšími a účinnějšími čtyřhlavňovými komplety Bofors ráže 40mm (4x4) a 20mm kanóny Oerlikon (5x2 a 55x1). Kadence kanónu Bofors se pohybovala standardně okolo 120 ran za minutu a 140-160 ran za minutu při horizontálně namířené hlavni (gravitační efekt při nabíjení) a kanóny Oerlikon dosahovaly 250-320 ran za minutu a teoretická cyklická rychlost střelby činila dokonce 450 ran za minutu.

Hnací systémy nebyly ničím zajímavé. Konstruktéři kladli při návrhu této třídy značný důraz na ochranu a tak pancéřování "spolklo" značnou část z celkového výtlaku lodě. Kvůli omezení celkové tonáže vyplývající z Washingtonské smlouvy byly redukovány právě hnací systémy, aby se loď vešla do předepsaných 35 000 tun standardního výtlaku. Turbíny dávaly výkon pouhých 45 000 koňských sil, z čehož vyplývala maximální rychlost 23 uzlů a to bylo v době spuštění těchto lodí na vodu velmi málo.

Na počátku Druhé světové války v říjnu 1939 německé válečné námořnictvo pod velením admirála Dönitze vypustilo do vod Atlantiku smečku ponorek. Tyto byly úspěšné především proti konvojům při korzárském vedení boje, ale proti velkým válečným lodím takové úspěchy neslavily. Výjimkou byla U47, která potopila bitevní loď Royal Oak přímo na chráněném kotvišti Scapa Flow. Britové poté přesunuli většinu své flotily na kotviště na skotském jezeře Loch Ewe a do zátok Forth a Clyde. Německá torpéda na ponorkách byla vybavená magnetickým senzorem, který se však ukázal méně spolehlivým, než Němci předpokládali. Když velitel německé ponorky U56 - Wilhelm Zahn objevil 30. října severozápadně od Orknejí velký kotvící britský svaz sestávající z bitevních lodí HMS Nelson, HMS Rodney, bitevního křižníku HMS Hood a asi tuctu torpédoborců, chtěl zopakovat úspěch kapitána Priena ve Scapa Flow a proplížil se kordonem torpédoborců. Po odpálení třech torpéd na HMS Nelson jej však čekalo trpké zklamání - torpéda udeřila do boku lodi, ale nevybuchá se odrazila mimo. Tento neúspěch ho tak deprimoval, že musel být postaven na několik měsíců mimo službu :) Němci poté více využívali magnetických min, kterých rozmístili kolem Britských Ostrovů tisíce, a tyto miny se na čas staly úspěšnější než flotila ponorek. HMS Nelson která tak šťastně unikla torpédovému útoku, sama najela nedaleko Loch Ewe na jednu minu a po následné explozi se kvůli trhlině v trupu málem potopila.
21. listopadu 1939 vyrazily z německých přístavů bitevní lodě Gneisenau a Scharnhorst spolu s křižníky Köln a Leipzig a jejich úkolem bylo potopit všechna nepřátelská plavidla na severu. Za dva dny nato potopily britskou obchodní loď Rawalpindi, která proti nim neměla nejmenší šanci. HMS Nelson, HMS Rodney, jeden křižník a sedm torpédoborců bylo vysláno na místo střetnutí, ale po německých lodích nebyla ani památka. Při návratu na základnu na jezeře Loch Ewe najela Nelson (jak je uvedeno výše) při rychlosti 13 uzlů na minu. Při nehodě utrpělo 73 mužů zranění, trup byl pod čarou ponoru směrem k přídi rozerván a plechy prohnuty dovnitř v délce 21 metrů a byly zaplaveny oddíly v délce zhruba 40 metrů. To si vyžádalo opravy v doku, které trvaly osm měsíců a byly prováděny v Portsmouthu.
Po skončení oprav se připojila k Home Fleet ve Scapa Flow a odtud se 6. září 1940 vydal svaz válečných plavidel v čele s HMS Nelson na operaci s kódovým označením "DF". Cílem byl útok na nepřátelská plavidla v oblasti mezi Sogne Fjordem a Grip Lichtem u norského pobřeží. Letouny z letadlové lodi Furious potopily dvě lodě o výtlaku cca. 2 000 tun. Další misí byl hon na německý křižník Admiral Scheer v oblasti mezi Islandem a Faerskými ostrovy, který byl probíhal od 6. do 13. listopadu 1940.
Na začátku května 1941 se HMS Nelson podílela spolu s bitevní lodí King George V na první britské obojživelné operaci v této válce a sice vylodění na Lofotských ostrovech. Přepad byl proveden přibližně ve tři hodiny ráno 2. května a pozemním oddílům se podařilo zdemolovat 11 továren, tanky s naftou a 4 lodě. Poté se Nelson přesunula do Středozemního moře, kde držela italskou válečnou flotilu v uctivé vzdálenosti od zásobovacích konvojů na Maltu. Nicméně se Italům posléze podařilo zasáhnout ji leteckým torpédem a byla na několik měsíců vyřazená z boje.
V srpnu roku 1942 byla situace na Maltě zoufalá - nedostávalo se jídla a pohonných hmot, lidé neměli žádné náhradní šatstvo ani obuv a celý ostrov byl již 154 dní nepřetržitě bombardován. Tehdy se u Gibraltaru formoval velký spojenecký konvoj s krycím názvem "Pedestal", který sestával ze 14 obchodních lodí a 52 různých válečných plavidel. HMS Nelson spolu se sesterskou lodí HMS Rodney a třemi letadlovými loděmi HMS Victorious, HMS Eagle a HMS Indomitable utvořily krycí svaz, první britský svaz s více nosiči. Další letadlovka HMS Furious měla zvláštní úkol - dopravit na ostrov 38 letounů Spitfire. Konvoj přepravoval převážně potraviny a naftu a kerosen pro Spitfiry. Právě díky tomuto konvoji se podařilo Maltu udržet.
S vývojem další situace ve Středomoří se Itálie stáhla do úplné defenzívy, což vyvrcholilo 29. září 1943, kdy bylo na palubě HMS Nelson podepsáno příměří. Dokument podepsali generál Eisenhower a maršál Badoglio.
Na počátku roku 1944 byla HMS Neslon přezbrojena, přičemž byly posíleny především protiletecké zbraně a byl doplněn povrchový a protiletecký radar. Následovala invaze do Normandie 6. června 1944, při níž Neslon asistovala dělostřeleckou přípravou a podporou, podobně jako další lodě Royal NAVY a US NAVY.
V roce 1945 se HMS Neslon přesunula do oblasti Pacifiku. Cílem zdejších britských námořních sil bylo prosazení kapitulace Japonska, a to mohlo být složité, neboť v oblasti byla spousta ostrovů, kde ještě bylo možno očekávat odpor, především v Malajsii. Dne 27. srpna 1945 vyrazil svaz "Task Group" v čele s  HMS Nelson spolu s lehkým křižníkem Ceylon, dvěma eskortními letadlovými loděmi a několika torpédoborci z Rangoonu do Penangu. Tam skupina dorazila následující den a 2. září se Japonci v oblasti Penangu vzdali a na palubě HMS Nelson podepsali kapitulaci. Za týden 9. září podporovala spolu s francouzskou bitevní lodí Richelieu vylodění v Malajsii, ale jednotky nenarazily na žádný odpor.
V říjnu 1945 opustila oblast Dálného východu a do přístavu v Portsmouthu vplula 25. téhož měsíce. Nato byla vyřazena z aktivní služby a stala se součástí rezervní floty. V roce 1946 sloužila HMS Nelson jako školní loď a v roce 1947 byla v Portsmouthu vyřazena z flotily. Dne 15. března 1949 byla prodána do šrotu, ale ještě než byla úplně rozebrána sloužil její holý trup v zálivu Fort jako plovoucí cíl pro cviční letecké bombardování.

  

Technicko - Taktická Data:

Délka 216,5 m
Délka při čáře ponoru 212 m
Šířka 32,3 m
Ponor 9,1 m
Výtlak standardní 33 313 t
Výtlak plný cca. 38 000 t
Výzbroj 9 x 406 mm (16"/45)
12 x 152 mm (6"/50)
6 x 119 mm (4,7") AA
16 x 40 mm AA
65 x 20 mm AA
Max. rychlost 23 uzlů
Zásoba paliva 4 000 tun
Pohon 8 bubnových kotlů Admiralty 3
parní turbíny Brown-Curtis
Lodní šrouby 2
Výkon strojů 45 000 ks
Akční rádius 7 000 nám. mil při 14 uzlech
Pancéřování - bok 355,6 mm
Pancéřování - paluba 158,7 mm
Pancéřování - věže 406-228 mm
Pancéřování - barbety 381 mm
Posádka 1 314 mužů
Zařazení do služby 10. září 1927
Vyřazení ze služby / potopena 1947

 


Pokud najdete v článku chyby, pište autorovi článku. Jeho jméno je uvedeno v záhlaví či na konci stránky.

V případě jiných dotazů, nápadů nebo problémů,  napište mail sem

Copyright © 2017 All Rights Reserved

Bez písemného souhlasu autorů není dovoleno využívat zveřejněné informace ke komerčním účelům.


Naše další stránky: Agile Factory | Experio | Beatles